Většina lidí si neumí představit, že by se vůbec kdy v životě octla v psychiatrické péči a snad proto zůstávají psychiatrická oddělení nemocnic i specializované ústavy poměrně mimo obecný zájem. Tento nezájem se ale komukoli z nás může vymstít. Nikdy si nemůžeme být jisti, že je naše psychika tak zdravá a pevná jak si sami myslíme, ani že nebudeme v životě vystaveni vystaveni situacím, které by dokázaly narušit duševní vyrovnanost i těch nejodolnějších.
Zároveň tak nějak předpokládáme, že je psychiatrická nemocnice místem, zařízeným k léčení psychických nemocí i traumat a že nám v takovém případě vysoce odborný personál skutečně pomůže.
Jenže právě tady číhá nebezpečí, které většinou neočekáváme. Součástí léčby jsou i takzvané terapie. Jejich účelem není přímo léčba. Mají pacientům nabídnout možnost vyrovnat se se svou situací, pochopit ji, ale někdy také jen socializovat se, nebo o něco příjemněji strávit poměrně dlouhý čas léčby. Některé terapie mohou ale také uškodit, už tak zoufalý stav pacienta zhoršit a navozovat pocit zoufalství.
Takovou bolestnou zkušeností rozhodně je násilná indoktrinace náboženstvím. Řeč je o hagioterapii nebo obecně o pastorační terapii z níž hagioterapie vznikla.
Hagioterapie je formou existenciální psychoterapie, která se vyvinula z metod pastorační terapie a duchovního poradenství. Název je odvozen z řeckých slov „therapeia“ – péče, léčba, a „hagios“ – svatý, čistý, posvátný. V praktické rovině má jít o výklad “posvátných textů” tedy v našem případě Bible.
Těžko říci, jestli má na věřící hagioterapie nějaký pozitivní vliv, ale můžeme alespoň připustit možnost, že tomu tak být může. Představa, že je takovému terapeutizování vystaven ateista, dokonce dekonvertita, je však dokonale strašná. *
Získali jsme výpovědi dvou bývalých pacientů, které svědčící o tom, že přnejmenším v nedávné minulosti byla hagioterapie v PN Bohnice povinná i pro nevěřící. Z důvodu zachování anonymity neuvádíme jejich jména (i když jsou redakci známa).
První příběh:
Stalo se to v srpnu roku 2013. Manželka náhle vážně onemocněla, byl to obrovský stres. Pořád se mi to vracelo, volání sanitky, čekání na sanitku. Samota na mě tíživě doléhala, protože jsme byli zvyklí být stále spolu, a teď najednou byla manželka pryč v nemocnici. Nemohl jsem spát, tak jsem si bral nějaké prášky na spaní, co jsme měli doma, ale moc to nepomáhalo. Nakonec jsem se na doporučení lékařky vydal do bohnické psychiatrické nemocnice.
Kousek za vstupní branou je příjmový pavilon, kde mě vyslechla milá paní doktorka, přiřadila mi diagnózu něco jako “porucha přizpůsobení” a poslala mě na pavilon jedna přízemí. To bylo uzavřené mužské oddělení. Rychle jsem se tam skamarádil s dvěma pacienty (jeden byl po nevydařeném pokusu o sebevraždu a druhý pořád vídal za oknem, jak se po zdi plazí žabí muži z URNY a jdou si pro něj). Třikrát denně jsem dostával léky, jídlo bylo vynikající a nejlepší byla kuřárna. To byla taková jako malá hospůdka a já tam trávil, samozřejmě bez alkoholu, většinu dne a bavil se s chlapama.
Můj stav se rychle zlepšoval, a tak mě po pár dnech paní primářka přemístila na otevřený terapeutický pavilon č. 3. To byl smíšený pavilon muži i ženy. Bylo tam množství různých aktivit a terapií, aby byl pacient celý den co nejvíce zaměstnán.
Nejprve jsem šel na sesternu, kde mě sestra seznámila s chodem oddělení a sdělila mi, na které terapie budu chodit. Skupinové terapie, individuální, léčebný tělocvik, navlékání korálků, pletení košíků atd. atd., zastesklo se mi po klidu a pohodě “hospůdky-kuřárny”, a nakonec sestra utrousila “jo, a taky máte hagioterapii s dr Remešem**, to je léčba biblí”. Bylo to jako rána palicí.
Ačkoli to bylo už pěkných pár let od mé náboženské dekonverze, okamžitě se mi vybavily všechny ty hnusné náboženské věci, katechismy, celibát až do svatby, samolibý sadistický páter Halík, zákaz antikoncepce, strašení peklem apod. Vyhrkl jsem: “Ale já jsem ateista, já na náboženství chodit nebudu, máme přeci svobodu i od náboženství, stát se nesmí vázat na žádné náboženství, Listina základních práv a svobod!!!”
Sestra rázně opáčila: “No to tam chodit budete, je to povinný pro všechny! “
Kdo je nepoznamenaný náboženstvím, tak to asi nemůže úplně pochopit, ale já měl tenkrát nervy na pochodu, manželka byla pořád ještě v nemocnici a její lékař mi po telefonu nechtěl nic říct, krom “no, děláme, co můžeme”. Přišel jsem se do Bohnic léčit, dát se dohromady, a místo toho jsem se potil a bušilo mi srdce při představě, že mi zase někdo bude do hlavy cpát náboženství. Začal jsem se spolupacientů vyptávat, jak to při hagioterapii chodí, abych se na to v duchu připravil a říkal si, že si budu myslet něco o p.deli a nějak to tam přetrpím. Nakonec se naštěstí ukázalo, že sestra to popletla a Remešova léčba svatostí byla povinná pro všechny, kromě pacientů v tzv. “bílé skupině”, kde jsem byl i já.
