Je to už nějakou dobu, co Richard Dawkins žertem navrhl slavit 25. prosince Newtonmass. Když jsem ale tento svátek chtěl zanést do připravovaného sekulárního kalendáře, narazil jsem trochu nečekaně na odpor. Ano přiznávám, kdyby mi nepřipadal ten návrh vtipný (a navíc od Dawkinse), asi bych něco takového čekal.
Sir Isaac Newton byl totiž sice génius, který dal základy současné fyzice, ale zároveň také fanatický věřící, okultista, astrolog a alchymista. Kdyby žil o pár staletí později, mohl by si doma opřít Nobelovu cenu o velmi zasloužený zlatý Bludný balvan.
Názorová inkonsistence je bohužel něco, co se nevyhýbá ani současným špičkovým vědcům a jiným významným „mozkům“. Geniální konstruktér letadel a kosmických lodí Burt Rutan je zároveň také obhájcem „teorie“ že byly staroegyptské pyramidy odlity z umělého kmene. Špičkový neurofyziolog František Vyskočil je žel zároveň kreacionista a věří v existenci „informační energie“. Freeman Dyson – futurolog, matematik a fyzik, známý návrhy Dysonovy sféry, jaderně-pulzní lodi Orion a Dysonova stromu, je zároveň praktikující křesťan. Psychiatr Maxmilián Kašparů věří v reálnou existenci andělů a démonů i na to, že se mu v ordinaci může posedlá osoba vypálit do koberce. A konečně Jiří Grygar, člen organizace Sysifos, která je z velké části složená z ateistů prohlašuje, že ateisté vlastně šíří pověrčivost.
Tyto bizarní případy, které ukazující pouze to že je jednotlivý člověk schopen ve vlastní hlavě smířit jakkoli rozporuplné názory, jsou vydávány za důkaz toho, že mezi vědou a náboženstvím není rozpor.
Víte, máme trochu problém. Názorová konzistence není hodnota, kterou by naše kultura zrovna nějak protěžovala. Vlastně mám pocit, že jí jako hodnotu současná společnost vůbec nevnímá. Zároveň ale přikládáme obrovskou důležitost profesi. Problém je, že se pak můžete dostat do rukou jinak třeba i poměrně dobrého psychiatra, který vaši duševní nemoc přičte působení démonů, lékaře, který vám zcela vážně nabízí léčbu rakoviny homeopatiky, nebo se v porodnici setkáte s personálem, který věří v neposkvrněné početí. Ve všech takových případech se první dojem záchrany může hodně rychle změnit v pocit zlého snu.
Žel tohle není jediný způsob, kterým nás názorová nekonzistence ohrožuje. V naší společnosti je hluboce zakořeněná představa, že věřit „v něco“ je dobré a to bez ohledu na realitu, která je s touto představou v jednoznačném rozporu. Je to sotva několik let, kdy římskokatolickou církev zasáhly skandály se sexuálním zneužíváním dětí, které ukazovaly, že jde o velmi široce rozšířenou praxi a je to několik měsíců, kdy se pokusily katolické kruhy prosadit zákony diskriminující jakoukoli jinou představu rodiny a jakýkoli jiný druh sexuálního vztahu, než jsou ty katolické. Otázkou je: Jak může být organizace která tak těžce selhává právě v otázkách morálky a konkrétně chování k dětem, zároveň arbitrem toho, jak jedině smí rodina vypadat?
Přesto se mezi věřícími bez konfese, jinověrci a dokonce ateisty najdou lidé ochotní dát v příštích volbách hlas straně, která se zaváže prosazovat náboženský program (konkrétní konfese) a potírat lidská práva. Jejich důvodem bude představa či pocit, že taková strana může být morálně kvalitnější, než jiná. U nás může něco podobného znamenat maximálně ještě další přitvrzení náboženské propagandy v médiích, indoktrinaci většího počtu dětí v náboženských školách a možná přijetí protipotratových zákonů či nesmyslné výdaje na náboženství ze státního rozpočtu. V jiných zemích (zvláště tam, kde je dominantní islám) mohou být důsledky mnohem horší. Demokracie bez respektu k rozumu není vůbec nic hezkého. (Jak se možná budeme moci přesvědčit v nejbližších dnech.)
My ateisté se můžeme věřícím smát, nebo nad zjevnou nekonzistencí jejich názorů bědovat, ale proti názorové nekonzistenci nijak významněji od přírody obrněni nejsme. Vlastně si můžeme být jisti, že i naše názory jsou poměrně nekonzistentní. Jak to vím?
