Zamyšlení nad knihou Petera Singera Darwinovská levice
Na světě je hned několik konfesí, které neobsahují ideu bohů, ale přesto bychom je měli vnímat jako náboženství. Jednou z nich je marxismus. Vím, že se teď křesťané začnou ošívat (nebo radovat – podle toho jaké mají představy o ateistech) a komunisté možná zrudli už u druhé věty, ale mám k tomuto tvrzení důvod.
Pokud bych vzal jiné téměř neteistické náboženství – buddhismus, mohl bych základní tezi vysvětlit celkem prostě. Nemáme tu nějaké extra důležité bohy, ale je tu neomylný prorok – Budha, který objevil kosmický zákon a tedy cestu k osvícení. Dále tu máme předpoklady, které jsou nedokazatelné, ale věří se v ně, jako kdyby byly jednoznačné. Ano mám na mysli zákony reinkarnace, osvícení a vyvanutí. Má snad marxismus něco podobně nadpozemského? Ale ano, má, ale není to ani zdaleka tak zjevné! Teď se však vrátím k okamžiku, který mi pomohl pochopit hodně věcí právě o něm.
Letos 23. června jsem byl pozván na představení knihy Darwinovská levice, což je dílko filosofa Petera Singera. vydané v češtině nakladatelstvím Filosofia pod Filosofickým ústavem AV ČR, v. v. i. v edici Dnešní svět. Protože mám jeho úvahy rád, zamířil jsem tedy na večer do kavárny Café Kampus (dříve Krásný ztráty).
Na představení knihy byl pozván také levicový filosof Michael Hauser, aby pohovořil o knize ze svého úhlu pohledu. Poměrně brzy jsem pochopil, že se něco zvtrlo. Hauserův projev připomínal něčím projev Stanislava Komárka ke knize Boží blud. Bylo to celé poněkud pomotané, agresivní a zcela zjevně nepravdivé (tvrdil například, že Singer nečetl Marxe, což zcela zjevně není pravda, jak dokládá kniha Marx: A Very Short Introduction). Zkrátka bylo zřejmé, že Singer narazil na něco, čemu Michal Hauser bytostně věří. Ta reakce byla zajímavá, právě proto, že jsem na podobné výstupy zvyklý u věřících.
Tentokrát byl ale rozhodně jediným provokatérem Singer, což jsem ale plně pochopil po přečtení první části Darwinovské levice. V této části totiž Singer kritizuje jak Marxův,tak především Engelsův přístup k darwinismu. Vysvětluje tím mimochodem i jednu z největších záhad mého dětství – proč marxisté oslavovali Darwina ale učili Lamarcka.
Marxisté darwinismus chápali především jako vítanou zbraň proti konkurenci v podobě církví, které v 19. století poskytovaly nemalou oporu monarchiím. To je ale asi dostatečně nemotivovalo k řádnému nastudování evolučních principů.
Nepochopení darwinismu začalo už u Marxe, který viděl i v Darwinově teorii výrobní vztahy v anglické společnosti, a pokračovalo u Friedricha Engelse, jehož Podíl práce na polidštění opice je názorným důkazem, že on sám darwinismus vůbec nechápal. Právě tady dostala marxistická věda onu lamarckovskou interpretaci. (Singer spravedlivě dodává, že také pravicové interpretace byly v té době také značně mylné a dokonce i biologové mívali tendenci k nepřípustnému zjednodušování.) Od něj se rozšířily dvě z největších chyb – přesvědčení že člověk byl cílem evoluce a že jeho vznikem tedy evoluce skončila, a tvrzení že Marx je pro společenský vývoj tím, čím je Darwin pro biologii.
