Foto: Divadelní svět Brno (http://www.divadelnisvet.cz/cs/)
Jistě máte ještě všichni v živé paměti, jaké nebývalé pozdvižení mezi tuzemským křesťanstvem způsobila inscenace divadelních her Naše násilí, vaše násilí a Prokletí v brněnském divadle Husa na provázku. Na prknech, která znamenají svět, se tyto divadelní kusy režiséra Olivera Frljiče představily v rámci každoročního divadelního festivalu Divadelní svět Brno. A obě hry nám všem daly připomenout, že nemalá část křesťanů je mentálně stále někdě v hlubokém středověku, snící své vlhké sny o jakési nadřazenosti náboženství a o privilegovanosti náboženského cítění nad vším ostatním. Ve střední Evropě 21. století však již naštěstí, díky Bohu, náboženství nestojí na piedestalu nedotknutelnosti, nekritizovatelnosti a nesatirizovatelnosti. Abychom byli féroví, je nutno také podotknout, že mnoho křesťanů – včetně katolíků – hájilo uměleckou svobodu, a i když se jim třeba tato divadelní hra subjektivně nelíbila, či je nezajímala, vyslovovali se proti snahám o její zákaz a cenzuru, za což si zaslouží naše uznání. Politováníhodnou výpovědí o tuzemském křesťanství a katolicismu je však fakt, že do frontové linie usilující o potlačení rouhání a „blasfemické hry“ se postavila samotná hlava českých katolíků, kardinál Dominik Duka.
Kardinál Duka se nakonec rozhodl celou věc řešit soudní cestou a podal žalobu na brněnské Centrum experimentálního divadla a na Národní divalo Brno. Prostřednictvím zaloby chtěl dosáhnout omluvy za zásah do osobnostních práv. Zásahem do osobnostních práv měl Duka, stejně jako jeho právník Ronald Němec, který se k žalobě připojil, na mysli urážku jejich náboženského cítění, které se zmiňovaná divadla dopustila tím, že Frljičovy divadelní hry realizovala. Centrum experimentálního divadla se provinilo tím, že ke hře poskytlo prostory, Národní divadlo Brno se pak provinilo jako organizátor celého blasfemického představení.
Nežijeme však ve středověké teokracii, nýbrž v civilizované a víceméně sekulární zemi, kde rouhání není kriminalizováno. Proto také soud v podstatě nemohl rozhodnout jinak, než jak rozhodnul – Dukovu a Němcovu žalobu zamítl a žalobcům nařídil zaplatit nákladny soudního řízení. Daleko zájímavější, než lehce předvídatelný rozsudek soudu, je samotné odůvodnění rozsudku, stejně jako argumentace obhajoby i obžaloby.
Začněme obžalobou. Dukův právník Ronald Němec, který se k žalobě připojil, rozehrál před soudem zcela absurdní „divadlo“ o tom, že inscenace Frjličových her v brněnském divadle Husa na Provázku může v konečném důsledku vést k teroristickým útokům. Němec doslova uvedl: „Chceme, aby tuto hru někdo opakoval v jiném gardu? Pokud soud potvrdí, že je takový projev v souladu a není tam žádné porušení práva, tak to může vést k inspiraci obdobnou hrou a víme, k čemu vedlo třeba zobrazení proroka Mohameda – vedlo to k desítkám mrtvých,“ a neštítil se v této souvislosti zmínit dokonce ani víkendový útok na Novém Zélandu. Němec posléze dodal, že má děti a že se díky inscenaci Frjličových her bojí o jejich bezpečnost na ulici, jelikož, cituji, „účelem hry je rozdmýchávání náboženské nesnášenlivosti mezi křesťany a muslimy“. O bezpečnost svých dětí se tedy Němec bojí proto, že by se na nich mohl mstít nějaký muslim, kterého hra urazila. Tato „argumentace“, či spíše dojmy pana Němce, mi připomínají slova Tomáše Halíka po útoku na redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo. Halík a mnozí další se tehdy vyjádřili v tom smyslu, že týdeník Charlie Hebdo muslimy a islám zbytečně provokoval a urážel. Nevyřčeně se tak nešlo divit tomu, že se dostavila určitá „odpověď“ na provokace.
Naznačenou linkou mezi inscenací divadelní hry a teroristickými útoky je naznačeno, že bychom zřejmě měli kolem islámu, potažmo náboženství jako takového, chodit pomaloučku potichoučku po špičkách, abychom se ho náhodou nedotkli či neudělali něco, co by se milostpánovi islámu nelíbilo. Tato argumentační linka je – krom všeho jiného – absurdní i tím, že uraženi a pohoršeni byli v tomto případě především křesťané, ačkoliv šéf Ústředí muslimských obcí v ČR Alrawi se vůči Frljičovým hrám taktéž vymezil, když uvedl, že „s hrou Naše násilí a vaše násilí nesouhlasíme. Ježíše ctíme stejně jako proroka Mohameda. Nezáleží, jakým způsobem je hra uráží. Bohužel jsme ale malá komunita a proti uvedení nic nezmůžeme.“ Snažit se vytvářet linku mezi divadelní inscenací a teroristickými útoky však kromě účelovosti zavání buď paranoiou, nebo snahou vyvolat ve společnosti strach, který v posledku společnost donutí chovat se nejen k islámu, ale k abrahámovským náboženstvím obecně „s absolutním respektem“.
Na jednu stranu pozoruhodné, na druhou pak nikoliv překvapivé bylo také to, že když se soudce Ondřej Sekvarda Němce zeptal, zdali divadelní hru viděl, bylo mu odpovězeno, že nikoliv.
Němec dále u soudu položil otázku, zdali „opravdu má extrémní projev právo na ochranu? Svoboda slova není neomezená a každý představitel určitého náboženství si zasluhuje ochranu“. Zde bych se musel opakovat – Němec jednoduše vychází z představy, že si náboženství zaslouží nějaká speciální práva a privilegia, zákonnou ochranu, a to jen z toho titulu, že se jedná o náboženství. Neexistuje však jediný důvod, proč by libovolné náboženství, stejně jako třeba politické ideologie či filosofické světonázory, měly disponovat jakousi „ochranou“ a bránit je před domnělými „urážkami“.
Naopak velmi dobrou argumentaci v duchu sekularismu předvedla obhajoba, konkrétně pak advokát brněnského divadla Michal Šalamoun. Jeho slova by zasloužila vytesat do kamene, jelikož se v nich skrývá podstata celého problému:
Jde o princip náboženské svobody a princip rovnosti. Znamená to, že stát nebude privilegovat žádnou víru a nebude nikoho pronásledovat za jeho myšlení či umělecké ztvárnění. Žalobci se snaží dosáhnout toho, aby stát jejich víru favorizoval, a to by se stalo, pokud by soud této žalobě vyhověl. Není možné, aby bylo postihováno rouhání, jak se to dělo dřív.
Šalamoun také dodal, že žalovaná divadla Duku, Němce ani nikoho jiného nenutila ke sledování inkriminovaných her, ať už živě v divadle, či ze záznamu na internetu. „A pokud to dělali a cítili se u toho špatně, těžko to může být vytýkáno divadlům. Jejich žaloba míří na ochranu náboženských symbolů, které účelově ztotožňují s vlastní osobností,“ vysvětlil advokát obhajoby.
Jak jsem psal již v úvodu článku, soud nakonec žalobu zamítl. A proč podle soudce nemají Duka s Němcem právo na omluvu? Odůvodnění soudce Sekvarda je následující:
Na tu hru bych nešel ani zadarmo, ale nemám tu posuzovat vkus publika. Ale vždycky se najde někdo, kdo s někým nebo něčím nesouhlasí. To by mohla být i žaloba, že v těch hrách nebyl žádný černoch nebo Číňan. Pokud se chce někdo cítit dotčen, důvod si vždycky najde. Nebyla to žádná diskriminace, žalobcům ani nikdo v ničem nebránil. Co se týče namítané nerovnosti a že hry mohly vzbudit negativní reakci u muslimů, soud má za to, že není možné přistoupit k tomu tak, že před jakýmkoli rizikem je třeba stahovat kalhoty brzo před brodem. Ty hry byly alegorií, čím explicitnější zobrazení nějakého jevu autor zvolí, tím větší publicitu může mít. Co se násilí týče, tak tam byl náznak soulože Ježíše, ale byly tam i záběry evokující útoky Islámského státu, stejně tak nějaké topení zajatců. Lze to vidět tak, že všichni se v minulosti něčeho dopouštěli, křesťané jako muslimové. Žalobcům nic nebrání nadále chodit do kostela, věřit a nad tímto mávnout rukou. Jejich víra tímto snad nebyla otřesena. Pokud by se něčí víra otřásla, asi by jeho víra nebyla dost pevná.
Ve výsledku tak jako nevěřící můžeme být rádi za to, že Duka s Němcem žalobu vůbec podali. V sekulárním státě, ve kterém neplatí protirouhačské zákony, sice bylo snadné anticipovat výsledek soudu, co však v tomto případě mimořádně potěšilo, byla argumentace obhajoby a odůvodnění rozsudku. Ty se totiž nesly v ryze sekulárním duchu a to je nepochybně velmi dobrá zpráva.
K tématu jsme již dříve napsali:
Stanovisko Ateistů ČR odsuzující snahy o cenzuru umění z náboženských důvodů, článek Petra Tomka „Dominik Duka a příliš nadržený Ježíš“ a má úvaha „Filosofické okénko: Znásilnil někdy Ježíš muslimku? Pokud chtěl, tak mohl„.