Občas se někomu může zdát, že se snažíme suplovat činnost spolku Sisyfos, jindy práci LGBT skupin, feministek… Pravdou je, že někdy řešíme stejné otázky, myslíme si ale, že náš postoj je dostatečně odlišný a že jej stojí za to uvést.
Různé organizace mají různé záměry, ale všechny vždy chrání společné zájmy svých členů. Ostatně kvůli tomu se spolky zakládají.
Proč občas fušujeme do sféry zájmu klubu skeptiků Sisyfos?
Český klub skeptiků Sisyfos je prostě klub, který si vytyčil své zaměření především jako kritickou pozici vůči pavědám a pověrám. Dalo by se říci, že jeho hlavní náplní je kritika. To samo o sobě není špatné. Jeho zakladatelé také vybrali sféru působení, o níž jednoznačně prohlásili, že do ní nepatří náboženství. Tento postoj občas kritizujeme jako nedůslednost, ale těžko lze nějak nesouhlasit s tím, že si každý spolek určuje oblast svého zájmu podle svého, pokud to není v rozporu se zákony.
Důvody, proč nechtějí vystupovat proti náboženství, vcelku chápeme. V první řadě je část zasloužilých sisyfovců zároveň věřícími a pro samotný spolek je určitě přínosnější aktivní vzdělaný věřící skeptik typu Václava Hořejšího, než neaktivní (byť třeba stejně vzdělaný) ateista. Dalším důvodem je objem práce. Aktivní vystupování proti náboženství je práce, která zaměstná celý spolek, a vedení Sisyfa přece jen dává raději přednost potírání konkrétních škůdců před boji s ideami.
Do „sféry zájmů“ Sisyfa se dostáváme přirozeně, protože stejně jako jeho členové upozorňujeme na nebezpečné používání magického myšlení tam, kde by mělo být prostě myšlení. Na rozdíl od nich ale nerespektujeme onu falešnou hranici náboženství. Není žádný důvod, proč by zjevení ducha mělo být méně hodno kritiky než „vedení duchem svatým“, a stejně tak není důvod považovat věštbu druhého příchodu rabína z konce starověku za úctyhodnější než věštbu na příští měsíc z lógru nebo karet.
Co se týká náboženství, tak se naše zájmy setkávají tam, kde se snaží náboženští pomatenci zasahovat do výuky (konkrétně nejčastěji jde o vyučování kreacionismu) nebo do lékařství.
Spolek Sisyfos má také jiné cíle než my – jeho cílem není emancipace nějaké skupiny lidí, náprava zákonů, právního prostředí nebo sekularizace. Máme s ním však mnoho společného tam, kde jde o šíření vědeckého skepticismu. Sisyfos má skepticismus přímo v náplni své činnosti, pro nás je to spíše užitečná metoda, jak rozpoznat magické myšlení a rozlišit lež nebo omyl.
Proč se vyjadřujeme i k tradiční čínské medicíně a homeopatii?
Pokud neexistuje hranice z jedné strany, samozřejmě bychom ji neměli přijímat ani z té druhé. Jednou z definic náboženství je, že jde o „systém autoritativního ovládání lidí prostřednictvím jejich magického myšlení“. Takzvaná „tradiční čínská medicína“ a homeopatie skutečně jsou systémy zneužívající magického myšlení z pozice autority.
Příběh TČM je vcelku známý, ale přesto odmítaný, a kupodivu velké množství lidí jej stále dodnes neslyšelo. Za kulturní revoluce v Číně se ukázalo, že nebude dostatek lékařů ani léků na zajištění slibované úrovně lékařské péče. Těžko říci, nakolik velký Mao a jeho následníci přesvědčili sami sebe, že použít recepty ze starých, dávno nepoužívaných spisů přibližně na úrovni našeho středověku je mnohem lepší než nic.
Faktem je, že do komunistické TČM se už nedostaly na jednu stranu příliš náročné postupy (původní čínská středověká medicína znala i chirurgii) a také postupy morálně poněkud sporné (například posilující vývar pro starce z masa jeho potomků).
