V České republice stojí na 17 soch Karla Havlíčka Borovského v desítkách obcí byste našli ulice nesoucí jeho jméno dokonce městys Havlíčkova Borová a město Havlíčkův Brod byly přejmenovány po něm. Přesto nám jeho význam nějak uniká.
Vlastenci, komunisté i katolíci přepisovali jeho život a vybírali z něj tak dlouho, až nezbylo téměř nic. Komunisté se snažili dokázat že byl ateistou, nejlépe ateistou jejich střihu se stejnou vervou, s jakou se katolíci nyní snaží dokázat, že byl vzorným křesťanem a rozhodně nijak neobdivoval mistra Jana Husa. Obě tvrzení ukazují neznalost snadno dostupných informací, nebo hůř lež.
Na rozdíl od marxistů Havlíček viděl skutečný pokrok ve vzdělání a násilné revoluce považoval za projev barbarství a selhání rozumu. Trochu prorocky ve vztahu k budoucímu Rusku bychom mohli vnímat jeho slova v časopise Slovan:
“Národ nevzdělaný, kdyby se celý zakrvácel samými revolucemi, nedocílí přece žádné svobody a práva, nýbrž bude vždy zase brzy ošizen a do libovlády nazpět vtažen,”
Zdroj: (Politické spisy Karla Havlíčka Borovského, Slovan, část I., Praha 1903, s. 595–597)
A z podobného důvodu můžeme odmítnout i fantazie katolických historiků, ať už proto, že v Epištolách kutnohorských ani v Epigramech nešetří Havlíček obdivem na adresu mistra Jana Husa, nebo že se několikrát nerozpakoval označit sám sebe za ateistu i když nikdy ne nijak oficiálně.
Dnes sem tam někdo zná jeho epigramy nebo Křest svatého Vladimíra a všichni znají příběh jeho tragického konce a často i ten špatně.
Ani tak dojemný příběh by totiž nedokázal zdůvodnit hlubokou úctu, kterou k Havlíčkovi cítili jak vlastenci tak volní myslitelé, kteří ostatně svůj časopis pojmenovali právě Havlíček.
Karel Havlíček Borovský je jedním ze tří myslitelů (Jan Hus, Augustin Smetana, Karel Havlíček Borovský), kteří svými úvahami formovali definování volného myslitelství u nás v druhé polovině devatenáctého a počátkem dvacátého století.
Na to, abychom pochopili Havlíčkův význam potřebujeme ale znát víc než jeho epigramy. Ty mu získávaly popularitu a přiváděly studentstvo k čtení jeho článků. Podstatou hlubokých diskusí byly ale Havlíčkovy politické názory publikované nejprve v Národních novinách, později n časopise Slovan a nakonac vydané souborně (na naléhání Františka Palackého) jako Epištoly kutnohorské a Duch Národních novin.
Nejvíce soudních tahanic, žalob a konfiskací nezažil Havlíček kvůli básním, ale kvůli své novinářské činnosti.
Celý příběh, který naprosto změnil českou společnost i politiku se odehrál za pouhých osm let. Během osmi let mezi lety 1848 a 1856 v Havlíček, vydával Národní noviny, účastnil se sjezdů, které měly reformovat Rakouské císařství, byl zvolen do Říšského sněmu, musel odejít z Prahy do Kutné Hory, založil časopis Slovan, byl obžalován, vrátil se do Německého Brodu odkud byl odvezen do Brixenu aby při návratu zjistil, že přišel o svou ženu a rok po návratu sám zemřel.
To všechno se vešlo do osmi let.
Vraťme se ale do roku 1848. Zatímco Havlíček úspěšně rozjíždí vydávání Národních novin, svět je ve varu.
Roku 1848 mělo vyvřít na povrch všechno,, co až do té doby zůstávalo pod povrchem. “Jaro národů” začalo uprostřed zimy. Bylo to 12. ledna, když vzplálo povstání v Palermu proti nenáviděné vládnoucí dynastii Bourbonů.
