Tohle je jedna z nejtěžších otázek vůbec. My všichni (ateisté) přinejmenším doufáme, že nás každý člověk, který je dnes věřící, může pochopit. Ano v tuto dobu má třeba podle nás jakousi závislost na své víře, která mu brání třeba i si jen představit svět tak, jak jej vidíme my, ale věříme (protože nic jiného dělat v tomto směru nemůžeme), že toho je každý člověk potenciálně schopný. A co když není? Co když existuje nějaký druh vývojové nebo genetické překážky, která prostě navždy vyloučí, že by určitý věřící mohl dokázat vidět svět bez „božského filtru“?
Možností, jak by něco takového bylo možné je hned několik:
1.) Genetická (nebo jiná organická) predispozice
Tato představa pracuje s možností, že je přinejmenším část z nás prostě od okamžiku zplození organicky neschopná chápat svět jinak, než prostřednictvím antropomorfizace. Není to úplně tak nesmyslné, i inteligentní a vzdělané lidi občas zachvacuje vztek vůči technice nebo „zlovůli“ náhody. Zkuste si představit, že by vás takové pocity provázely neustále. Přitom k takovému drobnému posunu není potřeba příliš mnoho.
Některé vědecké výzkumy také ukazují, že mnohem větší náklonnost k náboženství i pseudovědě vykazují lidé se specifickými psychickými problémy, úrazy a onemocněními. Není tedy nijak vyloučené, že by podobné sklony mohly být i součástí buď genetické výbavy, nebo následky infekce v těhotenství či dětství.
2.) „Tvrdé“ naprogramování
Další možností, jak získat nezměnitelné náboženské nastavení, může být indoktrinace ve velmi mladém věku. Tato hypotéza se opírá o zkušenost s takzvaným „vtištěním“ (imprintingem), které se pravděpodobně podílí také na našem výběru sexuálních partnerů.
Pokud by totéž platilo i o světonázorech, znamenalo by to, že by takto naprogramovaní lidé skutečně nemohli změnit své vnímání reality ani kdyby chtěli. Jejich mozek jim to prostě nedovolí. Základní myšlenkové schéma získané v dětství by jim fixovala optimalizace nervových spojení v době puberty. Od této doby by byly jejich mozky „tvrdě zadrátované“ pro jeden (náboženský) druh prožívání.
Mozek „ateisty od narození“ by se tedy skutečně lišil od mozku „od narození věřícího“, ne sice anatomicky ale rozhodně aktivitou. Cokoli by takový člověk řešil a o čemkoli by přemýšlel, projevovalo by se v jeho mozku spíše jako sociální interakce.
Vtištění je zvláště záludné v tom, že vlastně nebrání rozumnému člověku ve vědomém odpadnutí od víry, ale s tím se nezmění jeho emotivní prožívání. Pro takového „vědomého ateistu“ je to dosti nekomfortní život, protože se jeho emoce a rozum dostávají neobyčejně často do konfliktu. Dá se představit, že takový člověk po období dlouhého vnitřního boje nakonec znovu skončí u nějaké víry.
3.) Bariéra inteligence
Třetí teze říká, že pouze inteligentní lidé mohou být uvědomělými ateisty. Vzniká tak zajímavá jednostranná bariéra. Zatímco inteligentní člověk může být jak věřící, tak nevěřící, člověk s inteligencí pod určitou (experimentálně stanovenou) úrovní uvědomělým ateistou být nemůže.
Pro šíření ateismu by to byla nepřekonatelná bariéra, určující maximální poměr uvědomělých ateistů ve společnosti. Náboženství svým sázením na „chudé duchem“ získávají ve společnosti nepříjemnou výhodu.
Jediným způsobem, jak by se pak mohl ateismus šířit mezi méně inteligencí obdařené vrstvy, by byl nějaký druh pseudonáboženského kultu (neteistického náboženství), který by stará náboženství v autoritativním pojetí vlastně kopíroval (stalinismus, maoismus…). Tedy nic osvíceného ani žádoucího.
