Boj proti nenávisti je moderní politický kýč, hodně se podobá nedávnému boji s korupcí až na to, že jím politici body spíše ztrácejí. Na celém tom tažení je groteskní to, jak je v něm celou dobu náboženství prezentováno jako něco neškodného a věřící pouze jako oběť lidí, které neznámo proč zachvátila náhlá nenávist.
Nebo ještě hůře mohou být lidé, jimž je na dálku diagnostikována náhlá nenávist považováni za zlé, protože se provinili tím, že nenávidí, jako kdyby po nenávisti nějak toužili. Ve skutečnosti jsou lidé zasažení nenávistí obětí stresu, šoku, strachu a propagandy.
Je naprosto k ničemu se bavit o “boji proti nenávisti”, pokud z debaty vypustíme její hlavní zdroj – náboženskou víru.
Pokud se podíváme na současnou situaci z pořádného odstupu, zjistíme že hlavním problémem většiny velkých střetů na planetě, hlavním zdrojem všemožného utrpení a naprosto zbytečných konfliktů jsou abrahámovská náboženství, především islám a křesťanství. V současnosti jsou to největší generátory předsudků a nenávisti na planetě. Přesto právě této možnosti se veškeré protinenávistné kampaně štítivě vyhýbají.
Jak organizace selhávají v boji s nenávistí
Když jsem napsal, že je boj s nenávistí moderní politický kýč, myslel jsem tím především, že způsobem, kterým je současný “boj s nenávistí” veden, nemá ani v nejmenším šanci na úspěch. Například jeden z předpokladů HateFree Culture (14. duben 2015) vypadal takto:
“V roce 1954 zformuloval americký psycholog Gordon Allport takzvanou kontaktní hypotézu. Ta říká, že kontakty mezi členy skupin, které vůči sobě vyjadřují předsudky, snižují u lidí, kteří na těchto kontaktech participují, míru předsudečnosti. (…) Zjednodušeně řečeno, pokud patříte v Česku k neromské většině a máte známého nebo kamaráda mezi Romy, tak vnímáte bez předsudků nejen Romy, ale s větší pravděpodobností máte lepší vztah i k muslimům nebo třeba homosexuálům.”
Pochybnosti o tom, že tuto hypotézu používají správně by mohli členové HFC získat už při běžném porovnání statistických výsledků. Zatímco v žebříčku tolerance k homosexualitě jsme obsadili s 80% čtvrté místo v žebříčku (2013) hned za Kanadou, ve stejné době se vyjadřovalo přibližně stejné procento obyvatel negativně k islámu. Kontakty se skupinou homosexuálů (i jinosexuálů) tedy zjevně neměly očekávaný pozitivní důsledek na názory na muslimy. Stejně tak obviňování kritiků islámu že jsou zároveň homofoby se muselo nejméně v 60% míjet s realitou.
To všechno si mohli lidé z HFC ušetřit, kdyby dokázali číst tuto tabulku, která vznikla dva roky před citovaným facebookovým postem. Ta tabulka neprozrazuje nic jiného, než že silně náboženské společnosti (a islámské zvláště) jsou také velmi nepřející homosexuálům. Nelze tedy očekávat, že by lidé, kteří mají názorově blízko k muslimům byli zároveň tolerantnější k LGBT (nejen homosexuálům) a naopak.
Poněkud tragikomicky vyznívá zpráva organizace Člověk v tísni, která se zabývá Hate Speech. Proč tragikomicky? V první řadě se podívejmě, jak zpráva definuje hate speech:
Ano, jak Bible tak Tóra a samozřejmě Korán je obsahují v podstatě všechny hned mnohokrát a další najdete v kázání kněží a imámů.
Zdaleka ne všechno co by splňovalo některou z uvedených podmínek musí být zároveň nutně hate speech – například zpráva lékařské skupiny o šíření svrabu v uprchlickém táboře hate speech není.