Únorová revoluce ve Francii smetla z trůnu krále Ludvíka Filipa I.
V březnu následovala povstání Miláně a v Benátkách, která přerostla v první italskou válku za nezávislost. Měla trvat přesně rok. Tato událost se už přímo dotýkala i našich zemí, protože šlo o území pod správou Rakouského císařství.
Potlačení tohoto povstání měl na starost v té době již osmdesát jedna letý hrdina napoleonských válek maršál Josef Václav Radecký z Radče. Jeho úspěch v tomto podniku budou ale následující generace vnímat poněkud rozporuplně.
A rovněž v březnu vypukla další povstání v Německu a revoluce ve Vídni.
Zdálo se že mocnáři mohou jen s hrůzou sledovat další a další povstání. Možná se dokonce sázeli, které město vzplane jako další.
Bylo naprosto logické se ptát: A co Praha?
Čechy měly své “radikály”, tedy skupiny propagující buď odtržení Čech nebo násilný demokratický převrat. Nebyli ale ani zdaleka tak početní a vlivní, jako stoupenci jiného reformního směru, ke kterému se hlásil právě Karel Havlíček Borovský.
Čeští austroslavisté byli vlastně velmi mírní a racionální, ovšem pouze pokud vezmeme v úvahu dobové podmínky. Devatenácté století bylo érou impérií. Představa, že by se České země vytrhly z Rakouského císařství a zůstaly by jako samostatný stát sevřené mezi Pruskem a Rakouskem působila nebezpečně. Takový stát by musel neustále bojovat o svou existenci, aby nebyl pohlcen větším sousedem.
Byly i další důvody, proč nepůsobila představa samostatného českého státu ani zdaleka tak svůdně, jako v případě jiných zemí. Další oblastí hustě osídlenou Čechy mimo vlastní území Čech, byla totiž Vídeň.
Ani ekonomicky nebudila taková představa mnoho sympatií. Malá země znamená malý trh a fungování mnoha podniků bylo přímo závislé na obchodních trasách po celém Rakouském císařství. Výzvou pro Český národ proto nebylo vytvoření vlastního státu, ale národní emancipace. Mnohem lákavější se zdála možnost proměnit Rakouskou říši v konstituční monarchii, která by uvnitř fungovala jako federace a ve které by se moc dělila mezi obyvatele prostřednictvím demokraticky volených institucí.
A právě tady znovu potkáváme Karla Havlíčka Borovského. Pokud byl František Palacký “mozkem” českých austroslavistů, byl Havlíček jejich hlasem.
Ten projekt byl odvážný a také výjimečný. Zatímco se jiné národy obracely do historie proto, aby se vracely k dobám, kdy ony samy budovaly impéria, Češi plánovali federaci, jako způsob soužití s ostatními národy. Zatímco plány ostatních revoluci vyžadovaly, plány Českých austroslavistů by jakýkoli, i jen nepatrný ozbrojený konflikt, dokázal zbořit.
Problém byl, že na to, aby byl vypracován seznam požadavků, musela být svolána schůze a zvolen výbor, který požadavky vypracuje. Jenže každá schůze musela být povolena císařským úředníkem a jak by bylo možné povolit schůzi, která měla za cíl změnit politický režim? Bylo to prapodivné spiknutí s cílem zachránit císařství výměnou za ústavu a národní autonomii. Plán musel vzniknout tajně, zároveň jej ale bylo potřeba v pravý čas předložit císaři, protože jeho souhlas byl k završení potřeba.
Zde byla ale naopak ta slibnější část onoho plánu. Císař Ferdinand byl totiž snaze o konstituci poměrně nakloněn. To samé se ale nedalo říci o celé Habsbursko – Lotrinské dynastii.
S trochou smutku si můžeme položit řečnickou otázku: Co by se na tom asi tak mohlo pokazit? Samozřejmě úplně všechno.