Na druhou stranu jde ale přesně o to, co vyčítáme náboženským praktikám – jsou založené na odmítnutých nefunkčních představách a získávají důvěru na základě postupů, které často buď nemají žádný efekt, nebo dokonce škodí. TČM je konkrétně druhem léčitelství postaveném na víře v pět prvků a principy Jin a Jang. TČM je také provázána se současnou čínskou komunistickou stranou podobně, jako je s křesťanstvím svázán exorcismus.
Homeopatie je postavená na mnoha principech velmi podobných TČM, tedy na magickém myšlení. Samotné vyhledávání léčebných vlastností podle podobnosti je typicky magický postup a nemá se schopností léčit vůbec nic společného. Podobně i extrémní ředění, při němž jednoznačně dochází k překročení Avogadrova limitu, což je práh, za kterým již s vysokou pravděpodobností nezůstává v ředěném roztoku ani jediná molekula rozpouštěné látky.
Ve skutečnosti totiž nejde o „paměť vody“, ale o vliv kontaktní magie, což je opět jeden z druhů projevu magického myšlení, který ale nemá vůbec žádný vliv na schopnosti údajného léčiva.
To, že je hranice mezi pavědou a náboženstvím spíše přáním, ukazují i případy šarlatánů jako guru Jára nebo Benny Hinn. Oba dělali (v druhém případě stále dělá) v podstatě totéž – podváděli a zneužívali lidi. Jen v případě prvním případě si k tomu musel guru Jára vybudovat malou sektu, zatímco za Bennym Hinnem stojí dodnes obrovský počet amerických křesťanů.
Jakékoli „kouzelné“ zneužívání lidských sklonů k magickému myšlení se může časem změnit v oficiální uznávanou církev a naopak každá vážená, oficiálně uznávaná církev používá manipulace vlastní příležitostným šarlatánům. Proč bychom si tedy měli sami stavět hranici, která neexistuje?
Proč se vyjadřujeme k feminismu?
Je snad ateismus feministický? Vlastně ne, ale volnomyšlenkářství, které jej provází, působí v misogynní nebo patriarchální společnosti velmi feministickým dojmem. Proč?
Počítáme s tím, že lidé jsou různí. Z hlediska lidské populace jsme menšina, i když je celkově ateistů více než třeba hinduistů. Lidé jakékoli skupiny jsou totiž vůči ostatním menšina a každý člověk je se svými názory proti ostatním v menšině. Není na tom nic špatného. Každý hledá svoji cestu k chápání a prožívání světa. I proto se hlásíme k volnomyšlenkářství.
Problém se společensky danými rolemi je v tom, že jsou bezpečné v tom smyslu, že jsou předvídatelné, ale mnoha lidem brání v seberealizaci. Statistický průměr nám neříká, co je správné, ale co je obvyklé. Snažit se vnutit lidem obvyklou roli namísto té, kterou si sami zvolili, je neomluvitelné násilí. Je navíc třeba dodat, že velká část lidí si roli vlastně nevybrala, ale dostala ji přisouzenou autoritou náboženství. Odvozovat tedy od obvyklé role její správnost znamená schvalovat jako správnou praxi vnucování rolí. A tady konkrétně mluvíme o celé jedné polovině lidstva. Proto, pokud si projdete prvorepubliková čísla Volné myšlenky, zjistíte, že už naši předchůdci vystupovali velmi feministicky.
Ještě stále je za co bojovat – demonstrace v Montrealu roku 2016 za Homu Hoodfar, kanadskou univerzitní profesorku vězněnou v Íránu za feminismus.
Jenže i feministický postoj má také své meze. Tu mez vytyčuje výrok:
Ženská práva jsou lidská práva.
Pokud je prosazována nerovnost na jakoukoli stranu, znamená to porušení něčích práv.