Samotní autoři si také ve zprávě trochu “naběhli na vlastní hrábě”. Mezi “mediálními zločiny” totiž najdete také položku “dehonestování islámu/Koránu” která je zdůvodněna takto:
Tedy nesmíte vyjadřovat despekt k něčemu, co splňuje všechny podmínky hate speech, abyste sami nebyli považováni za tvůrce hate speech. Ehm…*
Ještě zajímavější je následující tabulka:
Zatímco totiž nadávky muslimům, Romům, černochům a návrhy represe jsou například skutečně regulérní hate speech, vnímání islámu jako ohrožení je funkční zjednodušení, které je v kontextu k nedávným zkušenostem naprosto v pořádku. Ano, největší teroristické útoky (a zároveň největší počet teroristických útoků) byly motivovány islámem. Toto tvrzení zároveň samozřejmě neříká nic o tom, že by každý muslim musel být nutně terorista.
Zkrátka organizace Hate Free Culture i Člověk v tísni působí v téhle frašce spíše jako najatí obránci islámu, než jako organizace, které by měly snižovat společenské napětí.
Nesvatá písma
Bible obsahuje množství pasáží, kde je nenávist vysloveně oslavována, jako například v celém příběhu o Samsonovi, kde je masový vrah vychválen jako hrdina. “Spravedlivému hněvu” (což není nic jiného než eufemismus pro nenávist) propadá i sám starozákonní bůh když nařizuje vyvražďování celých měst a jejich přinášení jako zápalné oběti sobě, když vyvraždí lidstvo potopou nebo zničí Sodomu a Gomoru.
Ani v Novém zákoně na rozdíl od všeobecné představy, to není lepší. Neexistuje jiný důvod představy pekla, než je boží pomsta a tedy nenávist. Dnešní křesťané také naštěstí už tolik nečtou Zjevení sv. Jana.
V tomto směru má naprostou pravdu Sam Harris, když říká že umírnění věřící jsou výsledkem tlaku sekulární společnosti a neznalosti vlastních svatých textů. Umírnění věřící vytvářejí dojem že je určitá konfese sama o sobě dobrá a hluboké studium “svatých textů” dělá z věřícího lepšího člověka. Ve skutečnosti v nich ale narazí na horu nenávistné náboženské propagandy. Obsahují pasáže natolik nenávistné (i návody k vraždám a genocidě), že byste byli obviněni jenom za jejich šíření, pokud by nebylo známo, že jsou součástí “svaté knihy”
Islámská spiritualita je provázána s nenávistí snad ještě těsněji než křesťanská. Korán je knihou nenávisti vůči Židům, křesťanům a nevěřícím. Navíc islám učí nenávidět i ty, kteří vykládají Korán odlišně, než právě ta skupina ke které kdo patří.
Měli bychom si ale uvědomit, že to vlastně ani jinak být nemůže. Náboženství se udržují tak, že se nějakým způsobem vymezují proti okolnímu světu – ano jsou přirozeně xenofobní. Vlastně si xenofobii úzkostlivě pěstují.
Všechna současná Abrahámovská náboženství vznikala v prostředí, kde už nějaká jiná náboženství byla a musela si proti nim vytvořit odolnost a dobýt jejich prostor. Nenávist vůči okolnímu světu vytvářela bariéru, přes kterou pronikaly vnější vlivy jen velmi pomalu a tato nenávist byla pěstovaná strachem z trestu vlastního boha, který byl považován za naprosto oprávněný – vždyť okolní svět a jiné pronárody byly svedeny a zmateny jeho nepřítelem (ďáblem, iblísem) a nevěřící se záměrně snažili aby je “praví věřící” následovali na jejich cestě do pekla.
Důkazů pro to, jak náboženství využívají strach z okolního světa k vyvolávání nenávisti najdete dost jak na těchto stránkách, tak v denním zpravodajství. Podstatné je, pamatovat si, že náboženství (ale třeba i politické kulty, válečná propaganda atd.) nenávist potřebují a systematicky ji využívají.
Co o bychom o nenávisti měli vědět?
Nenávist je ve své podstatě předimenzovaná obranná reakce. Prožívat ji může pravděpodobně většina lidí. Jak velké je procento lidí, kteří nenávist vůbec nejsou schopni pocítit (a zda vůbec ve vzorku fungující společnosti existuje) vůbec netušíme.