Havlíček byl přitom, když proběhla schůze ve Svatováclavských lázních v Praze 11. března 1848. Kromě jiného to byl on, kdo tehdy navrhl přejmenovat Koňský trh na Václavské náměstí.Byl přitom, když na Žofíně probíhal Slovanský sjezd, který měl sjednotit všechny slovanské národy pod rakouskou vládou.
Dnes už víme, že celý plán na vybudování bezpečné, moderní federace uprostřed Evropy shořel jako list papíru.
Po svatodušních bouřích a ostřelování Starého města Pražského dělostřelectvem generála Windischgrätze myšlenka federace rychle umírala.
Celou tuto bouřlivou dobu dokázaly Havlíčkovy Národní noviny zachytit a komentovat.
Po abdikaci Ferdinanda I, Dobrotivého ve prospěch svého osmnáctiletého synovce Františka Josefa zůstala naživu už snad jen naděje na ústavu a přeměnu Rakouské říše v konstituční monarchii.
Oktrojovaná (tedy daná shora) březnová ústava z roku 1849 ale splnila pramálo a Havlíček odpověděl důkladnou kritikou. Zvláště se mu pak nelíbila představa demokracie, kterou by bylo možné kdykoli “vypnout”.
Výklad oktrojované ústavy od 4. března
„Hned na první pohled se přesvědčíme, že si ministerstvo nejdůležitější věci zanechalo za lubem, totiž: zákon o tisku, zákon o associací, zákon o osobní svobodě, zákon o obecním zřízení a svobodě obcí, zřízení jednotlivých zemí, na kterém základě přece bude obsazována hořejší sněmovna, zákony o volbách, poměr uherských a vlaských zemí k ostatním, zákon o odpovědnosti ministerské, zákon o vojenských věcech, rekrutování, čas služby v národní obraně atd. Každý znatel konstitučního života nahlíží, že vlastně teprva tyto zde podotknuté zákony jsou pravé jádro konstituce. Nepochybujeme, že ministerstvo je všechny již hotové mělo dne 4. března, ale s velikou jistotou dá se mysliti, že je naschvál ponechalo na pozdější dobu, aby se nestala celá rána najednou, a aby se snad s menší bolestí svobodě jedno péro po druhém vytrhalo. To tedy sluší při celém posuzování ústavy vždy na paměti míti, neboť je-li ústava již teď velmi nesvobodomyslná, může se stát ještě desetkrát horší těmito doplňky.
O základních právech nedá se nic znamenitějšího podotknouti, než že jest v nich obsažena úplná emancipace židů. Věřiti smí od nynějška každý občan rakouského mocnářství co chce, a může si každý sám pro sebe doma třeba novou víru vymysliti. V tom punktu bylo tedy ministerstvo až příliš liberální — to je zadarmo. Veřejně však se smí provozovati jen některá z těch věr, které jsou od státu uznány. Ostatně se nedá o základních těch právech až do vydání oněch svrchu podotknutých zákonů nic pověděti. Jsou až do té doby pouhý úhoř, který se všude vykroutí. Jen §. 12. jest zřetelný, a ten dává ministrům právo, při nepokojích (a ministerstvo může si ustanovit nepokoje, kdy a kde chce) všechny ty předešlé §§. zrušiti a vojenský zákon zavésti. To je vlastně nejdůležitější punkt.“
Většině nadějí Čechů udělaly definitivní konec Silvestrovské patenty vydané na Nový rok 1851. Oktrojovaná ani jiná ústava tehdy v platnost nevstoupila.
V tom roce byl Havlíček také obžalován z rušení pokoje kvůli článkům v časopise Slovan. Už 12. listopadu jej ale porota jednohlasně osvobodila. Vrátil se potom do Německého Brodu a snažil se politicky neangažovat. Přesto byl 16, prosince stejného roku zadržen a deportován do Brixenu.
Ministerský předseda Bach a vojenský velitel Čech Eduard Clam-Gallas považovali KHB za skutečnou hrozbu což vystihuje i Clam – Gallasův výrok:
„je co nejpevněji přesvědčen, že Havlíček patří toho času k politicky nejnebezpečnějším hlavám celého mocnářství, a vláda by si v něm jen soustavně vychovávala druhého, snad ještě horšího českého Kossutha, kdyby nemohla proti němu užíti vážnějších a přísnějších opatření“
Deportací Havlíčkova novinářská činnost v podstatě končí.
