Pro hodně lidí bývá překvapivé, že komunisté v padesátých letech minulého století u nás v podstatě zlikvidovali nezávislé ateisty a poslední zbytky volnomyšlenkářského hnutí, jehož historie sahala až do Rakouska – Uherska. Zdánlivě jednoduché přiřazování neinformovaných ateista = komunista se úplně rozpadne při bližším pohledu.
Až do dvacátých let dvacátého století byli součástí volnomyšlenkářského hnutí také marxističtí komunisté. Představa volnomyšlenkářství sdružovala osoby tak rozdílných postojů, že bychom si je dnes těžko představili v jedné místnosti, natož v jednom spolku.
Malou představu nám může snad dát článek Pavla Housera na serveru Science World: Nad knihou: Příběh(y) Volné myšlenky
Právě u nás se ale volnomyšlenkáři proti marxismu postavili, a nakonec v nových podmínkách jím byli také úplně rozdrceni.
Hlavní chybou je především chápat členy volnomyšlenkářského hnutí jako stoupence nějaké ideologie, pravidel nebo myšlenek, které by zůstávaly v průběhu let stálé a byly závazné pro všechny jeho členy. Jejich společným rysem byla spíše opozice vůči tradičním názorům a postojům a samozřejmě jejich kritika.
Slovy jednoho ze zakladatelů a prvního předsedy Volné myšlenky:
—Th. Bartošek, O úkolech Volné Myšlenky, 1912
Jakýmsi filosofickým základem volnomyšlenkářů se stal pozitivismus (hlavně díky Františkovi Krejčímu), jehož stopy dodnes nacházíme v metodologii vědy. A možná nám občas chybí jeho vědecký optimismus. Když v roce 1928 vyšel česky spis Proč nejsem křesťanem od Bertranda Russella právě z iniciativy Volné myšlenky, zapadl přesně do nastoupeného myšlenkového směru.
Asi nezjistíme, kolik ateistů (z dnešního pohledu) skutečně bylo mezi volnomyšlenkáři, protože v této době bývali členy i deisté, které tehdejší vnímání řadilo také mezi ateisty. (Ostatně nepopiratelný je jistý průnik mezi skupinami Volné myšlenky a Svobodných zednářů.) Svou názorovou pozici obhájili v rámci možností tehdejšího vědeckého poznání a zárodků filosofie vědy. Měli bychom si však zároveň uvědomit, že se bavíme o době, kdy byla vědecká metodika v plenkách a mnohé vědy se ještě potácely na hranici magického myšlení.
Zvláště současné ateisty (kteří jsou z velké části libertariáni) citelně dráždí výrazná levicovost prvorepublikových volnomyšlenkářů. Těžko si ale představit, že by v té tobě patřili k tehdejší pravici. Pravice totiž byla v té době u nás ještě silně konzervativní, klerikalistická a monarchistická. Pokud měl člověk třeba jen pár moderních názorů, mezi které kritika římskokatolické církve samozřejmě patřila, automaticky se ocital na levé straně. Dalo by se říci, že jakákoli kritika byla vlastně levicová.
Volnomyšlenkářství považovalo za lidské právo kritizovat jakoukoli myšlenku a jakýkoli záměr. Úplně zavrhovalo myšlenku, že by bylo správné být nekritickým stoupencem (vlastně jakýmkoli stoupencem) nějakého myšlenkového, náboženského nebo politického směru. Ateistmus podstatné části stoupenců tohoto hnutí byl tedy přirozeným důsledkem kritiky.
Marxismus měl a dodnes má naproti tomu velmi jednoduchý argument: „Ateismus je přirozeným důsledkem materialistického světového názoru.“ Jinak řečeno „když přijmete materialismus, automaticky se tím stáváte ateistou.“
Toto tvrzení je sice logicky správné, ale pokud není oslovený už předem přesvědčený materialista, bylo by pro něj přistoupení na jakýkoli světonázor jen z důvodu, aby mohl své preferované tvrzení považovat za pravdivé, filosoficky velmi nečestné.
Na otázku „Jsou tato tvrzení nepravdivá?“ je odpověď „Pokud jsi materialista, tak ano.“ pravděpodobně jednou z těch nejhorších.
Také členové Volné myšlenky zjišťovali stále častěji, především od legionářů vracejících se z Ruska, že realizace komunistické moci obsahuje velkou míru dogmatismu a vykazuje nepříjemnou podobnost v mnoha rysech právě s náboženstvím.