Nejvýznamnějším spouštěčem nenávisti je pocity bezmocnosti, zoufalství, strachu, úzkosti, bezpráví, ztráty životních jistot, zvláště pokud je vyvolán nějakým životním zlomem, prudkým extrémně intenzivním prožitkem nebo naopak dlouhým vyčerpávajícím pocitem ohrožení. Nenávist také zvyšuje ochotu věřit zprávám, které protivníka vykreslují jako více nelidského. Tohle bychom si měli připomínat kdykoli někdo začne s tažením proti nenávisti.
Pokud se dotkneme citlivé otázky negativních až nenávistných postojů vůči islámu, vlastně se nemůžeme ničemu divit. 11. září 2001 rozhodně otřáslo životními jistotami mnoha lidí na Západě. Od té doby zažila mnohá evropská města a jejich obyvatelé podobný šok. (Global Terrorism Index 2016 – Institute for Economics and Peace )
Muslimové bývají vnímáni jako “ubrečení vrazi”. Tedy na jednu stranu se hlásí k ideologii která prokazatelně obsahuje motivaci k vraždám a teroru, ale zároveň si stěžují na to, jak je svět vůči nim zaujatý. Zkusme si totéž představit v jiném gardu tak, jak by to vypadalo, kdyby v hlavní roli nebylo nedotknutelné náboženství. Například si představte, že by se někdo krátce po masakru na ostrově Utoya procházel městem Oslo v tričku s nápisem “Souhlasím s důvody Anderse Breivika”. Pravděpodobně by nebyl příliš mírumilovně přijat ani pověstně mírumilovnými Nory. Vlastně si tu situaci nemusíte ani představovat, něco podobného se totiž stalo v roce 2012 u nás: iDnes Brno a Jižní Morava: Muž prodával na internetu trička s Breivikem, hrozí mu až rok vězení
Přiznejme si, že stížnosti (z hlediska zákonné viny naprosto nevinných) muslimů, kteří se hned po jakémkoli atentátu potřebují veřejně přihlásit k islámu a zároveň si okamžitě stěžovat na to, jak jsou opovrhováni, působí v tom kontextu také poměrně psychopaticky. O to víc, když se pak snaží vysvětlit, že je okolní svět nenávidí kvůli jejich duchovní čistotě. Kupodivu ani toto chování není originální. Křesťané to zvládají stejně dobře.
Velmi účinným způsobem, jak vyvolat nenávist je vytvořit dojem, že nějakou skupinu (v tomto případě “pravých věřících”) okolní svět nenávidí. Nenávist má tu vlastnost že v člověku, který je nenáviděn, vyvolává stejnou odezvu. Na tomto místě je asi nejlépe připomenout promluvu papeže před modlitbou Anděl Páně, nám. sv. Petra v listopadu 2016:
Proč ale svět pronásleduje křesťany? Svět nenávidí křesťany ze stejného důvodu, proč nenáviděl Ježíše, poněvadž totiž přinesl Boží světlo, a svět má raději temnoty, aby skryl svoje špatné skutky.
(celý článek na Radio Vaticana: Svět nenávidí křesťany, aby skryl svoje špatné skutky)
Existuje poměrně mnoho důvodů, proč katolickou církev nenávidět jako například masový hrob dětí a masové hroby žen v Irsku, otrokářství ve dvacátém století, obrovská a stále nekončící aféra se znásilněnými dětmi i historické “zásluhy” ve všech možných válkách nedávných desetiletí od obou světových válek, přes válku ve Vietnamu až po genocidu ve Rwandě. Přesto běžně křesťané nijak výrazně nenáviděni pro svou víru nejsou, ovšem s výjimkou islámských a komunistických států, kde jde ovšem o konkurenční boj.
Papežův projev tedy můžeme číst jako snahu odstřihnout křesťany od zdrojů, které jim přinášejí nepříjemné pravdy o jejich církvi – zdrojům, které nenávidíte přece nebudete věřit.
Jak z kruhu?
Jsme vlastně svědky toho, co se v minulosti odehrálo už mnohokrát a pokud si nedáme pozor, stane se to co nevidět znovu. Náboženství není “kořen všeho zla”, ale dokáže k zlému vydatně přispět tím, že zablokuje všechna rozumná řešení a glorifikuje ta nejhorší.