Vraťme se ale k podstatě jeho práce.
Havlíček kromě přímé kritiky politiky Rakouska neustále kritizoval také propojení mezi římskokatolickou církví a státní propagandou rakouské říše (kterou cirkev primo vytvářela).
Při kritice římskokatolické církve ale Havlíček přísně rozlišoval. Osobně znal liberální katolické kněze jako byl například Josef Šmidinger i představitele opačného tábora, které nazýval “hierarchií”. V Epištolách kutnohorských píše:
Pravda, svoboda a právo v politickém a národním životě neobstojí bez pravdy, svobody a práva v životě náboženském a obzvláště v načich okolnostech musí každý, kdo chce přispěti k poražení světského absolutismu, bojovati napřed proti církevnímu. Církevní absolutismus je poduškou světského, jeden s druhým stojí, jeden s druhým klesá, a kdo dovede otřásti sloupem libovůle a absolutie církevní, zboří jistě i politickou.
Jeho tvrzení o náboženství pravém a nepravém ve stejné knize ho staví hned vedle Augustina Smetany:
Uznávám jenom dvoje náboženství, totiž pravé a nepravé, pravdivé a falešné. Pravým náboženstvím jmenujeme to, které ten, kdo jej veřejně před světem vyznává, také skutečně v srdci svém potají věří; nepravé náboženství čili falešné jest každé, které se jen před světem ukazuje, v srdci ale nevěří. Jsme přesvědčeni, že mnohem důležitější a užitečnější jest tento rozdíl činiti v náboženství, nežli jak se to posud děje podle církví.
Jeho představa o náboženské toleranci obsahuje nečekaný nadhled. Vytváří až dojem jakési nadcírkevní spirituality. Jistě by dobře zapadala do deismu nebo unitarismu.
“Já si představuji tuto snášenlivost a nesnášenlivost v následujícím podobenství. Jest chrám ohromně veliký, okrouhlý, stavěný jako do hvězdy s množstvím výklenků kolem dokola, do kterýchžto jest do všech viděti ze prostřed chrámu. Výklenků čili kaplí těchto jest tolik, kolik rozličných vír na světě, a v každé kaplici jedna kazatelna. Z každé kazatelny hlásá se shromážděnému v kapličce lidu, že jenom tato víra jest pravá, od Boha zjevená, která se tuto hlásá, že všechny bíry hlásané v ostatních kapličkách jsou lež, a že vyznavači jejich jsou bludaři, nepřátelé boží, s kterými pravověřící nemá obcovati, že ty zázraky, které druhé víry pro sebe uvádějí, jen vymyšlené jsou…
…Jen lidé, kteří uprostřed chrámu stáli, do všech kapliček viděli a ze všech kázání slyšeli, kteří tedy vědí, že se ve všech kapličkách stejně mluvilo a ve všech stejné důkazy uváděly, jen tito budou mírnější a snášenlivější…”
V básni Má hvězda u které se datování rozchází mezi lety 1846 až 1849 se ale sám označuje za ateistu, zároveň však báseň obsahuje zvláštní stesk po naivitě dětství.
Když jsem školy proběhl,
byl jsem atheista,
nevěřil jsem na Boha,
na Ježíše Krista.
Také v Epigramech několikrát žertuje na téma svého ateismu:
Evangelium sophisticum
Atheistou buď! Toť víra jistá:
Pán Bůh sám je také atheista.
Sophistica
(rozumí se, že čertova)
Proč bych nesměl býti atheistou?
Však nás Pán Bůh tuto víru čistou
učí, sám všem špatný příklad dává,
an krom sebe Boha neuznává.
A nejradikálněji pak v
Nejkratší symbolum.
„Co jest Císařovo, Císaři; a co jest Božího, Bohu.“
Ježíš u Mat. XXII. 21.
