Emoce jsou zvláštní v tom, jak moc jsou občas v rozporu s naším očekáváním. Když narazila letadla do Twin Towers, vypadalo to jako zjevení. Byl jsem krátce po tom incidentu ve své oblíbené hospodě a na obrazovce tam běžely stejné záběry stále dokola. Lidé se na ně koukali a mlčeli.
Když napadli teroristé vlaky v Madridu roku 2004 bylo to děsivé, když vystříleli muslimové redakci Charlie Hebdo, bral jsem to osobně. Pro Paříž jsem vynadal lidem kteří uráželi jiné lidi, co si dali na profilovky trikolóru. Tak jak to, že když vybouchne letiště a metro v Bruselu, necítím nic? A kdy jsem si vzpomněl na Bagdád? A co vy, kdy jste naposledy cítili potřebu kvůli nějakým mrtvým změnit alespoň obrázek na facebooku?
Víte, nějak mi dochází že tyhle výbuchy a další vraždy, už prostě neotřásly mým světem. Jako nebrečím pro každé spadlé letadlo, pro každého ztraceného jachtaře, pro každé dítě co umře hlady v nějakém zapadákově, tak prostě necítím lítost protože už nic neztrácím. Vím že muslimští vrazi mohou kdekoli odpálit bombu, nebo kamkoli vtrhnout a začít pálit ze samopalů. Tohle mi řekly už ty předchozí případy. Nejsem překvapený ani otřesený, je to samozřejmé. Mé emoce nějak vzaly na vědomí, že náš svět je prostě takový. Oběti teroristických útoků už neprožívám, jako neprožívám oběti dopravních nehod na silnicích.
Za letošní leden zavraždili muslimové přes tisíc lidí, v únoru opět kolem tisíce … a tak to jde až do současnosti. GTI za rok 2016 bude, žel, zajímavé čtení.
Absurdní je, jak tento mechanismus funguje. Proč se teroristické útoky skupin i osamělých vlků častěji stávají v zemích, které mají vlastně k muslimům vstřícnější politiku, než těm, které jimi zasaženy nejsou?
Jistě, mohli bychom říci, že je to otázka statistiky – ve větším počtu muslimů se terorista prostě ztratí, jenže tak jednoduché to není. V případě “osamělých vlků” by neměla hrát velikost muslimské menšiny v konkrétní zemi tak významnou roli, jenže zřejmě hraje.
Navíc “terorista” není druh osobnosti. Popisy svědků, příbuzných, sousedů či spolužáků vypovídají o velmi rychlé radikalizaci a změně chování v řádu měsíců. Jak může vůbec něco tak rychle působit?
Víte, ono to tu bylo vlastně vždycky. Kolik nevěst reverenda Moona odjelo kamsi daleko aby se dali oddat za člověka, kterého nikdy neviděly? Kolik lidí náhle objevilo, že Bůh tvrdě trestá transfuze, nebo od nich vyžaduje vzdát se výdobytků moderní civilizace i vlastního rozumu? Bylo to něčím jiné? Vlastně ano, většinou nevybuchovali, ale přeměna v radikály byla u nich stejně rychlá.
Sekty a náboženství totiž nabízejí velmi lákavé věci: lásku, obdiv, smysl života, odpuštění… To všechno zní velmi pozitivně, dokud si neuvědomíte co ta slova v tomto spojení znamenají.
Láska je způsob, jak získat nové stoupence. Ne nadarmo se mluví o tzv. lovebombingu. Noví adepti víry jsou skutečně zahrnováni přízní o jaké se jim dříve ani nesnilo. Pokud chcete člověka zbavit rozumu, je to velmi účinný postup.
Obdiv stoupenci získávají za svou schopnost konvertovat na víru ostatní, za své oběti pro víru, mezi které patří také “odstřižení” od vlastní nevěřící rodiny.
Smysl života představuje podřízení se náboženskému diktátu, vzdání se vlastního úsudku. Odevzdání se víře až za hranice masové vraždy a sebevraždy.
A konečně, pokud spácháte něco obzvláště významného pro svou víru, jsou vám údajně odpuštěny všechny vaše nedostatky a prohřešky. Ano, nejprve musíte přijmout vlastní nekonečnou hříšnost.
Je to vlastně úplně stejné v křesťanství jako v islámu, jen stoupenci křesťanských sekt tak často nepoužívají výbušné vesty.
Je tedy nesmírně logické, že právě muslim, který si dříve rád dal skleničku ostřejšího pití a s přikázáními víry si nedělal hlavu, bude po radikalizaci mnohem ochotnější “očistit lidstvo od hříchu” ve zvráceném aktu mučednictví, že homosexuál pocházející z muslimského světa si pro své očištění, pro svůj poslední “záblesk slávy”, zvolí místo, kde se dříve setkával se stejně zaměřenými lidmi.
Média pak samozřejmě rozebírají psychickou labilitu vraha, jeho rodinné zázemí, jaké užíval léky, jaké měl sexuální vztahy a spoustu jiných vcelku relevantních věcí. Jednu velmi podstatnou mezi nimi přesto nápadně opomíjejí: kdo byli ti, kteří ho v zahrnovali přízní, kdo v něm vyvolávali pocit provinění, naděje na smazání všech hříchů a konečně kdo tleskali předchozím vrahům, kteří se rozhodli obětovat život proto, aby mohli zabít co nejvíce lidí, kteří se proti nim ničím neprovinili?
Ano, všichni muslimové nejsou teroristé ani mučedničtí vrazi, někteří je jenom obdivují, oslavují, tleskají jim.
Pokud chcete pochopit divadlo, nemůžete si představovat, že jej tvoří jen herci. Teprve když se sejde dostatečně velké publikum, začne vystoupení dávat smysl. Bez publika jsou všechny ty rekvizity, kostýmy, efekty a exaltované výstupy k ničemu. Publikum je to co přiměje herce hrát a publikum je také to co vede věřící k mnohonásobné vraždě.
Četl jsem za poslední dobu několik komentářů o tom, že sdílení videí a zločinů muslimů podporuje radikalismus a terorismus. Ne, tahle představení jsou určena souvěrcům. Od nás se totiž vrazi obdivu a potlesku nedočkají.
Kolik těch tleskačů reálně je? V evropské muslimské populaci připouští až 20% muslimů, že si dokáží představit teroristický útok, který by byl morálně odůvodnitelný. To je špatná zpráva. Navíc si musíme uvědomit, že obdivovatelé teroru nejsou rozptýleni rovnoměrně. Jsou určité mešity, kolem kterých se koncentrují.
Každý z nás je přístupný manipulaci a navíc zažíváme v životě okamžiky, kdy jsme jí ještě přístupnější, než v běžné dny. Chytat jednotlivce, kteří si doma začnou shromažďovat výbušniny je řešení jednoho okamžitého problému, ale nikoli situace, která dělá z lidí živé bomby. Tou může být jedině to, když se zaměříme na jejich publikum.
Možná je dobře, že už nechápeme teroristické útoky věřících jako něco výjimečného. Konečně bychom teď mohli použít rozum. Začít bychom mohli třeba tím, že přestaneme o náboženství (a především islámu) lhát.
Náboženství, a v současnosti především islám, představují pro jakoukoli společnost bezpečnostní i zdravotní riziko.