Druhý příběh:
K situaci vedlo to, že po řekněme nešťastné úpravě medikace (kterou můj další psychiatr v řadě zkusil napravit, ale už bylo pozdě) jsem se propadl do těžké deprese. Respektive možná středně těžké, ale zhoršené tím, že už se mi nejspíš paralelně rozvíjela chronická, velmi neobvyklá plicní embolie. Nerozpoznaná přes usilovnou snahu vést doktory k nějaké pomoci. První krok k embolii resp. první vmetek – srpen 2010, konečné rozpoznání diagnózy v roce 2019, kdy jsem po půl roce usilovného boje o každý krok a napsaný řádek začal opakovaně upadat do bezvědomí. Nalezeno 18 trombů a plíce “jely” zhruba na 2/5. Navštěvoval jsem plicní oddělení a paní doktorku nevedlo ke změně diagnózy (“Asi neuróza a úzkosti”) ani opakované vykašlávání krve. V r. 2013 jsem přestal spát s tím, že mě neopouštěly myšlenky na to, že prostě nezvládnu své základní úkoly. Bylo zřejmé, že mám všechny příznaky deprese a po zvážení všech pro a proti nastoupil dobrovolně na otevřené oddělení Psychiatrické nemocnice Bohnice, tehdejší pavilon č. 3. Dostali jsme kartičku s povinnými nebo výběrovými možnostmi terapie. Mezi povinnými byla i “hagioterapie”, 1-2x týdně.
Sezení probíhalo asi takto: V místnosti ve věži kostela nás duchovní (jméno apod. si nepamatuji) rozesadil ke kulatému stolu a rozdal Bible. Svoláno k tomu bylo asi 6-7 pacientů (všichni povinně), z čehož jedna či dvě ženy prohlásily, že takováto léčba je proti jejich přesvědčení a požádaly, zda mohou odejít. Nebylo jim vyhověno s tím, že si mohly odsednout a celou situaci vnímat alespoň pasivně. Duchovní vybral nějakou příhodu z Bible (myslím, že šlo o Starý zákon, ale jistý si tím nejsem, vybraná stať byla obecně neznámá a řekl bych okrajová. Byli jsme žádáni střídat se ve čtení podle odstavců (jednalo se cca o 2 strany textu, tedy max. 10 minut čtení). Duchovní se pak snažil zavést diskusi na téma, proč jednaly citované osoby, jak jednaly, a zdali jednaly “správně”.
Co si myslím o lidech… tak zaprvé si myslím své o autorovi metody a názvu. Někdo se chtěl nejspíš proslavit a využil k tomu svého postavení v PNB. Jednotlivé “…terapie” mi z pohledu přírodovědce připadají jako bizarní snůška ambicí poněkud zakomplexovaných jedinců, kteří chtějí vědě přinést “to své”…
Samotný duchovní vystupoval jako “skromný majitel pravdy” a jeho motivaci (kromě toho, že se potřeboval také nějak uživit) nejsem ve stavu hodnotit.
Co nejhoršího? Asi to, že ve svobodné společnosti člověk rázem svobodu ztratil, ačkoliv se sám rozhodl vyhledat pomoc. Jednalo se o stovku detailů, byli jsme káráni jako malé děti a mezi pacienty se vyskytovali i “donašeči” – věděli jsme o nich, ale trestat je způsobem podobným jako na svobodě prostě nebylo jak. Hagioterapie do toho všeho krásně zapadala a abych nebyl po letech neupřímný, byla jen jedním z mnoha zel…
Hospitalizace na psychiatrii je rozhodně sama o sobě psychicky náročná a podstupují ji lidé, kteří v danou chvíli už jsou na tom po psychické stránce opravdu špatně. Je příliš žádat po zdravotnickém zařízení, aby bralo ohled na svobodu vyznání a nepodrobovalo ateisty v tak těžkých chvílích náboženské indoktrinaci? Jistě, je to jen kapka z toho, co musí pacienti na psychiatrických odděleních snést, ale podstatné je, že by ji snášet neměli.
*) Pastorační terapie a hagioterapie bývá většinou spojována s léčbou alkoholových a drogových závislostí, v PN Bohnice se jí však využívá i při “léčbě” jiných diagnóz. O účinnosti metody nejsou spolehlivé údaje. Věřící bývalé pacientky jí však připisují velký význam na svém vyléčení ze závislosti (což je velmi sporné hodnotící kritérium).
**) V Psychiatrické nemocnici Bohnice působí v roli hagioterapeuta gynekolog, lékař, psychoterapeut a religionista Prokop Remeš, kterého část ateistů zná z diskusních fór jako manipulativní a agresivní osobnost používající tradiční nepravdivé argumenty jako nevyvratitelná fakta (Hitler jako ateista, popravy v padesátých letech jménem vědeckého ateismu, pravost Turínského plátna, jakobíni jako ateisté…). Často zasahuje do oborů, kterým nerozumí ani průměrně, a snaží se získat převahu sofistikou. Obhajoval také experimentování s alternativními léčivy při léčbě koronaviru.
Odkazy:
Wkipedie: Hagioterapie
Diplomové práce: