Položili jste si někdy otázku, jak by to vypadalo, kdyby ateismus na planetě Zemi triumfoval? Zapřemýšleli jste, co by takový triumf, takové totální vítězství ateismu představovalo? V tomto textu chci nastínit svou tezi o tom, že úplným vítězstvím ateismu by ve skutečnosti byl jeho naprostý zánik. Možná si říkáte, že vymizí-li ateismus z povrchu zemského, bude to naopak vítězstvím rozličných náboženství. Neusilují snad křesťanství či islám o to, aby získali co nejvíce oveček, co nejvíce věřících, aby se celé lidstvo semklo pod pravidly, které tomu či onomu náboženství seslal Bůh? Na první pohled si člověk může říct, že když ateismus zmizí, bude to znamenat, že se ze všech lidí stali náboženští věřící. Například absolutním vítězstvím islámu by nepochybně bylo, kdyby všichni lidé konvertovali na islám a planeta Země se stala jedním velkým islámským chalifátem. A nebo ne?
Podíváme-li se zpět do minulosti, do středověké a raně novověké Evropy, najdeme společnost, která se tomuto ideálu velmi blížila. Celá Evropa byla křesťanská, přičemž cílem bylo udržet tuto náboženskou jednolitost. Jediné nebezpečí představovali abrahámovští bratři, muslimové, jejichž výpady pro křesťanskou Evropy znamenaly nebezpečí. Pak tu samozřejmě byli Židé, avšak těch bylo relativně málo, často měli omezená práva a navíc tu byly každoroční pogromy, které vyznavačům judaismu vždy daly jasně najevo, kde je v křesťanské Evropě jejich místo. Můžeme tedy středověkou křesťanskou Evropu považovat za místo, ve které neexistoval ateismus, a tedy za místo, kde se realizovala má teze o tom, že neexistence ateismu bude jeho triumfem?
Když se nad tím zamyslíme hlouběji, zjistíme, že nic nemůže být více vzdálené pravdě. Ano, ve středověké křesťanské Evrope se drtivá většina obyvatelstva hlásila ke křesťanství. Jsem schopen věřit dokonce i tomu, že drtivá většina obyvatel se v té době ke křesťanství nehlásila pouze formálně (účast na náboženském životě, dodržování náboženských zvyků, chození do kostela aj.), ale že skutečně vnitřně a ze svého hlubokého přesvědčení křesťany byla. Lidí, kteří v té době nevěřili v existenci křesťanského Boha, bylo zřejmě naprosté minimum. To však neznamená, že v takové společnosti nebyla přítomna idea ateismu. Právě naopak – bezvěrectví bylo ve středověku, ale i později v novověku, přítomno velmi zřetelně a naléhavě.
O co méně bylo v tehdejší společnosti skutečných nevěřících, o to více se zde prosazoval všudypřítomný strach z nevíry, z kacířství a hereze, který křesťanskou Evropou obcházel jako velké strašidlo. Strach z ďábla, ze Satana a jeho přisluhovačů, kteří počestné křesťany svedou od víry směrem k bezvěrectví, Evropou prostupoval jako mor. Zjednodušeně se na to můžeme dívat jako na klasické hledání vnitřního nepřítele, které známe třeba z komunistických režimů, kde nakonec v dolech či s trestem smrti končili i kovaní a skutečně přesvědčení marxisté. Hereze jako taková samozřejmě neznamená nevíru a ateismus, důležité ale je, že na názory heretiků bylo často nahlíženo jako na projevy rouhání, bezvěrectví a odklonění se od křesťanského náboženství.
Inkviziční procesy, strach ze Satana a jeho pomocníků, hony na čarodějnice, věroučné spory uvnitř křesťanství ústící v zabíjení a upalování, to vše byly symptomy strachu z nevíry. Vždy totiž existovalo podezření, možnost, že ten který člověk byl ovládnut ďáblem a že je ve skutečnosti nevěřícím. Podezření, že podivná žena žijící o samotě na konci vesnice by mohla být rouhačskou nevěřící čarodějkou. Obavy, že věroučné postoje některých jedinců vedou přímo k popření Boha a k ateismu (a není zde důležité, že samotný termín „ateismus“ se začal užívat až později).
Dá se tedy říct, že jakkoliv byla středověká křesťanská společnost v Evropě nábožensky jednolitá, bezvěrectví, respektive strach z něj a jeho projevů, tuto křesťanskou společnost velmi významně ovlivňovalo. Případným zájemcům velmi doporučuji druhý díl publikace Strach na západě ve 14. – 18. století s podtitulem Obležená obec od francouzského historika Jeana Dulemeaua, který se strachem ze Satana a jeho pomocníků, z čarodějnic, kacířů a všemožných rouhačů zabývá.
O tom, jak velkou hrozbu Satan představoval pro tehdejší Evropu, přestože v ní – narozdíl od nynějška – reálně žádní satanisté nežili, nás spravuje francouzský katolický kněz Pierre de Bérulle, který v dílě Traité des énergumènes z roku 1599 napsal:
Satan zvítězil na „ohraničeném poli“ pozemského ráje, Adama obral o jeho „hájemství“ a přisvojil si moc a vládu nad světem, který člověku od jeho zrození náležel; a od té doby, co ji uzurpoval, honosí se teď titulem vládce. Člověka bez ustání pokouší, jeho duši na pokoji nenechá, pokud se nalézá uvnitř hranic říše, již na nás vydobyl a uzurpoval. Někdy se také zhmotní, a jako se před prvním hříchem vtěloval v hada, nyní se změní v člověka.
V roce 1416 zase portugalský král Jan I. varoval před tím, že hříšníci se nebojí dokonce ani trestů, které pro ně připravuje Bůh:
Již před nějakou dobou se někteří hříšníci dopustili i strašlivého hříchu kacířství, když o sobě pravili, že vyznávají a potvrzují věci, které odporují našemu Hospodinu a svaté matce církvi, a přitom se nebojí velkých věčných i pozemských trestů, jaké zná naše obecné práva a zákony.
Všeříkající je také text protestantského superintendenta Andrease Muculuse Wiser den Fluchteufel z roku 1562:
Dnešní nový hřích, který od počátku světa a ještě ani v tuto hodinu není v ostatních křesťanských zemích tak obvyklý jako u nás, nesporně zasluhuje, aby nás Bůh navštívil a hrozně nás ztrestal; bez sebemenších pochyb jednoho dne Bůh Německo promění ve vařící kotel, kam budou uvrženi všichni bezbožníci, a to proto, že úřady nepotlačily ani nepomstily strašlivou urážku, kterou se lidé na Bohu rouháním dopouštějí.
Ačkoliv v té době byla většina obyvatelstva věřících, přesto v textu zaznívá slovo „bezbožníci“. Lze říct, že tehdejší křesťanská společnost byla bezvěrectvím a strachem z něj doslova posedlá a viděla jej všude. Nábožensky jednolitá společnost, ve které formálně existuje 99 % věřících, proto v žádném případě nepředstavuje zánik ateismu, nýbrž naopak jeho velmi živnou půdu. Vidíme to ostatně i dnes, v islámských zemích, kde jsou odpadnutí od islámu, rouhání či odlišné věroučné názory dodnes považovány za projevy ateismu.
Jak tedy ale chápat mou tezi o tom, že absolutním vítězstvím ateismu bude jeho úplný zánik? Z výše uvedeného je nejspíše zřejmé, že cestou k „triumfu ateismu“ není ani opačný scénář, než jaký představovala dřívější křesťanská Evropa. Takový scénář by zahrnoval totalitní ateistický stát, který by fungoval úplně stejně, jako fungovaly křesťanské státy ve středověké Evropě. Ateismus by byl v takovém státě vynucovaný, náboženská svoboda by neexistovala a po mnoha a mnoha staletích by se dost možná podařilo docílit toho, že by 99 % společnosti skutečně bylo vnitřně přesvědčenými ateisty. Čím více by však potenciální ateistický stát bezvěrectví prosazoval a utužoval, tím více by se objevoval (byť třeba neexistující, podobně jako satanismus ve středověku) potenciální strašák náboženské víry.
Stát, který by vynucoval bezvěrectví a potíral náboženskou svobodu by byl, stejně jako křesťané ve středověku či muslimové dnes, logicky velmi nervózní z jakýchkoliv projevů náboženské víry, a to i těch domnělých, či založených na drbech a povídačkách lidí o tom, že údajně někdo někoho viděl či slyšel se modlit. Probíhalo by klasické hledání vnitřního nepřítele. Náboženská víra by neumřela, naopak, její potenciální rozmach a strach z ní by byl všudypřítomný. Lidé, přestože by byli vnitřně ateisty, by na víru v Boha často mysleli, protože by se pod drtivým tlakem totalitního ateistického státu báli, aby na ně náhodou nepadlo podezření z praktikování náboženství.
