Na islámský svět se snáší kritika pro útlak žen, brutální tresty za pochybná provinění jako je čarodějnictví nebo odpadnutí od islámu, podporování terorismu, neuvěřitelně nízký výkon ve všech vědeckých disciplínách. Můžete se setkat s relativisty, kteří vám budou tvrdit, že tomu tak není, že je to věc pouhých několika radikálních totalit, že jde o jakési lidové zvyky zaostalých zemí atd. Pohled na mapy a statistiky ale takové výmluvy okamžitě odešle do říše bájí. Přesto lidé v Íránu, Libyi, Maroku a dalších islamizovaných zemích neobdrželi při evoluci lidstva méně výkonné mozky a horší morální instinkt než Evropané, Číňané nebo Japonci. Jejich (a tím i naše) prokletí spojují dvě slova: tradice a islám. Ani jedno z toho přitom ale nevězí v jejich nátuře a nedávné historii tak hluboko, jak nám oni sami i naše média namlouvají.
Nejprve chci ukázat o čem mluvím. Pokud chcete pochopit, proč je islám pro ženy peklo nejen v některých konkrétních případech ale opravdu systémově, stačí když si srovnáte nejhorší noční můry žen podle map na WomanStats. Islámský systém je tvrdě proti ženám. Ano, v kdejaké zemi existují perzekuce, většinou z náboženských důvodů, v islámském světě se s nimi ale setkáváme v mnohočetné kombinaci – mrzačení pohlavních orgánů, právní bariéry v ohlášení znásilnění, tresty pro oběti znásilnění, omezení vlastnických práv, neexistence obrany před domácím násilím, dětské svatby…
Ukážu jen několik jejich map.
Dětské svatby:
Mrzačení ženských pohlavních orgánů:
Zákonné bariéry proti ohlášení znásilnění:
Muslimské země prohrávají ale i v jiných ohledech. Kamenování je praktikováno jako trest v těchto zemích:
Také z hlediska svobody myšlení a svobody vyznání jsou muslimské země černou skvrnou na mapě světa.
Trest smrti pro odpadlíky od víry praktikuje 13 muslimských zemí. Není to žádná anomálie. Přitom například Pákistán odsuzující k trestu smrti za rouhání má 181 milionů obyvatel a Írán odsuzující k trestu smrti za odpadnutí, rouhání i společensky nepřijatelné uvažování (v podstatě ideozločin) má 77,4 milionů obyvatel.
A co se týká mnou neoblíbeného tématu terorismu? Ano, ne každý muslim je terorista, stejně jako každý nacista nebyl sadistickým dozorcem v koncentračním táboře. Pro islám ale je teror jedním ze standardních způsobů politického boje.
Proč to všechno opakuji? Jednak kvůli tomu abych vzal prostor relativizování jaké předvádí Reza Aslan, ale hlavně proto abych připomněl že exmuslimové a exmuslimky z Alžíru, Sýrie, Saúdské Arábie, Pákistánu, Afghánistánu, Indonésie a dalších islamizovaných zemí se do tohoto prostředí narodili asi tak jako jsem se já narodil do éry reálného socialismu. Většina z nich je přitom mladší než já a proto si už nemohou pamatovat jaký byl jejich svět před novým vzestupem islámského fanatismu. Tedy před onou dobou konce sedmdesátých let až počátku devadesátých let, kterou popisuje Gilles Kepel ve své knize Boží pomsta.
Zpravidla někdy v životě opravdu upřímně věřili, že člověk který odvrhne víru v Alláha by měl být zavražděn/popraven. Ano myslí si to spousta lidí i v těch zemích, kde se trest smrti za odpadlictví nevykonává. Ex-muslimové byli vychováni v tom, že je to tak správné a nakonec se postavili proti tomu.
Jistě svou roli sehrál internet, knihy, vysílání zahraničních televizí… přesto sami dokázali něco neobyčejného. Nejen že se toho systému hodnot, který jejich země dovedl do stavu, v jakém jsou dnes, dokázali zbavit, dokázali vybudovat i síť organizací, které pomáhají takovým jako byli oni sami.
Měli bychom k nim mít obdiv a maximálně je podporovat.
Egyptský islámský teolog Jusúf al-Karadáví měl naprostou pravdu, když v roce 2013 v egyptské státní televizi prohlásil:“Pokud bychom (muslimové) nezabíjeli odpadlíky, islám by už neexistoval.”
Ex-muslimové mají totiž proti islámu strašlivou zbraň – už ho znají. Ex-muslim dokáže jasně popsat, jaký islám uvnitř skutečně je. Stejně jako u jiných náboženství je proti němu nejsilnější zbraní osobní příběh.
Pro ilustraci trochu odbočím. Snažím se teď dát dohromady knížku o českých odpadlících od víry, tedy od náboženství obecně. Zajímavé je, že se opakovaně setkávám s poznámkou o jedné knize. Kupodivu to není Boží blud od Richarda Dawkinse, ale Magie a manipulace mysli od Derrena Browna. Vlastně nejde ani tak o celou knihu, jako o několik stránek na začátku první kapitoly.
