Proč se Nový ateismus natolik protíná se sekulárním humanismem? Tato otázka má jednoduchou odpověď. Ano, protože jsme lidé. Jak to že nám to tedy trvalo tak dlouho?
Problém je v našem chápání člověka. To se totiž měnilo po celou lidskou historii a tak není divu, že se dřívější filosofové a především etici chtěli upnout k něčemu, co se jim zdálo trvanlivější. Snažit se poměřovat a hodnotit svět z hlediska Boha, což se různými způsoby pokoušeli různí lidé po celý středověk, je ale trochu problém.
Imaginární bytost, jejíž hlavní charakterovou vlastností je, že je nevyzpytatelná, lze považovat za garanta měřítek, pokud v ní usilovně věříte, reálně vám ale žádné hodnoty nedává. Imaginární bytosti jsou obecně mnohem lepší nástroje pro manipulaci věřícími, než záruky čehokoli. Vzhledem k tomu, že ale lidé hodnotili a mnozí dodnes hodnotí Boha jako něco co je nejvýše, zdálo se takové uvažování logické. (Ano z odstupu vypadá dost šíleně, chápat jako nejvyšší a nejdůležitější něco, co neexistuje, ale o této iluzi už je jiný článek.)
V každém případě byl původní humanismus zajímavý obrat, protože přisuzoval nějaké hodnoty a měřítka přímo člověku. Jenže i tento humanismus byl vlastně křesťanský humanismus. Člověk měl svou hodnotu, protože byl „vrcholem stvoření“.
Chci tím říci, že pokud se bavíme o sekulárním humanismu, měli bychom ho chápat jako něco tak odlišného, že by si tento směr zasloužil název, který by vůbec původní humanismus nepřipomínal. Mezi humanismem a sekulárním humanismem je totiž celý vznik a vývoj moderní vědy. Změnil se nejen náš pohled na svět, ale hlavně pohled na nás samotné. Už nejsme ani vrcholem stvoření, ani vrcholem evoluce, ale stále jsme lidé, máme určité vlastnosti i schopnosti.
Přesto si sekulární humanismus označení „humanismus“ zaslouží. Vnímáme totiž tento svět lidskou perspektivou, protože jej ani jinak vnímat nedokážeme. Jsme tvorové světa středních velikostí, rozměry nadkup galaxií se vymykají našemu běžnému chápání a stejně tak je pro nás dokonale neintuitivní svět elementárních částic.
Mnohem, mnohem více to samé platí v morálních kategoriích. Naše pojetí „dobra“ je „lidské dobro“, naše pojetí „zla“ je „lidské zlo“. Mimo lidské chápání takové pojmy jako „dobro“ a „zlo“ nejsou. Vesmír není dokonce ani lhostejný, protože už to by vyžadovalo alespoň potenciální možnost zájmu. Mimo náš lidský pohled není žádný důvod považovat za dobrou nebo špatnou ani aktivitu či neaktivitu, existenci či neexistenci.
Snaha nalézt mimo člověka jakékoli „objektivní dobro“, je tedy předem odsouzena k nezdaru. Jediné co takto můžeme najít je naše vlastní projekce v podobě vůle imaginární bytosti. Jak slaboduché to bývají představy ukazují popisy ráje(či nebe) a pekla v různých náboženstvích. Možná jste si už sami někdy položili otázku: Proč ráje vypadají přesně jako pubertální představa dovolené na ostrovech v Pacifiku (někdy včetně návštěvy luxusního bordelu)? Nebo vás naopak napadlo: Proč peklo tak připomíná středověkou mučírnu?
Věřící takové pojetí morálky děsí. Od malička se totiž učí, že dobro a zlo jsou samostatné kategorie, asi jako hmota nebo gravitace. Na druhou stranu nám takové relativní pojetí dobra a zla dává určitou oporu v naší lidské podstatě. Nemůžeme sice nikdy přesně říci, co by lidstvo mělo dělat, aby to bylo dobré, protože na vrcholu lidských potřeb je seberealizace a každý vidí svou seberealizaci v něčem jiném (a některé ani nemůžeme nechat aby šli cestou vlastní seberealizace). Navíc totéž chování nemusí být dobré za všech okolností, můžeme ale pro poměrně podstatnou část lidstva popsat, co je špatné, protože nejobecnější potřeby máme společné.
Pravděpodobně nikdo nebude považovat za ideální společnost, kde lidé žijí v neustálém strachu, bolesti, zimě a hladu. Právě proto popisujeme většinou zlé jednání konkrétně, zatímco v případě toho, co chápeme jako dobré, mluvíme častěji o potenciálu čili o svobodě.
Sekulární humanismus je rozhodně nanejvýš vhodným etickým směrem pro běžný život ve vyspělé civilizaci nejbližších desetiletí a možná i století. Na jedné straně je přístupný rozvíjení prostřednictvím našich poznatků z psychologie a sociologie, a na druhé straně dokáže přijmout i utilitaristickou kritiku.
Je v tom vlastně určité kouzlo, když se snažíme si navzájem neubližovat, nebo dokonce si navzájem pomáháme ke splnění svých snů. Z našeho pohledu je náboženská morálka opravdu chabou morálkou, pokud ji vůbec máme za morálku považovat. Protože, abych citoval jednoho z nových ateistů Adama Savage:
Pravidla nás nedělají morálními. To že se máme navzájem rádi, nás dělá morálními.
Článek odkazuje na starší texty:
Deklarace sekulárního humanismu
Petr Tomek: Nadpřirození a imaginární aktéři – mezi fantazií a náboženstvím
Petr Tomek: Proč humanismus a jaký je jeho možný vývoj?
Prokop Hapala: Ateismus, ne však humanismus