Takový stát by tedy triumf ateismu v žádném případě neznamenal. Navíc je třeba na tomto místě poznamenat, že onen výše popsaný totalitní ateistický stát, ve kterém bude potlačováno náboženství, není přáním nikoho z ateistů. Všechny současné ateistické a sekulární organizace na světě dnes naopak prosazují princip náboženské svobody, princip toho, že by každý měl mít právo si věřit či nevěřit v cokoliv, co bude chtít. Cílem ateistů by měl být a je nikoliv ateistický stát, který je v podstatě zcela nesmyslný, nýbrž stát sekulární. Tedy stát, který žádnou náboženskou víru nediskriminuje, ale ani neprosazuje a nezvýhodňuje. Stát, který je nábožensky zcela neutrální, kde funguje odluka státu od církví a náboženských organizací, stát, který se o náboženskou příslušnost svých občanů v podstatě ani nijak nezajímá, a v neposlední řadě také stát, který nerozděluje práva na základě příslušnosti či nepříslušnosti k náboženské víře.
Vraťme se ale zpět k triumfu ateismu, respektive k mé tezi o tom, že triumfem ateismu by byl jeho zánik. Je třeba si především uvědomit, že ateismus znamená nevíru v jeden zcela konkrétní typ transcendentní entity. Totiž nevíru v boha, či ve více entit tohoto typu, tedy v bohy. Ateismus se ale nijak nevyjadřuje k tomu, zdali existují jiné typy nadpřirozených entit – například démoni, víly, šmoulové, růžoví neviditelní jednorožci, nejrůznější pohádkové bytosti jako bezhlaví rytíři a v podstatě desítky, stovky, tisíce a miliony dalších.
Vezměme si například víly a šmouly. V reálnou existenci víl, natožpak šmoulů, dnes zřejmě nevěří vůbec nikdo. A řekli byste přitom, že žijeme ve státě či ve společnosti, který by se nějak programově vymezoval vůči víře v existenci víl či šmoulů? Který by víru v reálnou existenci těchto bytostí jakkoliv kriminalizoval a perzekvoval? Nežijeme. Pokud chcete, můžete klidně dneškem počínaje začít věřit tomu, že šmoulové jsou skutečně existující bytosti, a nikdo Vás za to nebude nijak trestat či omezovat na právech. A co více – přestože nikdo z nás nevěří v eixstenci šmoulů či víl, přesto nemáme potřebu o sobě mluvit jako o „ašmoulistech“ a „avílistech“. Nikde se tak neidentifikujeme, nikde během rozhovoru neřekneme, že jsme ašmoulisté. A to přesto, že všichni ašmoulisty jsme. Proč? Je to považováno za takovou samozřejmost, že nikoho ani nenapadne, že by opak mohl být pravdou. Ve skutečnosti termíny jako „ašmoulismus“ či „avílismus“ v běžné mluvě dokonce vůbec neexistují.
Triumfem ateismu by proto bylo, kdyby dosáhl zcela stejného postavení, jaké má dnes ve společnosti právě ašmoulismus, avílismus, ale třeba i adrakismus a mnoho dalších. Byl by to stav, kdy by přirozenou cestou společnost dospěla do stavu, kdy by víra v existenci boha či bohů byla natolik nepravděpodobná, že by zaniklo i samotné slovo, které by negaci takové víry vyjadřovalo. Tedy úplně stejně, jako je dnes společnost ve stavu, kdy je víra ve šmouly, víly, bezhlavé rytíře a řadu jiných transcendentních entit nebožského charakteru natolik nepravděpodobná, že není nutné, aby náš slovník obsahoval termíny, kterými by označoval negaci takové víry, případně kterými by cejchoval lidi, kteří ve šmouly či víly nevěří.
Ateismus by v takové společnosti absolutně triumfoval svým zánikem, jelikož by se stal nadbytečným a už by nebyl potřeba, stejně jako dnes není potřeba identifikovat se s ašmoulismem a označovat někoho za ašmoulistu, přestože ve skutečnosti všichni ašmoulisté jsme.