Řada lidí napříč Evropou, kteří sami o sobě smýšlí jako o kriticích islámu, rekrutujících se především z řad křesťanských konzervativců, ale často i jednoduše konzervativců či nejrůznějších nacionalistů či socialistů, je velmi hlasitě kritická rovněž vůči liberalismu. Liberalismus, se svými požadavky nedotknutelné svobody jednotlivce a rovnoprávnosti všech lidí, zahrnující například nediskriminaci lidí na základě sexuální orientace či právo žen nakládat se svým tělem dle svého vlastního rozhodnutí, je těmto lidem trnem v oku jen o něco méně, než islám.
Jeden z hlavních současných politických vůdců hlásících se k tzv. neliberální demokracii, maďarský premiér Viktor Orbán, jakási modla a idol konzervativních křesťanů, ostatně prohlásil, že „liberálové jsou nepřátelé svobody“. Podle Orbána byla v rámci „síta liberálního relativismu vyfiltrována slova jako obětavost, závazek, chvála, vytrvalost, velikost, domov, oddanost, řád a pevnost“. Orbán a jeho strana Fidezs jsou autory nové maďarské ústavy z roku 2011, která se odvolává na Boha a křesťanství, čímž se dostává do kolize se sekulárním charakterem státu. O ten ale pochopitelně Orbánovi a jemu podobným ani zdaleka nejde – právě naopak. Orbánova nová ústava je navíc diskriminační vůči homosexuálům, jelikož manželství definuje striktně jako svazek mezi mužem a ženou, čímž diskriminuje na základě sexuální orientace. Kromě toho je v této ústavě zmiňována také „ochrana plodu od početí“, která umožňuje její protiinterupční výklad.
Svoboda je sice podle Orbána nejdůležitější hodnotou pro Evropany, avšak nikoliv v liberálním významu svobody jednotlivce. Orbán se koneckonců při schvalování nové ústavy nechal slyšet, že „má za cíl vytvořit rovnováhu mezi individuální svobodou a společenskou svobodou“. Společenské hodnoty, které mají být dle Orbána primárně chráněny, jsou křesťanství, církev a rodina. Co naopak podle Orbána svobodu nepředstavuje, je „vzdání se náboženských přesvědčení, národní identity, rodiny a sexuální identity“ (více k Orbánově vztahu k liberální demokracii viz v bakalářské práci Martina Vaita z FSV UK).
Anti-liberální naladění však není patrné zdaleka jen u Orbána. Podobnou rétoriku můžeme na Slovensku slyšet od populisty Fica (o Kotlebovi nemluvě), a samozřejmě také v Polsku, kde tento proud reprezentuje českými rádoby-kritiky islámu obdivovaná partaj Právo a spravedlnost (PiS). Polsko nedávno oficiálně korunovalo Ježíše Krista za polského krále – v Krakově, historickém sídle polských králů, za přítomnosti prezidenta Dudy, vládních ministrů a špiček PiS a polské konzervativní scény. Snahy PiS co nejvíce rozleptávat sekularismus a odluku státu od církve jsou zřejmé již od převzetí vlády touto stranou po posledních volbách. Pro zahraničního pozorovatele byla zřejmě nejviditelnější snaha PiS o úplný zákaz interrupcí, který však u polských žen narazil na tuhý odpor. PiS to však nepochybně v budoucnu zkusí znovu. Kromě toho je třeba připomenout nedávný výrok Beaty Mateusiakové, poslankyně za PiS, která navrhovala, že by ateisté měli podepsat, že uznávají polské (katolické) hodnoty, jinak by měli být deportováni ze země. PiS je taktéž proti legalizaci eutanazie či proti registrovanému partnerství i sňatků homosexuálů (více viz zde). Vůči odluce státu od církve, tedy vůči sekularismu, se strana otevřeně vymezuje. Již dříve, ještě za vlády Občanské platformy, se PiS pokoušela do polské ústavy propašovat do preambule polské ústavy následující:
„Ve jménu Boha všemohoucího! My, polský národ, skládajíce díky Boží prozřetelnost za dar nezávislosti…“.
