Hrajeme („my“, míněno jako naše civilizace) už dlouho s lidstvem podivnou a velmi nebezpečnou hru. Zredukovali jsme totiž vědu na soubor poznatků, takže se zdá, že inteligentní člověk je ten, který má nejlepší mechanickou paměť a zastává „ty správné postoje“. V duchu této mystifikace je vybudováno naše vzdělání.
Že je to opravdu nebezpečné, vidíme právě v současnosti, kdy je nejrůznějších názorů a postojů extrémní nadbytek. Mnohé samozřejmě nelze zastávat zároveň a tak se nedají ani odbýt pseudomoudrem: „Každý máte svůj díl pravdy.“ Mnohé z nich jsou navíc skutečně nebezpečné. Někdo nemá tak docela pravdu, někdo ji nemá vůbec a někdo opravdu lže. Některé myšlenky je třeba opravit, jiné upravit a některé úplně zavrhnout. Jenže jak je roztřídit?
Pokud chcete stvořit diktaturu, je pro vás ideální, když si lidé budou třídit názory pouze podle toho, kdo je pronesl. Politické ideologie, náboženství, sekty, prostě budovatelé světonázorů, kvůli nimž se lidé tak ochotně vraždí už tisíce let, nikdy nespoléhají na rozumové uvážení, pouze na víru v autority. Pokud budete věřit autoritám, i kdyby jimi byl třeba Dawkins, Hitchens, Harris a Dennett, vždycky budete pouze stoupenci a stoupenci jsou ti nejhorší příznivci, protože dokáží vybudovat náboženství i ze seznamu do prádelny.
O mnoho lepší není ani spoléhání na vlastní intuici, tedy vybírání „moudrostí“ (není podstatné, jestli z Bible, Koránu nebo z díla Havla, Keynese, Turkmenbašiho či Karla Marxe) podle toho, jak se nám právě líbí. Jsou to sebepotvrzující postupy, které nás ovšem stejně ochotně dokáží utvrdit i v našich vlastních omylech. Navíc se naše emotivní motivace vyvinula pro život v africké savaně – je spíše rychlá než přesná. V důsledku toho můžeme instinktivně opakovat chyby, které mohou být fatální.
Například přirozenou reakcí skupiny lidí na ohrožení je změna uspořádání společnosti na hierarchickou strukturu a volba vůdce. Je to upořádání vhodné pro akci, ale dokonale nevhodné pro rozumová řešení (asi proto bylo tak charakteristické pro středověk). V našem evolučním vývoji byli téměř vždy ohrožením predátoři a tato reakce velmi dobře fungovala. Jenže v moderní době mají lidé tendenci takto reagovat, i když je ohrožení mnohem subtilnější jako ekonomická či potravinová krize. Dokonce v případě ohrožení demokracie mají tendenci v obraně dále zvyšovat množství autoritářských řešení na úkor demokratických.
Máme také tendenci vnímat své názory jako něco neoddělitelného od nás a jejich obhajobu jako součást našeho boje o postavení v hierarchii, což často naprosto znemožňuje jakýkoli smysluplný dialog právě tehdy, když bychom nejvíce potřebovali zapojit rozum.
Kritické myšlení je dovednost, a jak už vyplývá z výše napsaného, není intuitivní. Lidé k němu mají sklon, ale musejí se jej učit. Stojí to ale za to, protože právě k posuzování názorů a tvrzení, ale také k jejich vytváření, kritické myšlení slouží.
Naše školství mívalo rozvoj kritického myšlení mezi svými cíli. Z proklamací do praxe se ale nedostává. Vymizení kritického myšlení ze školní výuky (především základních a středních škol) má za následek odtržení těch vysokoškolských oborů, které kritické myšlení nutně ke své existenci potřebují, od okolního světa. To je první zřetelný problém, protože takové obory ztrácejí podporu. Dalším problémem je, že ani lidé, pro které jsou řešení vytvářena, je nedokáží rozpoznat a přijmout. V důsledku takového nepochopení například mohou považovat genetiku a astrologii za rovnocenné.