Pokud bychom opravdu chtěli přistoupit k deeskalaci napětí měli bychom vždycky dodržet určité principy. Jsou tři – nelhat, mluvit spolu a být důslední v dodržování principu “půjčka za oplátku”.
Hlavním zdrojem současného napětí ve světě je jednoznačně islám, jenže tak jako je na jednu stranu nesprávné úplně se tématu na “i” vyhnout a okamžitě obviňovat kohokoli kdo jen zmíní “jestli by to nemohlo být tím islámem” z těch nejhorších motivací, tak nás stejně ohrožuje opačný protipól.
Hrozí nám, že islám démonizujeme příliš. Něco podobného se nám stalo už s nacismem, který se stal náhražkou slova “zlo” a “ďábel”. Kdykoli tohle uděláme, vlastně tím vyjmeme problém ze sféry toho, co bychom měli chápat, protože ono “dokonalé zlo” je přeci šílené a nepochopitelné. Jenže ono není, dopouštějí se ho normální lidé a my mu potřebujeme porozumět.
Současná prohlášení že islám není náboženství ale nenávistná ideologie jsou možná vedeny nějakým rozumným záměrem, ale z dlouhodobého hlediska nás vzdalují pochopení. Islám nám totiž ukazuje něco, co je vlastní i naší civilizaci a po staletí s tím ti osvícenější z nás bojují.
To nejhorší co vyčítáme Koránu i samotnému islámu není nic, co bychom neznali. Ta vášeň pro vraždění jinověrců nebo kamenování lidí pro kdejaký nesmysl přece není vynálezem Mohameda. Tyhle věci jsou v Bibli a do ní přišly z Tóry. Korán pokračuje v tom, co začalo pět knih Mojžíšových.
Moderní křesťané a Židé se většinou naučili tyto pasáže nevnímat, nebo je obejít nějakým složitým vysvětlením. Kulturní relativisté to chápou jako znamení, že na textu “svatých” knih vlastně nezáleží, protože si z nich člověk stejně vybere co chce. Jenže tak to není. Navádění k vraždě či ke genocidě je stále trestným činem z dobrého důvodu – protože dodává nerozhodným ten scházející impuls navíc.
Možná že je většina islámských vrahů skutečně duševně nemocná, nešťastná, bez možnosti seberealizace a tak dále, jenže s jiným návodem k životu by možná šli za psychologem, postavili si opravnu starých kol, nebo začali studovat. Takové návody ale nedostali.
Stejně nebezpečné jsou ale ony pasáže v Bibli a Tóře, jen vliv současné západní společnosti nás chrání před tím, že nejsou vykládány stejně. I to se však může kdykoli změnit jakmile se nějaká církev či sekta rozhodne vrátit “ke kořenům”.
Když Logan Robertson doporučuje vyvraždění homosexuálů klepeme si na čelo, ale zapomínáme, že před ním je kostel plný lidí, pro které je to pastor a to co říká skutečně v Bibli je. Každý se tam může podívat. Hlavně to ale není jediný křesťanský duchovní, který vykládá Starý zákon takto. Naším štěstím je, že to právě není dominantní výklad, ale například v Ugandě je dominantní výklad velmi podobný.
Kritici islámu právem vyčítají Mohamedovi, že byl masový vrah, otrokář a chronický porušovač smluv. Nakolik se ale jeho chování lišilo od chování věrozvěstů , kteří na konci starověku a v raném středověku šířili křesťanství? Připadá vám snad o tolik lepší svatý Konstantin, svatý Cyril Alexandrijský nebo norský svatý Olaf? I oni jsou dodnes chápáni jako vzory.
Dokud nebudeme schopni (jako společnost) probírat náboženská tvrzení a postoje stejně jako jakákoli jiná, podrobovat je kritice a případně je i odsuzovat , nemůžeme čekat ani to, že by napětí ve společnosti a s ním i nenávist nějak sama opadla. Nemůžete lidem zároveň vyhrožovat smrtí a obviňovat je z neoprávněného strachu (fobie). Tedy možné to je (jak vidíme v praxi), ale není to ani konzistentní ani udržitelné.
*)Všimněte si také, že slovo prorok je zde psáno s velkým P, což je podobná deformace jako v případě křesťanů psaní velkého B ve slově bůh.