To se sice Právu a spravedlnosti tehdy nepovedlo, avšak je pravděpodobné, že to bude taktéž zkoušet znovu. V této souvislosti si také nelze nevzpomenout na výroky Jířího Miholy, předsedy poslaneckého klubu KDU-ČSL, dle kterého „je sekularizace hrozbou“. Předseda lidovců Bělobrádek pak proslul svým výrokem o tom, jak evropské (rozuměj křesťanské) hodnoty podkopávají liberálové. Poslankyně TOP 09 Helena Langšádlová, zodpovědná za vybudování monoteistické modlitebny na půdě PS PČR, zase avizovala, že se do Ústavy České republiky, po vzoru svých maďarských a polských konzervativních bratrů a sester, pokusí zanést zmínky o křesťanství.
Je zřejmé, že strany jako Právo a spravedlnost či Fidesz a mnohé další jsou otevřeně anti-liberální, anti-sekulární a anti-ateistické. Na tradiční konzervativní hodnoty se v Rakousku odvolával i Höfer, v Rusku zase Putin využívá tamní pravoslavnou církev jako jeden z pilířů svého režimu, a v USA bude Trumpův kabinet do značné míry tvořen křesťanskými fundamentalisty a kreacionisty, kteří jsou taktéž otevřeně anti-liberální a anti-sekulární. V této souvislosti si připomeňme jednu z posledních pravděpodobných akvizicí Trumpova kabinetu, bývalého guvernéra Texasu Ricka Perryho. Ten se ve svém kandidátském videu při republikánských prezidentských primárkách v roce 2012 podivoval nad tím, jak je možné, že gayové mohou sloužit v americké armádě, a sliboval „ukončení Obamovi války proti náboženství“.
Vlhké sny všech evropských rádoby-kritiků islámu s jejich anti-liberální a anti-sekulární agendou však zdaleka nejlépe naplňuje Saúdská Arábie. Ta totiž, shodou okolností, vidí stejně jako Orbán, Fico, PiS a mnoho dalších zdaleka největší ohrožení své společnosti v liberalismu, sekularismu a ateismu, o čemž jsem Vás již informoval v tomto textu.
Je navýsost absurdní, že někteří mají tu odvahu označovat Fidesz a Právo a spravedlnost za „proti-islámské“ strany. Maďarsko ani Polsko dnes skutečně žádné muslimské migranty nepotřebují: agendu islámu tam vykonávají současné vládní strany. Všemožní křesťanští konzervativci tak pro Evropu, kterou deklaratorně chtějí chránit, představují nepoměrně větší nebezpečí než muslimové a islám. Islám totiž v Evropě naštěstí u moci není. Avšak lidé, kteří se označují za anti-islamisty a kritiky islámu, mající však stejné touhy, přání a velice podobný pohled na uspořádání společnosti a morálku jako islám, dnes v Evropě na řadě míst u moci jsou, či možná v nedaleké budoucnosti budou.
Pro křesťanské konzervativce představuje islám nebezpečí z úplně jiného důvodu, než z jakého jej představuje pro liberály, sekularisty a ateisty. Zatímco posledně jmenované skupiny spatřují v islámu negaci svých idejí, absolutní převrácení hodnot, na kterých jsou založené, pro konzervativce islám představuje hrozbu proto, že je konkurencí. Svoboda jednotlivce je v islámu, který je všeobjímajícím, celý život regulujícím náboženstvím, naprosto nemyslitelná. Islám je založený na velké sadě všemožných příkazů, regulací a zákazů, prakticky diktuje člověku to, co dělat může a co ne. Křesťanští konzervativci dělají navlas to stejné – taktéž chtějí regulovat životy lidí na základě demagogických maxim svého náboženství, tedy křesťanství.
To, že dnes křesťanští konzervativci v Evropě homosexuály nepopravují, ale jenom je diskriminují na základě vrozené sexuální orientace a tím je znerovnoprávňují, je dáno pouze tím, že si dnes takové chování v rámci evropského prostoru nemohou dovolit. Tato „umírněnost křesťanství“ však není výsledkem nějaké vnitřní evoluce víry, nýbrž je „produktem mnoha úderů kladiva modernity, kterému byly některé principy víry vystavěny“, jak trefně poznamenává Sam Harris v The End of Faith.