Stoupenkyně třetí vlny feministického hnutí totiž objevily množství „zločinů“, kterými se staví po bok ultrakatolíků (zamýšlejících se například nad tím, zda je správné, že se žena o své vůli příliš odhaluje, nebo jak je zaměstnaná). Část radikálních genderistek vzala své tažení natolik vážně, že přezkoumává kdejakou reklamu, výstavu nebo košili, jestli není z hlediska gender studies závadná.
Ukázkou rozměru této idiocie může být aféra s košilí jednoho z tvůrců sondy Rosetta – Matta Taylora. Po výjimečném úspěchu mise, na který by mělo být právem hrdé celé lidstvo a zvláště samozřejmě tým, který sondu připravoval, byl Matt Taylor přinucen k potupné omluvě za to, že měl na sobě havajskou košili znázorňující prý příliš spoře oděné Gunner Girls.
Nutno dodat, že tuto košili ušila Mattu Taylorovi jeho kamarádka Elly Prizemanová.
Matt Taylor v „nevhodné“ havajské košili.
Tady se dostávají genderistky (či spíše „idiotic sisterhood„) do úplně jiné pozice, než jakou feministky zastávaly ve svých dřívějších letech a jakou mnohé z nich zastávají ještě dnes.
Bojovat proti vnuceným rolím vytlačováním jakýchkoli „nevhodných“ rolí (a s právem rozhodovat, které role mají být považovány za nevhodné) z běžného i uměleckého projevu lidi neosvobozuje, jen omezuje. V důsledku zabíjí jakoukoli nevinnou radost a vede k neustálému sledování a poměřování. Snaha zanášet tyto principy zpětně do historických filmů a literatury z nich dělá lež.
Takovým jednáním se genderistky stávají těmi, kdo zasahují do svobod ostatních jen pro své přesvědčení, aniž by jejich svobody byly nějak dotčeny, a stojí proti volnomyšlenkářství v jedné řadě s konzervativními věřícími.
Proč se vyjadřujeme k LGBT?
Také s hnutím LGBT se naše zájmy překrývají jen částečně. Hnutí LGBT se zabývá „svými“ lidmi, tedy příslušníky sexuálních menšin, kteří jsou nějak společensky ostrakizovaní. Jsou to lidé nejrůznějších vyznání. Je přitom logické, že i v zemi, která vykazuje 100 % věřících konkrétního (zpravidla státního) náboženství, žije stále určité procento homosexuálně nebo jinak minoritně orientovaných lidí, protože se prostě tak rodí.
Na světě tedy jsou LGBT muslimové, hinduisté, křesťané, židé, sikhové, pársové, scientologové, mormoni a další. Některá z těch vyznání jsou k sexuálním minoritám přívětivější, jiná zcela nesnášenlivá.
Pro nás jako ateisty není až tak důležité, kdo se svou sexuální orientací řadí do jaké skupiny (pokud svým jednáním neubližuje ostatním). To, o co nám jde, je poukazování na původ předsudků, které jsou zdrojem zbytečného utrpení a oporou nerovných a někdy i nelidsky krutých zákonů. A ano, tušíte správně, v drtivé většině je za nimi opět nějaké náboženství.
Jsou to důvody tak idiotské, že bychom se jim museli smát, kdyby je někdo řekl nahlas. Abrahámovská náboženství například nenávidí homosexuály a případně další sexuální minority, protože věří, že svým sexuálním chováním způsobili zkázu Sodomy, tedy přesněji, že jejich Bůh vybombardoval Sodomu a Gomoru sírou a ohněm za to, že se v nich lidé oddávali homosexuálnímu styku (1. Mojžíšova 18,20, Michal Kretschmer: Hřích sodomie. Trestnost sodomie a její uplatňování je žádoucím stavem ve společnosti ).
Přesto jsou lidé, pronásledovaní pro svou sexuální orientaci, kteří se i po veřejném zostuzení ke svému náboženství (tomu, kvůli kterému jsou považováni za podlidi) nadále hlásí. Z pohledu ateisty je to prapodivná ochota se sami týrat. Hnutí LGBT jim nechce vyvracet jejich vyznání, ale chce nějak (?) ubránit jejich práva.
