Můžeme vůbec postavit proti sobě víru a pověrčivost? A pokud to uděláme, jak je od sebe oddělíme?
Před jistým časem proběhl výzkum mystického myšlení iniciovaný prof. Flegrem který vygeneroval také několik zajímavých námětů k dalšímu zkoumání. O výzkumu a jeho výsledcích se můžete dočíst například zde:
Nedd: Češi neholdují organizovanému náboženství, ale překvapují svou pověrčivostí
Hned na začátek musím napsat, že interpretace výsledků bývá poněkud divná. Zpravidla se v rámci tradičních předsudků snaží novináři pověrčivost přisoudit v co největší míře ateistům, což je ale v rozporu se skutečnými výsledky, které by napovídaly, že víra koreluje s pověrčivostí. Zároveň se ale zdá, že nejnáchylnější k pověrám jsou lidé věřící, mimo velké stabilní církve. Jinak řečeno: nejpověrčivější jsou něcisté.
Poznámka prof. Flegra ke korelaci mezi náboženskou vírou, pověrčivostí a vírou v konspirační teorie.
Posted by Ateisté ČR on 23. december 2015
Já bych ovšem rád napadl i tento způsob interpretace a pokusím se zde vysvětlit proč. Chápání pojmu „pověrčivost“ se totiž v náboženském výkladu překrývá s obecnou definicí jen částečně a pokud si nedáme pozor, můžeme zasáhnout dotazy právě tento úzký prostor. Srovnejme si tedy nejprve obě verze.
Obecná definice pověry zní:
víra v neexistující jevy nebo bytosti, které v rozporu s racionálním myšlením přiřazují věcem a dějům nadpřirozenou schopnost ovlivňovat budoucnost.
Katolická definice pověry zní:
pověra je neřest spočívající v nepatřičném prokazování božského kultu, nebo tomu, komu nenáleží. /Superstitium est vitium exhibens cultum divinum vel cui non debet vel modo cui non debet/.
A/ kult vzdávaný nesprávnému adresátovi / cui non debet/ – idololatrie – modloslužba ve vlastním slova smyslu – člověk vzdává božský kult stvořené skutečnosti, divinatio – věštění – člověk žádá poučení o skutečnostech, které jsou lidskému poznání nedostupné, magie – člověk žádá účinky, které může vykonat pouze Bůh od tvorů.
B/ kult , který je Bohu vzdáván nepatřičným způsobem, falešným způsobem / modo cui non debet/. Do této kategorie spadá přemrštěný kult /superstitium cultus superflui/ a falešný kult /superstitium cultus falsi/.
Více zde: http://www.farnosthrotovice.cz/news/povera/
Kouzlo katolické definice je v tom, jak se vyhnout odkazu na neviditelné, nehmotné a neexistující bytosti ale zároveň uctívání některých z nich odsoudit a jiné vyzdvihnout. Podobné definice používá většina současných vyspělých náboženství.
Věřící starších organizovaných konfesí tedy nebudou podléhat standardní pestré škále konspiračních teorií, protože patří do myšlenkových systémů, které tradičně považují za konkurenční. Budou tedy například méně náchylní věřit ve spiritismus nebo věštění z lógru.
Na druhou stranu budou věřit paletě jiných pověr a konspiračních teorií, které jsou s jejich náboženstvím v souladu – například že je Praha magicky chráněna ostatky svatých v jejích základech, že je svět z pozadí řízen ilumináty či zednáři, že byl říšský protektor Reinhard Heydrich proklet, protože si na hlavu neprávem sám nasadil svatovítskou korunu, že je Turínské plátno pravé, že se předáci komunistických stran po nocích účastnili satanistických rituálů, že homosexualita může způsobovat přírodní katastrofy, že byl Hitler ateistou nebo že se Darwin a Einstein před smrtí „smířili s bohem“…
Problém je že náboženství jsou definována jako názorové systémy zahrnující nadpřirozené aktéry, které je třeba žádat o svolení s naším jednáním, nebo i o pomoc.
Pokud si vezmeme první definici pověry, pak je pověrou stejně přesvědčení, že na spiritistickém dýchánku mohu kontaktovat svou zesnulou pratetu z druhého kolene, která mi prozradí, do které matrace zašila rodinné úspory, jako víra že jsem celý svůj život veden božskou prozřetelností, že můj současný život je určený sledem mých předchozích reinkarnací, nebo hluboké přesvědčení že běh lidských dějin zákonitě skončí vítězstvím dělnické třídy.