Někteří lidé argumentují tím, že „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“, a tudíž bychom se s těmito ultrakonzervativci měli spojovat ve snaze zastavit pronikání islámu do Evropy. Avšak vznese-li někdo tento argument, je třeba se ptát: co to vlastně znamená být proti-islámský? V čem to spočívá? Proč nemáme rádi islám, co se nám na něm nelíbí? Jaký je obsah této naší pozice? Pokud odpovíme, že nám vadí to, že islám má totalitní sklony, jelikož chce řídit celou společnost a chování všech jednotlivců v ní na základě neměnných, Bohem zjevených pravidel, a že konkrétními projevy tohoto je třeba právě diskriminace na základě sexuální orientace, upírání práva člověku nakládat se svým tělem dle své libovůle (eutanazie), či upírání stejného práva ženám v souvislosti s interrupcemi, nemůžeme se s těmito „nepřáteli našich nepřátel“ nikdy spojovat, jelikož tito „nepřátelé našich nepřátel“ prosazují to stejné, a vlastně tím vyvstává otázka, kdo že je vlastně koho přítel a nepřítel. Očividně je tomu spíše tak, že konzervativní křesťané a muslimové by se spolu mohli spojovat proti ateistům, sekularistům a liberálům (to se ostatně i děje, kupříkladu v Egyptě), jelikož ideje liberalismu a sekularismu jsou v příkrém rozporu s tím, co prosazují jak křesťanští konzervativci, tak islám. Avšak koho je v politickém boji vždy třeba zneškodnit nejdříve? Toho, kdo hlásá stejné či podobné myšlenky jako já – připomeňme si příklad komunistů a sociálních demokratů po roce 1948.
Islám pro křesťanství jednoduše představuje obrovskou konkurenci. Je to boj o výsadní postavení v rámci abrahámovských náboženství, boj o to, které náboženství je „pravdivější“, „vlivnější“ a „mocnější“. Konzervativním křesťanům nikdy nešlo, nejde a nepůjde o to, eliminovat to, co je na islámu špatné. Jde jim o tom, aby to zavedli oni sami. Zanášením zmínek o Bohu a křesťanství do ústavy, velkohubými prohlášeními o deportacích ateistů, pocitem (nejen) morální nadřazenosti vůči nevěřícím a jinověrcům či otevřeným nepřátelstvím vůči sekularismu a odluce státu od církve, snahami o co největší regulování životů obyvatel dle příkazů náboženské morálky a otevřeným anti-liberalismem se však křesťanským konzervativcům ani zdaleka nedaří vyrovnat skóre. Saúdská Arábie, na kterou Harrisem popisované „kladivo modernity“ nedopadlo, si může dovolit sekularisty, liberály a ateisty otevřeně perzekuovat a nikdo jí za to ani nepohrozí prstem. O něčem takovém si evropští konzervativci mohou nechat jenom zdát. Moc dobře to vědí, a proto se pokoušejí o co největší vymanění se ze struktur, které mají „nábožensky-umírňující“ vliv. K tomu však vede ještě dlouhá cesta a úkolem všech liberálů, sekularistů a ateistů je zabránit tomu, aby se tak stalo.
Je třeba to říct zcela jasně a otevřeně: Fidesz, Právo a spravedlnost, Hofer, Trump, Putin a mnozí další nejsou žádnými „nepřáteli našich nepřátel, a tudíž přáteli“. Jsou to povětšinou strany a lidé, kteří prosazují tu stejnou či velice podobnou agendu, díky které nám liberálům a sekularistům islám tolik vadí. Cílem kritiky islámu totiž není zbavit se cizího (islámského) zpátečnictví tím, že zde instalujeme a utužíme zpátečnictví naše vlastní. Cílem je zbavit se netolerantního zpátečnictví jako takového.
Saúdská Arábie, která chce ve školách zavádět programy „očkující“ děti proti liberalismu, sekularismu a ateismu tak fakticky uvádí na svět a naplňuje vlhké sny a vize nemalého množství (nejen) českých rádoby-kritiků islámu a všemožných tradicionalistů, konzervativců, socialistů, nacionalistů a křesťanů. Ti si o něčem takovém v Evropě, zatím a díky Bohu, mohou nechat jenom zdát.