Tato strategie, třebaže nám může přijít nemožná, má určitou vlastní logiku. Těžko totiž můžete vymáhat něčí práva tím, že byste chtěli vyvrátit kult glorifikovaný diktátorem, na kterého se snažíte zapůsobit. Určité části tohoto hnutí se tedy zdá, že poukazováním na původ diskriminací vystavujeme jejich souputníky nebezpečí, a dokonce že jim tím vnucujeme vlastní přesvědčení.
Pokud se na situaci podíváme z jejich hlediska, může se to zdát jako pravda. Mnozí z nich se opravdu snaží pouze „očistit“ svoji konfesi od předpojatosti, ale jinak ji považují za správnou. Pokud jim tedy říkáme, že za jejich trápení může právě jejich vyznání, mohou to chápat jako nátlak z naší strany, aby se stali ateisty. Já osobně nemohu mluvit za všechny ateisty, ale tento záměr nemám. Jako sdružení máme především za úkol nelhat a o náboženství zvláště.
Dostáváme se tak nutně mezi dva mlýnské kameny – na jedné straně tu máme příslušníky sexuálních minorit, kteří si uvědomují, že je jejich náboženská skupina odmítá, ale nedokáží si připustit, že by celý život byli vychováváni v klamu. Na druhé straně jsou pak ti, kteří podlehli dojmu, že se snažíme škodit jejich lidem právě tím, že popíráme jejich víru. Jsou to lidé, kteří třebaže sami nejsou mormony, evangelíky, muslimy či katolíky, se snaží tato náboženství chránit před kritikou poukazováním na to, že ne všechny proudy v těchto učeních jsou tak drasticky homofobní.
V důsledku se pak v akcích Prague Pride setkáváme s muslimy, katolíky a představiteli dalších homofobních kultů, ale kupodivu se tam nesetkáváme s tou nejtolerantnější částí naší společnosti – se zástupci ateistů.
Ve skutečnosti máme ale ještě jiný důvod, abychom mluvili o LGBT. Ateisté jsou obecně nejtolerantnější k sexuálním menšinám, ale neměli bychom si namlouvat, že je to tolerance stoprocentní. Přibližně jeden z deseti ateistů zastává skutečně některý z náboženských předsudků vůči této skupině. Ať to vypadá sebedivněji, je to prostě tak. Žijeme zkrátka v kulturním prostoru formovaném staletími křesťanství a není úplně možné, aby nás to nijak neovlivňovalo.
Tato skupina je nepočetná, ale hlasitá. Nemůžeme si dovolit mlčet, protože bychom tak vyvolávali dojem souhlasu. A to skutečně nechceme.
Ve skutečnosti existuje mnohem větší počet skupin, s jejichž zájmy a polem působnosti se náš okruh zájmů někde protíná. Pokud chceme dosáhnout svých cílů, měli bychom je v tom, co máme společné, podporovat. A pokud se budeme později navzájem kritizovat, budiž, ale snažme se udržet v úrovni slušnosti a myslet na to, že má kritika nakonec něco přinést všem.
Odkazy:
Vice: Iran Releases Homa Hoodfar, Canadian Professor Accused of ‘Dabbling in Feminism’
Indiegogo: Matt Taylor, Rosetta project scientist
Technet: Bylina tradiční čínské medicíny je horší karcinogen než tabákový kouř
Wikipedie: Matt Taylor
Wikipedie: Homa Hoodfar
Wikipedie: Tradiční čínská medicína
Wikipedie: Marian Kuffa
Wikipedie: Homeopatie
Wikipedie: Benny Hinn (en)
Wikipedie: Guru Jára
Anticena Sexistické prasátečko
Enzmannova archa: Nahé ženy v knihovně – čí je to ostuda?
Independent.de: Feminism must be reclaimed from the idiotic sisterhood
Bible český ekumenický překlad: 1. Mojžíšova 19.