„Základním kamenem demokratických společností a jejich právního řádu je přesvědčení, že všichni lidé mají stejná individuální práva. Bez rozdílu.“ Co myslíte, na jakých webových stránkách lze nalézt tuto formulaci? Nebudu Vás napínat – jde o web veřejné ochránkyně práv, tedy ombudsmanky, a autorem je Petr Polák, vedoucí oddělení rovného zacházení. Tato Polákova slova pochází ze srpna loňského roku z textu, jenž byl původně otisknut v deníku Právo. Myslím, že mohu mluvit za celé Ateisty ČR, když napíšu, že s výše uvedenou citací zcela souhlasíme: ano, je tomu skutečně tak, v demokratickém státu by všichni lidé měli disponovat stejnými právy – bez ohledu na jejich rasu, náboženství, sexuální orientaci či jejich oblíbené volnočasové aktivity. Podívejme se však nyní na další krátkou citaci:
Na druhou stranu, já tedy doufám, že to řeknu teď srozumitelně, ale pokud by tedy kdokoli nosil jakoukoli pokrývku hlavy a tvrdil že je to výraz jeho náboženského přesvědčení, tak ji nosit může?
Tady se musíme bavit o tom, že jde o nějaké tradiční náboženství. Bavíme se o židovské víře, Žid může nosit jarmulku, sikhové nosí turbany, ženy nosí třeba hidžáby. Takže samozřejmě nemůže jít o jakýkoli symbol ale jde o to že to musí být symbol který je uznaný a spjatý v podstatě s tradičním náboženstvím.
Čtenáři našeho webu již nepochybně vědí, kdo odpovídal na ocitovanou otázku – taktéž Petr Polák. Ten Petr Polák, který v textu umístěném na webu ombudsmanky upozorňuje, že všichni lidé bez rozdílu by měli mít stejná individuální práva. Polák navíc dále v rozhovoru na dotaz moderátora uvedl, že filosofické přesvědčení či nenáboženský světonázor si s náboženskou vírou není roven, že náboženská víra je postavena výše, než filosofické přesvědčení či nenáboženský světonázor. V tomto případě se tedy Petr Polák, vedoucí rovného oddělení (to skutečně bije do očí) kanceláře ombudsmanky, dopustil neomluvitelné obhajoby nerovnosti, nerovného zacházení a diskriminace. Ostatně právě proto jsme jako Ateisté ČR vytvořili petici za Polákovo odvolání; domníváme se totiž, že vedoucí oddělení rovného zacházení by měl propagovat rovnost, nikoliv nerovnost před právem (více pak v textu Petra Tomka).
Polák v rozhovoru fakticky tvrdí, že si v tomto případě lidé nejsou rovni: věřící mají z titulu toho, že to jsou věřící, disponovat více právy, než ti ostatní. Proč? Jednoduše proto, že náboženská víra dle Poláka „stojí výše“, než přesvědčení nenáboženské. Z toho, že náboženská víra „stojí výše“, pak Polák vyvozuje, že o diskriminaci ostatních se nejedná. Je to podobné jako tvrdit, že budou-li černoší mít méně práv než běloši, o diskriminaci se jednat nebude – řekneme totiž, že bílá rasa stojí výše než rasa černá, a proto si logicky zasluhuje více práv, než méněcenná černá rasa. Polákova argumentace je totožná: pouze rasu vyměnil za náboženskou příslušnost.