To vneslo do Volné myšlenky rozkol, který vedl k odpadnutí komunistického křídla a postupnému vyhranění postojů vůči komunistům obecně v letech 1924 až 1926.
Theodor Bartošek, kterého jsem zde citoval, byl u zrodu spolku „Spolek volných myslitelů Augustin Smetana“ roku 1903 a od založení spolku „Volná myšlenka“ (přesněji šlo o českou pobočku tohoto mezinárodního spolku) roku 1904 byl také jeho členem. Roku 1910 se stal jeho předsedou a zůstal jím až do roku 1925.
Přesto pravě Theodor Bartošek sehrál hlavní roli ve střetu ohledně komunismu ve Volné myšlence a byl i jejím nejpřekvapivějším a nejvýznamnějším odpadlíkem. Roku 1925 totiž vstoupil do komunistické strany. Vojta Beneš (bratr Edvarda Beneše, pozdějšího československého prezidenta) byl už v té době nesmiřitelným odpůrcem komunistické ideologie. Na sjezdu téhož roku, svůj postoj obhájil a zároveň prohlásil, že vstupem do komunistické strany přestal být Bartošek volným myslitelem.
Po tomto incidentu odešel Bartošek z Volné myšlenky.
Nebudu tu vyprávět celou historii Volné myšlenky, jen připomenu, že byla založena roku 1904 a zakázana a rozpuštěna poprvé roku 1915, pak obnovena za vzniku Československa a zakázána za německého protektorátu. Podruhé byla obnovena roku 1945 jako Svaz občanů bez vyznání a zrušena komunistickou vládou roku 1952 s odůvodněním že „jitří city nábožensky založených spoluobčanů“.
A Svaz občanů bez vyznání to skutečně dělal! Požadoval totiž ze zákona stejné výjimky a výhody, které stát (za vlády komunistů!) poskytoval církvím.
Je třeba říci, že i Svaz občanů bez vyznání byl silně levicově zaměřený a dal místo čestného předsedy dr. Theodoru Bartoškovi. Zároveň by ale bylo velmi těžké Bartoška jako bývalého předsedu a jednoho ze zakladatelů Volné myšlenky přehlížet. Mimo jiné i pro jeho pověst čestného člověka.
Úřadujícím předsedou Svazu občanů bez vyznání byl kapitán Emanuel Viktor Voska – velká osobnost obou světových válek i doby budování republiky a obnovy státu po roce 1945.
Po komunistickém převratu odešel roku 1949 Vojta Beneš do exilu.
Roku 1954 umírá Theodor Bartošek a ve stejném roce byl ve vykonstruovaném komunistickém procesu kapitán Voska odsouzen k deseti letům vězení. Roku 1960 byl ale propuštěn pro chatrné zdraví. Zemřel 1. dubna roku 1960.
Tím se příběh volnomyšlenkářského hnutí u nás na dlouhá desetiletí uzavřel.
Další pokus o obnovu Volné myšlenky se příliš nezdařil. Stalo se to roku 1990, z iniciativy malé skupiny kolem docenta Josefa Haubelta. Tato skupina ale v současnosti nevyvíjí žádnou činnost.
Na počátku nového milénia vzniklo také hnutí nazývané Nový ateismus. Jako nesčetněkrát i tento ateismus se zrodil z kritiky náboženství a i tentokrát to bylo na základě teorie vědy. Terčem bylo především působení náboženství v politice, morálce a vědě a to ve Velké Británii a v USA.
Dá se říci, že důvodem vzniku Nového ateismu bylo právě zasahování náboženství do prostoru vědy. Vědci odpověděli zpochybněním názorů, které byly dlouhou dobu považované za vědecky nezdůvodnitelné, a otázek považovaných vědeckým přístupem za nezodpověditelné.
Toto hnutí tak převzalo štafetu, kterou začalo mezinárodní hnutí Volná myšlenka.
Benjamínkem v tomto světě ateistických hnutí je i náš spolek.
Proč to všechno opakuji? Je to nějakým způsobem uspokojující myšlenka, že i když je třeba ateistické hnutí znovu a znovu rozdrceno, zničeno a smazáno, zrodí se znovu z kritiky, která nakonec rozleptá jakékoli dogma.
Zároveň je to ale také jistota, že různé skupiny ateistů budou dál hledat, jak dát ateismu nějaký vlastní program. Bude se jim zdát, že samotná kritika nestačí. Jenže všechny politické a vůbec ideologické programy v zásadě vyžadují víru v nějaké vlastní dogmata. Jejich přijetím se však člověk vzdává svého volnomyšlenkářství.