Praví svatý Havel Bořivít:
„Není Bůh, a Císař nemá být.“
Není pochyb o tom, že “svatý Havel Bořivít” je on sám. Znamená to, že byl úplný ateista? S tím opatrně!
O více než sto sedmdesát let později se teologové pokusili přivlastnit si Havlíčka tvrzením, že měl přece náboženství v úctě, že jej přece sám označil za “nejvznešenější dědictví lidstva”. Nebyli přitom o nic bližší realitě, než komunističtí historici, kteří se z něj pokusili udělat téměř svého předchůdce. Všichni tito teoretici museli mnoho odstavců vypustit, aby jejich Havlíček odpovídal požadované představě.
Když se na něj pokusíme podívat prostřednictvím jeho vlastních článků, uvidíme člověka devatenáctého století s mnoha dobovými představami i předsudky, ale zároveň natolik pokrokového, jak se tomu jen dá v té době uvěřit.
Karel Havlíček Borovský měl alespoň částečně kněžské filosofické vzdělání a mohl se tedy setkat s pracemi filosofů, které byly prostému lidu nedostupné. Zcela jistě četl knihy v němčině. Je velmi pravděpodobné, že jeho názory formovali někteří z nich jako byl například Hegel nebo Kant. Ostatně v Palackého salonu se téměř jistě setkal i s Augustinem Smetanou, profesorem filosofie, který německou filosofii přednášel.
Havlíček byl absolutní stoupenec svobody vyznání, kterou odvozoval od svobody myšlení. Pojem “náboženství” ale používal velmi volně, což mu nelze mít za zlé. Žádná definice náboženství ještě neexistovala, a nebyl dokonce ani žádný objemný systematický popis tohoto fenoménu. (První svazek Zlaté ratolesti od James Frazera vyšel až roku 1906.)
Nad čím tedy opravdu přemýšlel a co se snažil světu sdělit? Ve stejné době, kdy kněží vyvěšovali na dveře kostelů sdělení o exkomunikaci Augustina Smetany píše Havlíček:
Každá víra, jak se to ze zkušeností dějin lidských pozorovalo, pokud utištěna jest a pronásledována od světské moci, nejvíce se vyznamenává ctností, čistým a upřímným učením a vůbec všemi těmi vlastnostmi, které na sobě míti má každé náboženství, jakožto nejvznešenější dědictví člověka. Beru zde ovšem náboženství v nejširším smyslu toho slova, ne snad s ohledem na nějakou určitou církev a víru, nýbrž pouze jakožto nějaké představení, které si člověk každý podle stupně svého duševního vzdělání dělá o původu a povinnostech svých. To, kterak každý Člověk opravdu a upřímně smýšlí o původu a účelu světa a o svých povinnostech, to jest jeho náboženství, a již z toho se jeví nevyhnutelně, že k náboženství nějakému se nikdo nutiti nemá a ani nemůže, proto že není na světě žádná moc, která by někoho přinutiti mohla k nějakému smýšlení. Neboť smýšlení jest nejsvětější, nejsvobodnější dědictví každého Člověka, které se mu nižádnou mocí tohoto světa odejmouti nemůže. Despota, který polovici ze svých poddaných ustanovil za placené slídiče a vyzvědače nad druhou polovici, nemůže proto nikdy nahlédnouti do mé hlavy, do mého srdce, a vypátrati, kterak tam o něm smýšlím; on mne může pronásledovati, mučiti, ale nemůže mne přinutiti, abych o něm a o jeho činech nesmýšlel tak, jak já chci; on nemůže nikterak zabrániti, aby, když jeho pochopové na jeho rozkaz mi hlavu srazí, ještě poslední myšlénka této hlavy o něm nebyla: Ty bídný tvore! Ty násilnický zlosyne!
Myšlénkám nemůže žádné násilí zabrániti neb cesty předpisovati — a proto také nemůže žádné násilí předpisovati nebo zabraňovati některému člověku jeho náboženství; nemůže předpisovati nebo zabraňovati jemu, aby nesmýšlel o všech vznesených nebo nejdůležitějších předmětech tohoto světa tak, jak on chce a jak to za dobré uznává.