Z úst Poláka je tato obhajoba nerovnosti o to více absurdní, když ve svém již zmiňovaném článku pro Právo sám uvádí příklad diskriminace na základě rasy: zmiňuje případ černošky Rosy Parksové z Alabamy, která v roce 1955 odmítla uvolnit místo v autobuse bělošce. Polák správně upozorňuje, že Parksová tehdy neusilovala o mimořádná práva pro černochy – chtěla jen, aby černoši měli stejná práva, jako všichni ostatní, respektive aby všichni lidé měli ta stejná práva. To, co se dnes děje v souvislosti s hidžábovou kauzou, však není totožný případ – na rozdíl od případu Parksová, zde naopak jde o to, že někdo usiluje o mimořádná práva pro věřící partikulárního náboženství, kterými by nikdo jiný, než stoupenci „tradičních náboženství“ nedisponoval. Zatímco v případu Parksové byla situace taková, že všichni lidé měli stejná práva, až na jednu skupinu, určenou na základě rasového klíče, v případě hidžábů na českých školách by byla situace taková, že by pouze jedna, na základě náboženského klíče úzce vymezená skupina, disponovala právy, kterými by nedisponoval nikdo jiný. Parksová usilovala o právní rovnost všech, obhájci hidžábů na českých školách usilují o právní nadřazenost stoupenců tradičních náboženství, v tomto případě konkrétně islámu. Rozdíl si můžeme znázorit pomocí zjednodušeného schématu:
Zajímavostí ostatně je, že Polák ve zmiňován textu dále píše, že „antidiskriminační právo ani společnost tedy neusiluje o “realizaci odlišných a často si vzájemně protiřečících práv”, ale o to, aby všichni lidé měli stejná práva bez ohledu na své pohlaví, věk nebo sexuální orientaci.“ Všimli jste si, že zde Polák již neuvádí i „bez ohledu na náboženství“? Že by si zde již byl vědom, že pokud by do výčtu zahrnul i náboženství, tak by si, vzhledem k jeho obhajobě speciálních privilegií pro věřící ve školách, protiřečil? Stačí však na webu veřejné ochránkyně práv zabrousit do sekce Diskriminace, aby byl Polák vyveden z omylu. Hned v úvodu se tam o diskriminaci dočteme následující:
Diskriminace = odlišné, právem zakázané zacházení s lidmi ve vymezených, srovnatelných situacích na základě různé rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, víry, náboženského vyznání a světového názoru.
Tato definice není nijak „vycucaná z prstu“, jedná se o formulaci přímo z antidiskriminačního zákona (198/2009 Sb). Očividně tedy nejde jen o to, jak se domnívá Polák, aby všichni lidé měli stejná práva bez ohledu na své pohlaví, věk, či sexuální orientaci, nýbrž i bez ohledu na (mimo dalšího) náboženské vyznání a světový názor. Je tedy skutečně absurdní, když se Polák snaží srovnávat boj diskriminovaných černochů o zrovnoprávnění se snahami věřících konkrétního náboženství o nabytí speciálních, ostatním nedostupných práv, které v případě úspěchu naopak budou diskriminaci vytvářet. V případě kauzy hidžábů jsou oněmi „černochy“ z dob Parksové nevěřící a stoupenci netradičních, neprivilegovaných náboženství, „bílou majoritou“ pak vyznavači „tradičních náboženství“, v tomto případě pak specificky islámu.
Vedoucí oddělení rovného zacházení Kanceláře veřejného ochránce práv však není jediným obhájcem nerovnosti těchto dnů. Jedním z hlavních architektů nerovnosti a diskriminace na české mediální scéně je dnes Deník Referendum, který z tradicionalistických a konzervativních pozic (tedy z pozic obhajujících privilegia a výsady pro tradiční, abrahámovská náboženství) tyto nerovnosti a diskriminaci houževnatě podporuje a obhajuje. Problematikou hidžábů ve školách se ve svých článcích zabývá především Petr Bittner. Dle něj by například tato situace, kdy by úzce vymezená a na základě náboženského klíče vybraná skupina obyvatel disponovala právy, jež by byla ostatním nedostupná, byla projevem „protišovinistického boje za práva žen napříč kulturami a sociálním postavením“. Při letmém zapojení kritického myšlení si však ihned uvědomíme, že z náboženské víry vyvěrající privilegia pro vyznavače islámu nejsou bojem za práva žen, ale maximálně bojem za zvýhodňování muslimek. Bittner se ohání právy žen, avšak zapomíná, že nevěřící taktéž může být ženského pohlaví, stejně jako ženského pohlaví mohou být stoupenkyně některého z netradičních, neprivilegovaných náboženství. O práva ateistek či agnostiček však Bittnerovi zřejmě nejde – ty se mu totiž v jeho předstíraném zájmu o práva žen nehodí do portfolia.