Sam Harris v knize Konec víry uvádí příklad:
Pokud má panovat dokonalá konzistence musí se každé nové přesvědčení kontrolovat na soulad se všemi ostatními a v každé jejich kombinaci, pro logické rozpory. Ale tady se setkáváme s menší výpočetní obtíží: počet nutných porovnání roste exponenciálně s každým novým návrhem přidaným do seznamu. U jakého počtu by dokonalý mozek zkontroloval logické rozpory? Odpověď je překvapující. I kdyby byl počítač velký jako známý vesmír, postavený z komponent ne větších než protony, se spínací rychlostí jako je rychlost světla, to vše pracující paralelně od okamžiku velkého třesku až do současnosti, stále by bylo obtížné přidat třísté tvrzení na seznam. Co to říká o našich možnostech vůbec zaručit, že je náš pohled na svět naprosto bez rozporu? Není to možné ani ve snu. A přesto, s ohledem na požadavky jazyka a chování, stále platí, že musíme usilovat o konzistenci tam, kde pochybujeme, protože selhání je zde synonymem neúspěchu buď jazykového smyslu, nebo behaviorálních možností.
Vědomí že nemůžeme udělat dokonalý bezrozporný myšlenkový systém, který by dostatečně popisoval náš svět, je myslím velmi dobrý důvod pro to, abychom své myšlenkové závěry neustále porovnávali s realitou.
Poznat rozpor mezi tvrzením a realitou nebo názorovou nekonzistenci je pro nás důležité, protože právě tak rozlišujeme omyl nebo lež. Velmi se to podobá příkladu se dvěma bratry, z nichž jeden vždy lže a druhý vždy říká pravdu. Nemůžete zjistit, který z nich lže prostým dotazem, jestli to, co říkají je pravda, protože oba přisvědčí, že to pravda je. Lež i pravda se samy vždy označují za pravdu. Který je který ale snadno zjistíme tak, že se jich zeptáme na něco, na co známe správnou odpověď, nebo právě kontrolou konzistence jeho odpovědí.
Lidé jsou přirozeně přitahováni nepravděpodobně působícími věci – sopečnými gejzíry, bioluminiscentními organismy, hlavolamy, hádankami, iluzionistickými triky. Stejně, nebo snad ještě více jsou pro nás atraktivní neuvěřitelné příběhy.
V náboženském myšlení se setkáváme s tím, že jsou nejvíce oblíbená právě tvrzení, která jsou vnitřně rozporná (nenávistný, žárlivý, roztržitý, vraždící démon nabádající ovládaný národ ke genocidám a libující si v lidských obětech se o několik knih dále stává synonymem slova „láska“), případně taková, která jsou v rozporu s našimi zkušenostmi s realitou (chození po vodě, vstávání z mrtvých, rozdělení moře holí, vymítání démonů, rozhovor s hořícím chroštím, andělé).
Podobně rozporný je islám (Alláh má v podstatě na většinu problémů jeden recept – smrt – zároveň je ale „milosrdný a slitovný“; Mohamedova jízda do nebe na okřídleném koni, džinové).
U mnoha přírodních „zázraků“ jsme přitom neznali jejich vysvětlení po miliony let. Všem lidem po tu dobu prostě nezbývalo, než přijmout jejich existenci přestože byla v rozporu s jejich ostatními zkušenostmi.Právě tak působí náboženství – učí nás přijmout rozporuplná tvrzení bez vysvětlení. U většiny z těch, které nám předkládá přitom není důvod věřit že vůbec existují.
Mapa biblických protimluvů – kliknutím přejdete na článek An Incredible Interactive Chart of Biblical Contradictions na Patheos.com
Jistě jste už viděli nějakou mapu biblických rozporů a napadlo vás: Jak to, že to věřící nevidí? Odpověď je mrazivě jednoduchá: Protože jim jejich autority řekly, že v tom žádný rozpor není! Tvrzení autority dokáže přebít vlastní poznání. Dokáže totiž přebít cokoli. Pokud věřící vidí ve své nauce rozpor, hledá chybu v sobě, ne ve své víře. Doublethink existoval dávno před tím, než mu George Orwel dal jméno.
Kolik utrpení má na svém kontě „náboženství lásky“? Kolik válek a kolik vražd má bylo spácháno ve jménu „náboženství míru“?
Proto se budeme i nadále setkávat se „skeptiky“ bojujícími proti alternativní medicíně, kteří jsou zároveň neschopni pochopit, že vymýtání démonů, modlitby a kropení svěcenou vodou patří do stejné skupiny nepoužitelných „zázraků“. Astronomové budou hloubat nad záhadou Betlémské hvězdy, pro jejíž existenci je méně a méně spolehlivých důkazů, než pro hvězdu, která měla vyjít nad horou Pektusan v okamžiku narození Kim Čong Ila (po jejíž existenci žádný slušný astronom nepátrá).
Když studujete libovolnou věc, nebo zvažujete libovolnou filosofii, ptejte se pouze sebe:
Jaká jsou fakta a jaká je pravda za jejich důsledky?
Bertrand Russell