Ano, do Havlíčkova pojetí “náboženství” se vejde jakákoli etická teorie.
Můžeme se dohadovat, jak jeho osobní světonázor vypadal, ale to je tak vše.
V každém případě KHB neposuzoval lidi ani tak podle jejich konfese, ale podle osobních vlastností, což opakovaně zdůrazňuje i v Epigramech jako je například:
Rady zvířat
Zpíval lidem ostříž,
když si sedal na kříž:
„Raděj velkého mít muže
nežli malé bůže!“
Vrabec také zpíval
zase jiným slohem:
„Raděj moudrým člověkem být
nežli hloupým bohem.“
Zdaleka ne všechny Havlíčkovy ideály by pozdější volní myslitelé chválili. Například jeho myšlenka předělat kněze v prvé řadě na učitele sice měla nějaký rozumný základ – kněží měli tehdy ve srovnání s ostatními profesemi skutečně vysoce kvalitní vzdělání, znamenala by ale mnohem větší indoktrinaci dětí.
Vliv řkc na školství byl ostatně tak velký, že se už na přelomu století stala sekularizace školství jedním z hlavních témat Volné myšlenky,
Byl tedy KHB vzorným katolíkem? Zcela jistě nebyl. Byl tedy snad ateistou? Na to se dá říci jen velmi nejisté:”Snad.” V každém případě nikdy nevystoupil z katolické církve i když její nešvary kritizoval.
Neměla by být ostuda říci v jeho případě “nevím”, zvláště když se sám přiznával že své osobní přesvědčení skrývá záměrně a odůvodněně.
Ve vydání Epištol z roku 1906 najdeme vysvětlující odstavec, který se ve starších vydáních často chybí. Stojí zde:
Co se mého osobního stanoviska týče, uznávám zapotřebí podotknouti, že jsem v celém spisu více nic neřekl, co by nebylo mé opravdivé a upřímné mínění a přesvědčení, že jsem ale také nepřednesl celé a úplné své přesvědčení. Neřekl jsem žádnou nepravdu, ale neřekl jsem celou pravdu.
Neštítím se toto vyznání zde veřejně učiniti: neboť se držím té zásady, že každý jednotlivý myslící člověk své zvláštní náboženství má, pročež také ani užitečné ani potřebné není, aby každý své osobní mínění celému světu ohlašoval o věcech, které s jistotou vypátrati posud není dáno člověku. Jsouť v náboženství věci, které jsou předmětem jen vnitřního srdečného tušení člověka, jsouť zase jiné, které sahají hluboce do občanského veřejného života a mají velký vplyv na praktický život. Jen o těchto druhých jednal jsem, o kterých také myslím, že veřejně jednati a rozmýšleti užitečné a potřebné jest, ano že každý povinnost máme nedati v tomto ohledu vzniku škodlivým náhledům.
Ano, nevíme a asi nikdo nebude nikdy vědět, jestli byl Karel Havlíček Borovský velmi specifickým křesťanem, pantheistou nebo skrytým ateistou.
Zato víme, kým opravdu byl: Jistě byl českým vlastencem, novinářem, básníkem, politikem ale také velkým bojovníkem za svobodu myšlení, tisku a svobodu vyznání. Ne pro protestanty, ne pro židy, ne pro ateisty, ale pro všechny.
Roku 1874 navázala na Havlíčkovy myšlenky Národní strana svobodomyslná známější spíše jako “mladočeši”. Šlo o jednu z nejvlivnějších českých politických stran až do vzniku samostatného Československa.
Karel Havlíček Borovský je dodnes nejhůře interpretovanou postavou našich dějin.
Poznámka: Článek byl vytvořen k příležitosti exkurze zástupců spolku Ateisté ČR do Havlíčkovy Borové, Havlíčkova Brodu a Batelova 22 a 23 srpne 2026.