Z hlediska chování také není rozdíl mezi vírou v účinek magického tance na přivolání deště a modlitbou za déšť organizovanou tradiční (např katolickou nebo pravoslavnou) církví. Obětování kokosového ořechu u lodi za zdar plavby dlabané kanoe někde v Přední Indii má stejnou praktickou hodnotu jako pocákání nosné rakety Sojuz svěcenou vodou. O exorcismu samozřejmě nemluvě…
Nakonec se nutně dostaneme k tvrzení že jsou pověry jen jakýmisi zárodky nebo zbytky náboženských kultů, zatímco tradiční náboženství jsou vlastně specificky organizovanými systémy pověr a konspiračních teorií.
K žádnému z těchto přesvědčení neexistuje jiný důvod, než velké přání, aby tomu tak bylo.
Problém je, jestli vůbec podle první definice existuje nějaký prostor pro náboženství, které by nebylo zároveň pověrou. Samozřejmě že tu na jednu stranu máme extrémní případy, kdy lidé jako Pat Robertson přisuzují průběh historických událostí takovým magickým aktům, jako je podepsání smlouvy s ďáblem. Na druhou stranu pak máme velmi specificky věřící vědce, kterým jejich náboženství zjevně nebrání ve vědeckém bádání. Všechna náboženství ale nakonec obsahují víru v něco, pro co není vůbec žádný důvod a postupy magického myšlení, které se neopírají o rozum ani logiku.
Nikde v nich nelze najít ostrý předěl mezi náboženskou vírou, pověrou a bludem.
Běžná definice totiž zní:
Blud je nepravdivé a nezvratné přesvědčení založené na nesprávném odvození závěru ze zevní reality.
(Wikipedie)
Zde bychom mohli být na poněkud pevnější půdě protože se alespoň můžeme pokusit odlišit bludy z medicínského hlediska.
Mylné přesvědčení neodpovídající skutečnosti, vzniklé na chorobném podkladě, o jehož správnosti je nemocný nevývratně přesvědčen. Většinou ovlivňuje postoje a jednání. Na rozdíl od víry, politických názorů nebo omylu zde není příčinou nedostatečná informovanost nebo naše svobodné volní rozhodnutí akceptovat některé premisy. Hlavní charakteristikou bludu je, že je determinován chorobným duševním procesem.
(Blud a psychoanalýza)
Jenže i toto je nebezpečná tautologie, protože bludy jsou zároveň příznakem duševního onemocnění a ani konkrétní části náboženského přesvědčení nebývají přijímány na základě volního rozhodnutí. Tedy věřící se například volně nerozhoduje o tom, jaký bude mít postoj potratovým klinikám.
Otázka je, jestli takovou hranici můžeme někde sami nastavit. Mohli bychom například říci že náboženství jsou nepodložené představy o světě, které mají v důsledku kladný dopad na jednotlivce nebo na společnost. Otázka je jestli je to pravda. Současné výzkumy ukazují že spíše není, ale zároveň nemůžeme dnešní výsledky vztahovat na minulost.
Jinou možností by bylo považovat náboženské představy za soustavu „zapouzdřených bludů“ které nemají přímý vliv na jednání jednotlivců. Proti takové definici by se však vzbouřili i samotní věřící, pro které je velmi podstatný právě ten pocit, že jednají v souladu s nějakým božím plánem. Navíc bychom museli uměle vyloučit z řad věřících ty, na jejichž životy jejich víra skutečně má nežádoucí účinky.
Narazíme dokonce i kdybychom se chtěli zaštiťovat tradicí, protože například babylónská astrologie je starší než křesťanství. Známe už texty ze starověkého Řecka, které kritizují „hvězdné náboženství“. Při tomto hodnocení by měla astrologie větší právo na uznání náboženstvím, než všechny současné majoritní konfese u nás.
Historicky by bylo takové odlišení poměrně snadné, protože by šlo o soubor iracionálních představ a tvrzení jejichž šíření je oficiálně podporováno státem. V takové definici by ovšem náboženství nebylo odlišitelné od propagandy a zároveň by z definice vypadly všechny sekulární systémy.
Teoreticky bychom mohli tedy pouze měřit počet pověr a konspiračních teorií, kterým průměrně věří věřící zavedených náboženství a kterým věří věřící bez konkrétní konfese (tak, jak jsem uvedl výše). Jenže tentokrát hodně ovlivní výsledky to, nakolik bude badatel odvážný a jak moc si troufne projevy konkrétní konfese, jako třeba „zázrak v Lurdech“ či exorcismus prohlásit za pověru.
Námětem k diskusi tedy může být, jestli lze vůbec nějakým způsobem odlišit pověru od náboženské víry a také otázka, jaký poctivý důvod k takovému oddělení máme.