Z hlediska šíření sekularismu lze o Islandu v kontextu loňského roku mluvit jedině v superlativech. Island totiž v roce 2015 zrušil svůj proti-rouhačský zákon, a vymanil se tak z kategorie středověk připomínajících států, jakými jsou třeba Dánsko, Rusko, Nový Zéland, Rakousko, Irsko, Řecko či Saúdská Arábie, Pákistán a Kuvajt. A co více: religiozita obecně je na Islandu na ústupu. Pochopitelně, Island má prizmatem sekularismu stále své mouchy. Jednou z nich je i samotná existence luteránské Islandské státní církve.
Samozřejmě, samotná existence této církve problematická není, například u nás v republice se v televizi také vysílají pohádky a já se klidně i přiznám, že se občas sám s chutí na nějakou podívám. Problematický je ale ten fakt, že zatímco česká Ústava pohádky nijak nereflektuje, v té islandské jsou zakotveny. V článku 62 islandské ústavy totiž stojí následující:
Evangelická luteránská církev bude na Islandu státní církví, a jako taková by měla být státem podporována a chráněna.
O Islandu tak bohužel stále nemůžeme mluvit jako o ryze sekulárním státu, to by totiž vyžadovalo revizi islandské Ústavy. A to nejen článku 62, jak si ukážeme dále. Vraťme se ale nyní k samotné islandské religiozitě. Ještě před čtyřmi roky, v roce 2012, ukázal průzkum Gallupova instutu, že 57 % Islanďanů se považuje za nábožensky založené osoby, 31 % za nenábožensky založené osoby a 10 % za přesvědčené ateisty. Po čtyřech letech si podrobný průzkum na téma islandské religiozity nechal udělat Siðmennt, což je islandské jméno islandské humanistické organizace The Icelandic Ethical Humanist Association. Průzkum se uskutečnil v listopadu loňského roku a byl zpracován profesionální firmou. Pojďme se tedy nyní na výsledky této dvaasedmdesátistránkové studie podívat.
Nové výsledky dokazují kontinuální a nezadržitelný úbytek religiozity na Islandu. Podle nových dat se totiž na sklonku roku 2015 za nábožensky založené osoby považovalo jen 46,4 % Islanďanů, což je pokles o více než 10 % oproti průzkumu z před čtyř let. Mimořádně zajímavé je v tomto ohledu srovnání kategorie starších lidí s kategorií Islanďanů do 25 let. 80,6 % Islanďanů starších více než 55 let sama sebe identifikuje jako křesťany, a pouze 11,8 % se pak v této věkové kategorii považuje za ateisty. V kategorii do 25 let jsou výsledky výrazně odlišné. Pouze 42 % z nich se považuje za křesťany, zatímco 40,5 % z nich se otevřeně hlásí k ateismu.
Data u této problematiky poukazují i na zřejmé odlišnosti týkající se lidí, žijících v hlavním městě Reykjavíku a těch, kteří žijí mimo islandské hlavní město. Mezi obyvateli žijícími mimo Reykjavík se za křesťany považuje 77 – 90 % Islanďanů, zatímco mezi obyvateli Reykjavíku toto číslo spadá na dramatických 56,2 %. Ztotožnění se s ateismem pak bylo mimo Reykjavík na hodnotách mezi 7,1 – 18 %, zatímco v hlavním městě celých 31,4 %.
Jedno z hlavních křesťanských dogmat pojednává o tom, že abrahámovský Bůh stvořil svět. V této otázce jsou názory Islanďanů mimořádně interesantní. Neuvěřitelných 93,9 % Islanďanů mladších než 25 let si myslí, že vesmír vznikl velkým třeskem, zatímco 0,0 % se domnívá, že vesmír stvořil Bůh. Ano, přesně tak: tezi o stvoření světa Bohem mladí Islanďané nevěří. Korelaci těchto názorů s věkem potvrzuje věková kategorie 25-44 let. V této kategorii akceptuje vědeckou teorii o vzniku vesmíru „jen“ 77,7 %, zatímco 10,1 % věří ve stvoření vesmíru Bohem. V kategorii nad 55 let pak toto číslo klesá pod padesát procent, jelikož pouze 46,1 % takto starých Islanďanů akceptuje velký třesk jako adekvátní vysvětlení vzniku kosmu. 24,5 % obyvatel spadající pod tuto věkovou kategorii pak věří, že vesmír stvořil Bůh.
Průzkum v neposlední řadě ukázal také to, že v islandské společnosti roste poptávka po odluce církve od státu, tedy po kroku, který by z Islandu udělal sekulární stát, kterým nyní Island není. 72 % Islanďanů totiž vyjádřilo podporu myšlence plné a kompletní odluce církve od státu, kdežto pouze 28 % Islanďanů této odluce oponuje.
Na závěr se ještě jednou vraťme k islandské nesekulární Ústavě. Ta je problematická nejen pro svůj článek 62, který byl zmíněn v úvodu tohoto textu. Na článek 62 totiž v islandské Ústavě navazuje článek 63, který považuji taktéž za krajně problematický. Podívejme se na něj:
Všichni Islanďané mají právo zakládat náboženské organizace a praktikovat svá náboženství v souladu se svými individuálními přesvědčeními. Nemůže však být praktikováno a kázáno nic, co by poškozovalo dobré mravy a veřejný pořádek.
Problematickou se zde evidentně jeví druhá věta článku 63, poukazující na „dobré mravy“. Dobré mravy jsou pochopitelně spjaty s náboženskou morálkou a bývají takto interpretovány. Proti-rouhačský zákon takový je tedy odstraněn, nicméně projevy „rouhání se“ mohou v mezích určité interpretace (sáhne-li po ní případný soudce) být v rozporu s islandskou Ústavou.
Jak jsem však napsal již v prvním odstavci, prizmatem sekularismu lze vývoj na Islandu hodnotit jako velmi dobrý. Zdaleka ne každá evropská země se totiž odhodlala k tomu své proti-rouhačské zákony zrušit. Z loňského roku si připomeňme třeba Dánsko, které zrušení svého proti-rouhačského zákona přezkoumávalo, aby jej však po tomto přezkoumání ponechalo v platnosti. Vývoj míry islandské religiozity na časové křivce však dává naději, že Island bude ve svých sekularizačních krocích i nadále pokračovat a že se v tomto ostrovním státě jednoho dne dočkáme i oné nezbytné odluky církve od státu.