Ve svém nedávném článku se pak Bittner opřel do zástupce ombudsmanky, Stanislava Křečka. Hlavním důvodem je Křečkův rovnostářský přístup, který se pochopitelně Bittnerovi, jenž prosazuje nerovnoprávnost a diskriminaci, pranic nelíbí. Použijeme-li opět analogii s reáliemi Rosy Parksové, lze říct, že Bittner prosazuje situaci, ve které si v autobuse budou moci sednout pouze muslimky (respektive vyznavači tradičních, abrahámovských náboženství), zatímco všichni ostatní budou muset stát, jelikož na sezení nebudou mít právo. Osobně se domnívám, že lidstvo se od dob Rosy Parksové (a i díky ní) v lidskoprávní problematice značně posunulo, a že doby, kdy si v autobuse černoši nebudou moci sednout, již nikdo vracet nechce. A stejně tak jistě nikdo, komu jde o lidská práva a rovnost, nechce zavádět analogické nerovnosti: třeba, aby si ve škole mohl pokrývku hlavy nasadit pouze příslušník privilegované vrstvy, jak to obhajují lidé okolo Deníku Referendum.
Podívejme se však přímo na zmiňovaný článek. V něm Bittner píše, že „úřad ombudsmana se tak v podstatě ze dne na den proměnil ve svodidlo zesilujícího kulturního střetu mezi liberálnější a konzervativnější částí společnosti“. K liberální části společnosti řadí Bittner ty, kteří chtějí rozšířit české pojetí lidských práv o dle Bittnera na západě běžné aspekty, zatímco ke konzervativní části řadí ty, kteří v tomto rozšíření vidí „sofistikovaný způsob, jak šikanovat „normální“ většinu a rozvracet tradice“.
V prvé řadě, já, Ateisté ČR i všichni podobně liberálně smýšlející lidé jsmě těmi posledními, kdo by jakkoliv argumentovat tím, že si „nedáme rozvracet tradice“. Naopak, tím, kdo ony tradice brání, jsou abrahámovská náboženství, včetně islámu, která Bittner obhajuje. Jen pro krátký výčet si uveďme, že jako Ateisté ČR podporujeme právo žen na interrupce (tradiční náboženství nikoliv), právo nevyléčitelně nemocných a trpících na eutanazii (tradiční náboženství nikoliv) či právo homosexuálů na sňatky (tradiční náboženství nikoliv). Vzhledem k tomu, že Bittnerův text se týká i diskriminace a tzv. šátkové kauzy, je nasnadě domnívat se, že oním „rozšířením českého pojetí práv o na západě běžné aspekty“ je právě údajné právo muslimek na nošení pokrývky hlavy ve škole.
Tato problematika má dvě roviny. Jednak je třeba si uvědomit, že náboženské normy nezakládají žádné výjimky z práva, jak ostatně v nedávné době rozhodnul i Evropský soud pro lidská práva. Pokud jsou zákony (či školní řád) nastaveny tak, že je během vyučování zakázáno nosit pokrývku hlavy, tak to, že někomu jeho náboženství přikazuje opak neznamená, že může tento zákon porušovat, zatímco všichni ostatní jej budou muset dodržovat. Druhou rovinou problematiky je však to, že nám ve skutečnosti nejde o žádné zakazování hidžábů ve školách – jde nám o rovnoprávnost. Tedy: pokud se obecně povolí pokrývky hlavy ve škole, ať si klidně kdokoliv nosí hidžáb, kšiltovku, cedník, klobouk, pirátský šátek, prostě cokoliv, co nebude omezovat výuku či ostatní studenty. Hidžáb ani kšiltovka výuku ani ostatní studenty neomezují, tudíž s nimi není problém. Avšak, opakuji, za předpokladu, že bude nošení pokrývky hlavy umožněno všem, a ne jen privilegovaným vrstvám, vybraným na základě náboženského klíče. Ostatně, v případě, že budou pokrývky povolené, by škole či státu mělo být úplně jedno, jakou kdo měl motivaci pro nasazení si určité pokrývky hlavy. Mělo by být jedno, zdali si člověk nasadil pokrývku z důvodu náboženského či jakéhokoliv jiného, jelikož se jedná o osobní, soukromou věc daného člověka. A přesně tuto pozici zastává právě zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček, který ji dobře vystihl například v následujícím facebookovém statusu:
Bittnerova argumentace tak spočívá na argumentačním faulu zvaném straw-man (slaměný panák) – Bittner vkládá protistraně do úst nějaký názor či argument, který však protistrana vůbec nezastává, a následně tento argument rozcupuje na kusy nebo ukáže, že z něj vyplývá, že je protistrana špatná. Avšak jak vidno, jediné, o co Křečkovi, či nám ateistům jde, je rovnost. Křečkovi, stejně jako mně, ani stejně jako žádnému liberálovi, nejde o zakazování hidžábů. Nebo kšiltovek. Nebo pirátských šátků. Bittner ve svém textu Křečka obviňuje ze ztráty lidské soudnosti, avšak měl by si zamést především před vlastním prahem, jelikož z Křečka dělá na základě straw-mana monstrum jen proto, že si Křeček dovoluje bránit lidská práva a rovnoprávnost. O žádné zrušení volebního práva žen, perzekuce homosexuálů či znovuzavedení otroctví, jak Bittner naznačuje, totiž Křeček neusiluje. V souvislosti s probíraným tématem usiluje pouze o to, aby přihlášení se k náboženské víře nezakládalo speciální práva, výsady a privilegia. Já sám s Křečkem v celé řadě věcí nesouhlasím, ovšem zde diskutujeme jeho postoj k náboženským privilegiím ve školách, se kterým se zcela ztotožňuji.