Je to směs interpretačních omylů (evoluce nemá cíl), konfirmačních zkreslení (z teorií vybírá jen to, co se zdá potvrzovat marxistické teze), naturalistických omylů (že je něco přirozené neznamená, že je to dobré) a nepodložených tvrzení (lidská přirozenost je určována pouze výrobními vztahy). **
Jaké měl Marx šance odhalit alespoň něco z fungování společnosti a jejích dějin si uvědomíme, když si představíme šedesátá léta 19 století – v této době neexistovala většina později objevených ekonomických pravidel, neexistovala teorie kolapsu rozpracovaná o století později J. A . Tainterem (odhalení těchto mechanismů si komunisté zablokovali důsledným odmítnutím Malthusových tezí) a hlavně neexistovala data o starověkých kulturách ani dostatečné sociální a etnografické výzkumy. Ve srovnání s Ch. Darwinem, který především nejprve provedl úctyhodný sběr dat, K. Marx opravdu “vařil z vody” – v podstatě se pokusil naroubovat (jím interpretovanou) situaci poloviny 19. století na celé lidské dějiny.
P. Singer se ve své knize zabývá především konfliktem mezi marxistickou představou lidské přirozenosti jako výsledku výrobních vztahů a biologickým pohledem na lidskou přirozeností jako výsledek evolučního vývoje. Právě tím ale naprosto bourá základy marxistické teorie dějin. V podstatě tím říká komunistům: “Ty klíče od dějin jste nikdy neměli.” Emotivní reakce, na takové tvrzení byla naprosto předvídatelná.
Nepřipomíná vám to nic? Křesťané, buddhisté, hinduisté, pársové a další vyvinutá náboženství mají přece také něco podobného – myšlenkový rámec ukazující jak svět (podle nich) funguje a jaký mají lidské dějiny cíl, který zastávají i když je viditelně v rozporu s realitou. Oni také mají své “klíče od dějin”. Zcela stejně přirozeně věří, že jej mohou do jisté míry ovlivňovat a přidat se na tu stranu, která nakonec z celé lidské historie získá nějaký zisk třeba v podobě věčného života nebo ideální společnosti.
Každé vyspělé náboženství tvrdí že má jediný správný klíč k dějinám a drží se jej i ve chvíli, kdy je naprosto zřejmé, že jeho teze nefungují a předpoklady z nichž jsou odvozeny nebyly stanoveny správně. Křesťané stále věří, že je Ježíš vykoupil z prvotního hříchu, ačkoli o pachatelích tohoto imaginárního zločinu můžeme s poměrně vysokou mírou jistoty říci jen to, že neexistovali (což by možná mohla vyvážit neexistence vykupitele.) a komunisté stále věří že Marx odhalil princip lidských dějin.
Dovolte mi na závěr otázku, která snad vysvětlí, proč právě zde píši o komunistické ideologii. Hranice mezi náboženstvím a ateismem je v některých místech poněkud neostrá. Věřící rádi podsouvají ateistům komunistické ideologie jako příklad “typické ateistické ideologie” zatímco Noví ateisté jej vnímají spíše jako druh konfese. Samotné slovo “ateismus” znamená “bezbožství” a pro název hnutí bylo vybráno záměrně právě proto, že je většinou společností vnímáno negativně. Název ale není program. Noví ateisté by především měli být důslednější skeptici. Neměli bychom tedy náboženskou víru chápat spíše jako ono přesvědčení věřícího že zná princip, důvod a podstatu dějin, které je ve viditelném rozporu s našimi poznatky o realitě?
Pak by totiž… Kolik podobných přesvědčení bychom pak vlastně museli chápat jako víry?
Poznámky:
*) Singer říká, že bychom se měli vzdát “snu o zdokonalitelnosti lidstva”. V tomto směru mám dvě připomínky:
1.) Co je měřítkem onoho zdokonalení. Pokud by jím bylo snížení utrpení a celkové zvýšení průměrné kvality života, dopouštěl by se svými radami vlastně i Singer snahy o zdokonalení.
2.) Pokud by tento výrok měl znamenat “zdokonalování” konkrétním způsobem ke konkrétnímu cíli (zde na základě komunistických tezí), bez ohledu na to že naše pozorování nic pozitivního o zvolené metodě nevypovídá, pak to vlastně není kritika “snu o zdokonalitelnosti” ale kritika ztráty zpětné vazby.
**) Peter Singer ve skutečnosti Karlu Marxovi určité zásluhy odůvodněně nechává.