Na stránkách Náboženského infoservisu (Dingir) vyšel krátký článek Miloše Mrázka Studie: Jsou ateisté inteligentnější než věřící?, který by mohl být malým příspěvkem k otázce nastolené už v názvu článku A co když nemohou jinak? – Co když se věřící a nevěřící liší mnohem více, než jsme ochotni si připustit?
Článek naznačuje, že věřící vlastně méně inteligentní nejsou, ale samotný popis je spíše upřesněním toho, kde inteligence věřících selhává častěji. Za citování stojí nejvíce tento odstavec:
Rozdíly však byly zvláště u těch úkolů, v nichž se dostává do konfliktů logika a intuice. Šlo např. o složitější variantu tzv. Stroopovy úlohy (colour word remapping), v níž jde o určování barev slov označujících barvy jiné. Lidé praktikující nějaké náboženství prý mají tendenci více se spoléhat na intuici. Nejedná se tedy o nižší inteligenci obecně, ale o specifické kognitivně-behaviorální dispozice. Titulky v některých médiích referujících o tomto výzkumu typu „Ateisté jsou inteligentnější“1 tak nejsou zcela na místě.
Ať v tomto případě chceme nebo ne, průměrně věřící jako méně inteligentní v testech vycházet budou. Schopnost řešit neintuitivní úlohy je totiž přesně tím, co dokazuje určitou úroveň inteligence.
Mnohem zajímavější ale je něco jiného, totiž že takováto míra intuitivního rozhodování může být podle této interpretace naučené chování. V takovém případě by věřící skutečně nebyli méně inteligentní trvale, ale pouze pokud jsou pod větším vlivem náboženství. Je dokonce možné, že někteří věřící vědci používají silně intuitivní přístup pouze v určitém prostředí nebo v určitých situacích, ale při své vědecké práci dávají přednost preciznějšímu myšlení.
Definice věřících by pak byla vlastně dosti nepřesná. Nešlo by totiž přísně vzato o konkrétní představu o bozích či nadpřirozených jevech. Spíše se zdá, že jsou věřící sugestivními metodami vedeni k tomu, aby spoléhali na intuitivní řešení namísto logického. To, že lidé věří nebo nevěří v jedno nebo více božstev, by pak byl spíše důsledek než charakteristika.
Otázkou zůstává, zda tento mechanismus funguje skutečně takto a jak přesně funguje.
Jednou z možností, proč tomu tak může být, je skutečnost, že náboženské rituály zahrnují příliš mnoho prvků nápadně připomínajících postupy sugesce, autosugesce až hypnózy.
Ve veřejném mínění je mylně zažitá představa, že hypnóza představuje jakýsi somnambulní stav. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak – je to stav velmi zúžené, ale velmi intenzivní pozornosti. I zde bych si půjčil jednu citaci, tentokrát z knihy Daniela Kahnemana: Myšlení rychlé a pomalé:
Intenzivní zaměření pozornosti může vést k tomu, že je člověk doslova slepý, a to i k podnětům, které by normálně přitáhly jeho pozornost.
Na druhou stranu by se takto dal vysvětlit i zdánlivý paradox: Jak to, že se ateisté projevují jako více inteligentní, když mnozí z nich byli dlouhou dobu věřícími?
Dekonvertitů je tolik, že by se tento pohyb už nějak ve skupině ateistů projevovat měl. Pokud při tom ale opravdu dochází k něčemu jako „probuzení z hypnózy“, totiž z úzkého silného zaměření ve vnímání širokého spektra možností, které realita nabízí, tak jde opravdu o následek dekonverze.