Bittner upozorňuje na momentální a zesilující kulturní střet mezi liberálnější a konzervativnější částí společnosti. Pominu-li to, že Bittner ve své falešné dichotomii záměrně neuvádí a ignoruje liberální kritiku náboženského zvýhodňování, určil obě strany správně – mnoho konzervativců a tradicionalistů skutečně chce zakazovat hidžáby na školách, a to proto, že by to dle nich ohrozilo naši „křesťanskou kulturu a tradice“. Tito lidé, stejně jako Bittner a Polák, obhajují taktéž nerovnost, jelikož požadují zachování privilegií pro příslušníky křesťanské víry. Avšak ke konzervativní části patří i Bittner sám, jelikož obhajuje tradici nerovnosti, tradici diskriminace a tradici speciálních práv, vyvstávajících z příslušnosti k abrahámovskému náboženství a souhrnně vzato tedy tradici náboženské nesvobody. Bittner sám sebe stylizuje do pozice člověka řadícího se do liberálnější části společnosti, nicméně liberální smýšlení nespočívá v tom, že budeme udělovat lidem na základě jejich rasy či náboženství speciální práva, výsady a privilegia, jež jsou ostatním nedostupná. Liberalismus spočívá v rovnosti, v rovnosti v takové podobě, v jaké o ní psal vedoucí rovného zacházení kanceláře ombudsmanky Polák ve výše uvedení citaci – tedy v rovnosti bez rozdílu.
Pravdu měl zástupce ombudsmanky Křeček, když v rozhovoru pro Respekt (2/2017) uvedl, že „každý, kdo chce používat náboženské symboly, mít svobodu náboženství a vyznání, musí chápat, že nemůže porušovat rovnost lidí. Například chtít nosit ve škole šátek, pokud ostatní podle školního řádu nesmějí.“ Mýlí se ti, kteří právo nosit šátek chtějí odepírat pouze muslimkám, zatímco ostatním by pokrývku hlavy povolili. Tito konzervativci argumentují tím, že muslimský šátek představuje cizorodý prvek, neslučitelný s „naší křesťanskou tradicí“. V liberální společnosti by však státu mělo být úplně jedno, proč si někdo oblékne šátek, zdali proto, že je muslim, či proto, že se mu líbí – v liberální společnosti stát vůbec nemá zajímat, jaká motivace vedla člověka k tomu, že si pokrývku hlavy nasadil. Ti, kterým nejde o rovnost, ale pouze o to, aby se zakázal specificky šátek pro muslimky, jsou propagátory diskriminace a nerovnosti. Mýlí se však i Petr Polák a Petr Bittner, kteří prosazují „v bleděmodrém“ to stejné, co konzervativci (a falešně své stanovisko vydávají za liberální), totiž aby muslimky získaly výjimku z všeobecné rovnosti a mohly si ve škole nasazovat pokrývku hlavy, přestože to všem ostatním bude zakázáno. Liberální stanovisko je v tomto poměrně případě poměrně jednoduché a jednoznačné a opět se můžeme vrátit k v úvodu citované formulaci Petra Poláka: všichni lidé mají stejná individuální práva – bez rozdílu. V případě pokrývek hlavy tedy buď řekneme, že na školách budou tyto pokrývky zakázány, a bude to platit pro všechny, nebo řekneme, že pokrývky hlavy budou na školách povoleny, a bude to taktéž platit pro všechny. A to bez toho, aby kdo zkoumal důvod, pro který si ten který student nějakou pokrývku hlavy nasadil. A jak jsem již napsal výše, snad jediným racionálně a logicky opodstatněným omezením zde může být to, aby daná pokrývka hlavy reálně neomezovala výuku či ostatní studenty. Hidžáb, kšiltovka ani pirátský šátek výuku ani ostatní studenty nijak neomezují.