Výzkumy ukazují na všechny tři možnosti, ale zároveň také existují okolnosti, které je zpochybňují. V prvním případě je zjevný rozdíl ve fyziologii věřících a ateistů i výrazná korelace mezi religiozitou a duševními onemocněními. Počet duševně nemocných je však jednak výrazně nižší, než je počet věřících, zároveň ale tyto další věřící nemůžeme vždy chápat pouze jako oběti sugesce či indukce. Přesto prokazatelně věřící jsou důvěřivější, více propadají pověrám a jsou celkově manipulovatelnější.
Co se týká představy vtištění světonázoru, tak zde nacházíme velmi problematickou okolnost v tom, že takové vtištění nastává ve velmi mladém věku a něco tak komplexního jako je věrouka je tedy pro takový příklad nemyslitelné. Záměrné posilování antropomorfizujících tendencí v dětském věku je rozhodně možné, ale v tomto případě už nejde o vtištění.
Mají tedy pravdu kritici náboženství, kteří říkají že je naprosto nesmyslné mluvit o křesťanských, židovských nebo muslimských dětech, protože prostě ani nedokáží pojmout takový světonázor. Je to podobné, jako kdybychom chtěli označovat děti ve školce jako objektivistické, novoplatonistické, fenomenologické či utilitaristické.
Pokud jde o představu inteligenční bariéry, i na této myšlence něco je. Grafy jednoznačně ukazují, že se stoupající inteligencí klesá procentuální zastoupení věřících. Jenže nikdy neklesne na nulu. I v kategorii geniálních lidí nacházíme vždy několik procent (např. v Národní akademii USA 7%) věřících.
Důležité je, že nenacházíme žádný ostrý zlom, tedy žádnou hranici, za níž by se prudce měnilo zastoupení věřících a nevěřících ve společnosti. Naopak proti čistě inteligenční predispozici mluví to, že v zemích s vyspělejším vzděláváním je vyšší zastoupení ateistů i ve střední části spektra inteligence. To by napovídalo, že jde spíše o dovednost, k níž se v méně vyspělých zemích musejí lidé prostě propracovat vlastní pílí, zatímco ve vyspělejších se ji prostě naučí. Stejně tak ale může jít o pouhou konformitu – ve vyspělejších zemích není až takový tlak na to, aby byl člověk věřící, člověk se tím výrazně nevyděluje ze společnosti.
A nakonec musím přiznat že ani rozdíl mezi mozkovou aktivitou věřících a ateistů nebyl nikdy úplně neočekávaný. Mezi ateisty je totiž vysoké množství vysoce inteligentních lidí, bohužel stejná charakteristika patří také výskytu Aspergerova syndromu (případně dalších forem vysoce funkčního autismu). Bylo tedy zřejmé, že mezi ateisty bude poměr lidí s tímto syndromem mnohem vyšší, než v běžné populaci. Opět pozor na generalizaci! Rozhodně ne všichni ateisté mají tento syndrom a ne všichni lidé s autismem jsou ateisté! (Stejně jako všichni věřící nejsou automaticky psychotici.)
Samozřejmě hrozí, že po takovém zjištění začnou věřící interpretovat ateismus jako nemoc. Chápat ateismus jako následek Aspergerova syndromu (nebo jako „vysoce funkční autisty“) nemusí být ale v některých konkrétních případech úplně mimo. Lidé s tímto syndromem mají mnohem slabší sklony k tomu aby neživé věci antropomorfizovali, mají vlastně často problém úplně opačný – uvědomit si že ostatní lidé jsou také živí a vnímající jako oni. Vědomé odlišení živého a neživého je kupodivu stejný postup, který potřebuje člověk se sklony k antropomorfizování k tomu aby si uvědomil že některé entity jsou smyšlené. Lidé s autistickými rysy mají ale mnohem důležitější motivaci k tomu, aby takto začali přemýšlet.
Pokud tedy máte určité vrozené předpoklady pro autismus (a zároveň alespoň průměrnou inteligenci), máte zároveň také mnohem snadnější přístup k pochopení, že antropomorfizace světa nebo některých jeho částí je chybná.
