Jak nás informovala média, prošel v sobotu 2. dubna 2016 Prahou opět průvod náboženských extremistů požadujících, aby bylo ženám odňato právo svobodně rozhodovat o svém vlastním těle. Ano, připadá mi skutečně zvrácené dávat život morul a blastul na roveň hodnotě života dospělé ženy, ale o tom jsem již psal dříve (Náboženství jako reálná hrozba sekularismu a humanismu – co říká zkušenost ze Slovenska, Člověk, život, individualita a interrupce – Proč máme s věřícími právě v tomto konflikt?, Pro-Life zákony proti svobodě a životu – Irsko)
Je pro mě nepříjemné vědomí, že všichni tito lidé v průvodu jsou velmi intenzivně přesvědčeni, že páchají jakési neskonalé dobro. Vím, že by byli dotčeni, kdyby věděli že je považuji za nebezpečné extrémisty. Jsou naprosto přesvědčení, že chrání děti a lidskou přirozenost.
Reálně je tomu ale spíše tak že nábožensky radikální společnost bývá stejně jako vůči potratům, vysazená i vůči dětem, které přišly na svět díky umělému oplodnění a svobodným matkám. Ze světa pak známe případy, kdy jsou namísto abortiv používány kopance do břicha, skákání přes švihadlo, probodávání dráty nebo skoky na břicho. To samozřejmě není výsledek nějakého extrémního sobectví, ale čirého zoufalství ve snaze vyhnout se takovému osudu.
Účastnící Pro Life pochodů zpravidla vůbec netuší že skupiny Pro Life bývají spojovány s křesťanským terorismem. Ostatně zatím poslední případ se odehrál v listopadu 2015 v Colorado Springs.
Ilustrační foto – „kráčející hřbitov“ – jeden z dřívejších Pochodů pro život
.
Připadá mi také vcelku symbolické, že se průvod konal ve stejnou dobu, kdy se polská vládní strana PiS snaží prosadit úplný zákaz potratů, polské ženy v průběhu kázání opouštějí kostely a vycházejí demonstrovat za právo na vlastní tělo do ulic.
Za akcí nazvanou Národní pochod pro život stála už tradičně především římskokatolická církev. Co mi připadá opravdu odporné je, že byla zahájena bohoslužbou slouženou kardinálem Dominikem Dukou v katedrále sv. Víta na Pražském hradě, což už poněkud napovídá snaze propojit její záměr s dojmem vládní podpory. Za varovný signál bychom měli považovat také přítomnost místopředsedy vlády a předsedy Rady pro výzkum, vývoj a inovace Pavla Bělobrádka. (Začínám se těch jeho inovací opravdu bát, nic liberálního to jistě nebude.)
K propagandě proti lidským právům byly opět i letos zneužity děti.
Katolíci jsou skutečně posedlí tím, aby si sexu náhodou někdo jen tak planě neužíval, a zároveň také představou, že by pokud možno z každého sexuálního styku mělo vzejít dítě. Jednou z nemálo šílených až poněkud hysterických tezí na tomto základě je, že Evropa vymírá a že ji pouze návrat do lůna náboženství může vrátit do blažených časů plodnosti (a vysokých důchodů), což pravděpodobně v očích věřících takové chování dostatečně zdůvodňuje.
Tím se dostávám k zlatému hřebu celé akce – vystoupení plzeňského biskupa Františka Radkovského:
„Národ i Evropa vymírají a jiné národy je mohou nahradit. Dalo by se říct, že pácháme národní sebevraždu,“ prohlásil při svém projevu Radkovský.
Zdroj: ČTK
Víte, s daty po ruce může něco takového opravdu tvrdit jen šílenec. Evropa je druhý nejmenší kontinent, který je ale zároveň také druhým nejhustěji obydleným kontinentem. I když zahrnuje také řídce osídlené oblasti v blízkosti polárního kruhu, španělské vnitrozemí a horstva, stále tady vychází hustota obyvatel 72 lidí na kilometr čtvereční. Česká republika má dokonce ještě větší hustotu 133 obyvatel na km čtvereční.
Vymírací hysterie už dávno zachvátila oficiální i alternativní média a samozřejmě ji nejvíce šíří věřící, kteří straší tím, že pokud budeme všichni ateisti, tak naprosto jistě vymřeme, protože správný katolík má alespoň pět dětí.
Evropa vymírá, tvrdí římskokatolický kněz Roman Dvořák
Eurozprávy: Potvrzeno: Česko pomalu vymírá. Naplní se děsivá prognóza?
Někteří se dokonce nerozpakují ordinovat masovou imigraci jako „lék“ na hrozící vylidnění Evropy:
Proto bych rád upozornil na práci Borise Burcina, Dušana Drbohlava, Tomáše Kučery z Přírodovědné fakulty Možnosti migračního řešení perspektivního úbytku a demografického stárnutí obyvatelstva České republiky
Zvláště doporučuji pozornosti všem panikářům odstavec na rozhraní strany 669 a strany 670:
V našich podmínkách předpokládáme postupný nárůst deficitu přirozenou měrou v celém období, pro nějž modelové propočty provádíme, s výjimkou současnosti a několika málo nadcházejících let, kdy můžeme podle střední a vysoké varianty prognózy očekávat stagnaci či velmi umírněný růst počtu obyvatel v důsledku takřka vyrovnané bilance porodnosti a úmrtnosti. V horizontu nejbližších deseti až patnácti let by pak Česko mělo vystačit s kladným saldem zahraniční migrace na úrovni několika málo stovek až tisíc osob ročně, aby její populační velikost zůstala zachována. S ohledem na současné i očekávané migrační saldo migrace Česka je přitom značně pravděpodobné, že udržení současného počtu obyvatel v celém období až do roku 2065 by v našich podmínkách nemělo představovat žádný významnější problém.
Ty, kteří chápou povinnost rozmnožování jako způsob, jak si zachovat stejně vysoké důchody jako v současnosti, bych odkázal na text v dolní části strany 670 a na začátku strany 671:
Pokud bychom chtěli bezezbytku eliminovat takto intenzivní růst průměrného věku obyvatelstva, potřebovali bychom k tomu již dnes saldo zahraniční migrace v objemu přibližně 300 tis. osob ročně, což je mnohonásobně vyšší hodnota, než jakou v posledních letech migračnímu saldu přiřazuje oficiální statistika. …
… V úhrnu za celé sledované období by pak „cena“ fixace hodnoty průměrného věku činila 90 milionů imigrantů. Česko by tak v roce 2065 mělo podle našich propočtů asi 110 mil. obyvatel, z nichž zhruba 80 milionů by představovali obyvatelé narození v zahraničí a asi 20 milionů obyvatel jejich potomci.
Matematická past samozřejmě spočívá v tom, že i přistěhovalci stárnou a dalšími mladými přistěhovalci bychom tedy museli vyrovnávat i jejich věk. Ano v tomto příkladu je zakletá exponenciální funkce a exponenciál (jak ví každý matematik) je zlo!
Jak past prodlužujícího se věku dožití a snahy zachovat věkový průměr populace, tak snaha ochránit lidský život bez udání toho, co to vlastně je člověk, by mohly být pěkné ukázky toho, že naše emoce nejsou neomylné a v některých otázkách je velmi důležité zapojit do řešení rozum. Bohužel žijeme ve světě, kde jsou podobná „řešení“ stále hrozbou.
Jednat podle pouhé víry, že je něco takového správné, může být tentokrát velmi nebezpečné.