A konečně pouhé přejímání názorů není nijak náročné na inteligenci. Není to intelektuální činnost. Mozek téměř nezatěžuje. Kritické myšlení naproti tomu duševním výkonem jednoznačně JE. Navíc opravdu pomáhá hledat řešení, a tedy zvyšuje celkovou schopnost přežití společnosti i inteligenci jednotlivců. Můžeme jej totiž chápat i jako duševní cvičení. Vliv podnětného prostředí není malý. Odhady vlivu prostředí na vývoj inteligence u dětí se pohybují v rozmezí 20 až 40%. I nejpesimističtější odhady dávají ale alespoň 12%.
Asi víte, že rozložení inteligence ve společnosti zhruba kopíruje Gaussovu křivku. Největší vliv má při tom podnětné prostředí její střední části, kam se řadí většina společnosti. Tohle všechno ale bylo většinu času vyhrazeno jen malým skupinkám šťastlivců, kteří se dozvěděli, že takovéto metody existují.
Asi nikdy nebudu moci dostatečně poděkovat Carlu Saganovi za to, že přiblížil kritické myšlení právě obyčejným lidem a že je pro ně dokázal nadchnout. My „svého Sagana“ nemáme. Existuje sice několik kurzů kritického myšlení nikoli ale koncepce, která by jej prosazovala. Neexistuje dokonce ani televizní pořad nebo známý film ( v současnosti u nás vysílaný) na toto téma. Do češtiny nebyla dokonce přeložena ani Saganova kniha The Demon-Haunted World: Science as a Candle in the Dark (mimochodem pěkná ukázka toho, jak moc je J. Lennox mimo se svým bonmotem že: „Ateismus je pohádka pro lidi, kteří se bojí světla.“).
Bohužel, ne všechno, co se nazývá „kritickým myšlením“ a učí na takto pojmenovaných kurzech, opravdu představuje kritické myšlení. Některé z kurzů vedených hlavně pod církevními organizacemi vyvolávají dojem, že jsou spíše výcvikem k syndromu skupinové hlouposti (čímž nechci snižovat užitečnost myšlenkových map či brainstormingu, nicméně to jsou techniky spíše kreativní, než kritické). Máslo na hlavě ale nemají jen církevní organizace. Například prezentace Pedagogické minimum s metodami kritického myšlení se kritickému myšlení vyhýbá úplně stejně a v Učitelských novinách č. 19/2009 vyšel článek Rozvoj kritického myšlení ve výuce společenskovědních předmětů, pokud se do něj začtete, zjistíte, že vlastně učitel neučí žáky posuzovat tvrzení, ale vede je k předem připraveným závěrům.
Domnívám se, že tohle by nemělo být smyslem výuky kritického myšlení. Lidé by se měli především učit rozlišovat, jestli se nějaké tvrzení zakládá na faktech nebo jestli si je dotyčný vycucal z prstu. Měli by být schopni zvážit předkládaná tvrzení a přiznat jim určité hodnoty, rozpoznat nejčastější argumentační klamy a nepodložená tvrzení.
Proto jsem vytvořil Tahák kritického myšlení. Je to sbírka pomůcek pro posuzování tvrzení a smysluplné vedení dialogu či diskuse. Mnohé z toho, co je v něm napsáno, by si zasloužilo podrobnější vysvětlení. Přesto je to dostatečný základ kritického myšlení pro kavárny, restaurace i školní hřiště. Už jen při zvládnutí toho, co je na něm napsáno budete světelné roky daleko před mnoha (ne-li všemi) současnými televizními a pralamentními diskutéry.
Je udělaný jako oboustranný leták skládaný na třetiny. Kromě odkazu na naše webové stránky by na něm neměli vidět nic závadného ani pedagogové na biskupském gymnáziu. Můžete jej nosit na besedy tištěný, nebo posílat emailem jako *.pdf.
Ať vám vždy dobře slouží.
poznámka: Pokud v letáku najdete chybu, upozorněte mě na ní emailem. Pokud budete mít nápad na podobnou užitečnou drobnost, udělejte totéž.
poznámka: Po upozornění byl článek doplněn vysvětlujícími dodatky.
poznámka 2: Už jsem se setkal na stránkách věřících s výkladem Saganovy věty „Výjimečná tvrzení vyžadují výjimečné důkazy.“ v tom smyslu že „výjimečný důkaz“ znamená „neobyčejně působivý“. Ne, znamená to „výjimečně průkazný“.
Tento článek volně navazuje na Čím je Nový ateismus „nový“ a jak to bylo se Saganovým drakem?