Když tedy máme na jedné straně věřící, mezi nimiž je vyšší výskyt psychotických onemocnění a na druhé straně ateisty s vyšším výskytem poruch z autistického spektra , vlastně se ptáme, jestli se mozková aktivita takových lidí liší. Každý neurolog by vám řekl že ano.
Celá otázka kolem skutečných rozdílů ve fungování mozku ateistů a věřících je navíc poměrně citlivá, ale zatím v ní obě strany „tančí jako sloni ve sklenářství“, jak ukazuje třeba případ článku Atheists embarrassed: study proves atheism uses less brain function, který se vám pravděpodobně pokusí věřící citovat. Můžete jim odpovědět článkem ze Skeptical Science: Weird Weekly Claim: “Atheists use less brain function” kde se vysvětluje, co vlastně onen původní výzkum zjistil.
Podobně lze i ze strany ateistů velmi snadno zablokovat diskusi poukazováním na nižší inteligenci věřících, což je sice pravda ve statistickém průměru, ale nemusí to platit pro konkrétního diskutujícího.
Problematická je ale vlastně už i snaha dokazovat rozdílnost mezi ateisty a věřícími, nebo snaha rozdíly naopak zamlčovat. V prvním případě může být za snahou dokázat fyzickou rozdílnost skryté přání dokázat méněcennost druhé skupiny, v druhém případě může být snaha o laskavou lež nakonec překážkou dohody, podobně jako jsme toho svědky v otázkách feminismu, kulturních nebo etnických rozdílů.
Samozřejmě otázkou je, nakolik můžeme něco takového obejít tak, aby se ateisté s věřícími vůbec dokázali domluvit a jak najít cestu, aby se vědomí dekonvertité cítili ve své nové roli příjemněji.
Na první otázku je odpověď zatím neznámá, ne-li nemožná. Konflikty zvláště v oblasti morálky, jsou shodou neřešitelné, protože obě strany vycházejí z jiných předpokladů. To, na čem se můžeme shodnout, je jakési ohleduplné míjení podle vytyčených standardů. Na takovém základě jsou založené například dokumenty zakládající lidská práva. Musíme ale neustále počítat s tím, že je budou náboženské skupiny jednostranně narušovat a dezinterpretovat.
Co se týká samotného náboženského prožívání, jak upozorňuje Richard Dawkins nabízí věda po stránce prožitků více než hodnotnou náhradu (až se musíme ptát, jestli v tomto případě není náhražkou spíše náboženství), jenže její nevýhodou je to, že není dostupná všem. Prožitek lze sice přenést na další lidi, část z nich ale nikdy nezíská pochopení toho, z čeho pramení. V důsledku bychom zde tedy měli tedy opět cosi jako náboženství, jen s (snad ) o něco pravdivějšími příběhy.
Všechny podobné hypotézy můžeme brát s odstupem, ale přesto se problému nemožnosti domluvit se s věřícími nikdy úplně nezbavíme. Jde o to, že i když by se věřící mohli a chtěli změnit, šlo by o změnu v dlouhém časovém horizontu. Člověk se ve skutečnosti nemůže rozhodnout, jestli bude nebo nebude věřící. Jako se člověk nestává ateistou tím, že by začal nenávidět Boha (jak si rádi představují věřící) nebo se naštval na nějakého kněze, ale tím, že si uvědomí, že prostě náboženským povídačkám nevěří, tak se věřící nikdy nemohl rozhodnout, že propadne víře.
Zdroje:
Náboženství a biologické faktory:
Wikipedia: Religion and schizophrenia
DailyMail: Is atheism linked to autism? Controversial study points to relationship between the two
Psychology Today: Does Autism Lead to Atheism?
Osel.cz: Toxoplazmóza může spustit schizofrenii a bipolární poruchy
Náboženství a IQ
Novinky.cz: Víra v boha je otázkou inteligence, tvrdí britský psycholog
www.psychologytoday.com : The Real Reason Atheists Have Higher IQs