Dále v textu Bittner uvádí, že „navyšování práv jednoho nemusí znamenat omezování práv druhého“. V tomto případě se tak však očividně děje – muslimky si budou moci nasadit svůj hidžáb, zatímco nikdo ostatní si pokrývku hlavy nebude moci nasadit, čímž bude omezen na svých právech. Bittner uvádí, že lidé, kteří tvrdí, že jim nové právo pro někoho jiného bere něco z jejich vlastních práv, se často odkazují k abstraktním pojmům typu „tradiční rodina“ či „evropská kultura“, a že ti, kteří o nějaké právo bojují, naopak mluví konkrétněji, o hmatatelných svobodách, třeba o svobodě odívání. Já se však k žádným abstraktním pojmům typu „tradiční rodina“ neodkazuji, odkazuji se taktéž k hmatatelné a konkrétní svobodě – shodou okolností, jaké to překvapení, taktéž ke svobodě odívání. Totiž svobodě odívání i pro „neprivilegované“, totiž pro nevěřící či stoupence netradičních náboženství.
V článku se také objevuje neplatná analogie. Bittner cituje britského komika a významného kritika náboženství, Rickyho Gervaise, který napsal, že „homosexuální sňatek není privilegium, ale rovnost. Privilegium je třeba neplatit daně. Jako církev.“ Srovnávat snahu homosexuálů o to, aby disponovali stejnými právy jako heterosexuálové, se snahou muslimů o to, aby jim byla přiřknuta práva, kterými nikdo jiný nedisponuje, je tak samozřejmě zcela zcestné. Snaha homosexuálů o zrovnoprávnění s heterosexuály se dá analogicky správně srovnat s diskutovanou snahou černochů o zrovnoprávnění s bílou majoritou. V obou těchto případech – černochů a homosexuálů – šlo o to, že většina společnosti disponovala jistými právy, kterými oni nedisponovali, a tudíž byli diskriminováni. Jediné, o co jim šlo, bylo to, aby mohli požívat ta stejná práva jako majorita. V případě hidžábů na školách však nejde o to, aby muslimky či věřící tradičních náboženství disponovali těmi stejnými právy, jakými disponují všichni ostatní – naopak, jde tu o pravý opak, totiž o to, aby jedna specifická skupina obyvatel získala speciální práva, kterými nikdo jiný nedisponuje, ačkoliv by jich třeba využívat chtěl. Stejně, jako když v USA církve nemusí platit daně, zatímco ostatní ano (přestože by si taktéž přáli neplatit).
Udělení privilegií věřícím tradičních náboženství tak zakládá nerovnost a diskriminaci. Jak Petra Poláka, tak Petra Bittnera, je tedy možná označit za jedny z hlavních ideologů nerovnosti a diskriminace v naší zemi. Bittner ve svém článku píše, že „ze Stanislava Křečka se tak paradoxně stává přesně ten člověk, před kterým má úřad veřejného ochránce práv chránit ostatní“, avšak já si myslím, že úřad veřejného ochránce práv by nás měl chránit především před lidmi, jako je Bittner. Znění antidiskriminačního zákona, který zakazuje odlišné zacházení s lidmi na základě náboženské víry či světového názoru, stejně jako Listina základních práv a svobod, která zaručuje základní práva a svobody všem, bez rozdílu víry, náboženství či smýšlení, mi dává za pravdu.
Xenofobní, násilné a štvavé výroky, kterých je poslední měsíce celý internet, jsou nepochybně odsouzeníhodné. Avšak co je ještě horší, než silácké řeči v hospodě u piva, či pod rouškou internetové anonymity vybitá frustrace, je systematická a programová obhajoba nerovnosti a diskriminace, jakou předvádějí pánové Polák a Bittner.