Není na nich žádný výklad nějakého iluzionistického triku, ale popis jeho odklonu od náboženství. Ve chvíli, kdy autor přizná své osobní pokrytectví, musí přiznat i to, že na náboženství ve skutečnost nevěří. Ta schopnost prožít a veřejně přiznat vlastní chybu je nesmírně osvobozující.
V případě islámu udělala něco podobného známá aktivistka Ayaan Hirsi Ali. Její kniha Infidel (tj Nevěřící) do češtiny kdovíproč přeložená jako Rebelka, je jednou z podstatných knih hnutí Nových ateistů. Přitom jde o “pouhý životopis”. Jistě, protože nahlas vyslovuje to, o čem mnoho muslimů a samozřejmě hlavně muslimek v současnosti tajně přemýšlí a co cítí.
Když totiž vypovíte svůj příběh najednou, zároveň řeknete i to, co před ostatními náboženští programátoři tají pro dobu, než budou dostatečně “zpracovaní”. Vyprávět příběh odpadlíka je způsob jak napadnout jakýkoli totalitní kult, tedy nejen islám, ale i scientologii, mormonství, katolicismus, pravoslaví, maoismus a další, které byly, jsou, či ještě někdy vzniknou.
Jakmile totiž rozpoznáte princip, poznáte i řešení. Proto se z muslimů stávají snadněji ateisté než křesťané. Pokud přestanete věřit na existenci džinů, asi pro vás nebude lákavá ani představa démonů a andělů. Když zavrhnete myšlenku proroka na létajícím koni, asi už znovu nebudete v rauši z Ezechiela a vytržení. Vedle literární postavy Alláha pokrytecky předstírajícího slitování, nevypadá lákavě Hospodin předstírající lásku k lidem prostřednictvím utrpení. Není pak už tak těžké pochopit, že křesťanství je asi stejně náboženstvím lásky, jako je islám náboženstvím míru. Pokud se chcete informovat víc o tom jak indoktrinace funguje podívejte se na následující video. (Popisuje indoktrinaci sektou scientologů, v obecné rovině jde ale o totéž) :
Vypovědět svůj příběh tolikrát a tolika způsoby, kolika to jen jde, je to nejcennější, co pro nás i pro sebe mohou ex-muslimové (i jiní ex-věřící ) udělat. Kdybychom jim pomohli tuto zprávu šířit, dokázali by dokonce možná ještě víc – změnit svět produkující terorismus a nejodpornější diktatury v něco úplně jiného.
Něco takového se ale pravděpodobně nestane, dokud bude společnost, nebo alespoň její mocnější část, přikládat tak velký význam náboženství. Dokud jej nepřesuneme z příhrádky “velmi užitečné” do “extrémně rizikové” kam po právu patří.
Proto jsem na začátku napsal, že exmuslimové představují něco víc, než zlatý poklad na dosah ruky. Když se podíváte na islámský svět, měli byste vidět něco jako třaskavinu připravenou vybouchnout. Snaha vyhrát nad islámem prostřednictvím válečných operací nemá příliš smysl, pokud tak nechceme nějakou oblast zcela uvrhnout do doby kamenné, protože islám se válkou živí.
Jistě, zločinci mají být dopadeni a postaveni před soud, ale to není celé řešení. Dokonce ani svržení diktátora či zničení velení místní fundamentalistické skupiny nevyřeší nic, pokud budou běžní lidé průměrně statisticky zastávat takové názory, jaké ukazují výzkumy.
Zastoupení názorů v muslimské populaci podle PEW.
Popisky shora: muslimové 1,62 miliardy; manželka musí poslouchat manžela 1,39 miliardy; obecné zavedení šaríi 1,1 miliardy; smrt za nevěru 748 milionů, smrt za odpadnutí od islámu 584 milionu.
(Jde o americké číslovky, billion je tedy miliarda).
Teprve pokud se podaří rozšířit v těchto zemích sekulární postoje, dostane tato část světa nový pevný základ. Všichni tím mohou jen získat. Evropa by ztratila zákeřného nepřítele a obyvatelé postižených zemí zpátky svůj svět, v němž by ale už mohli a dokázali žít. Víme jak by mohl vypadat.
Univerzita v Bagdádu kolem roku 1970
Teheránské volejbalové družstvo kolem roku 1970
Na fotografiích z Egypta ještě můžete vidět ženy v bikinách, většinou ale pocházejí z uzavřených turistických resortů. Tento snímek ze 70 let je však přímo z přístavu v Alexandrii a ženy na fotografii nejsou cizinky.
Afghánské ženy na ulici v Kábulu kolem roku 1970
Ano, trochu jako Paříž před masakry 13. listopadu. Ztratili jsme kus kulturního světa, protože jsme v předchozích desetiletích islám podcenili. Můžeme ztratit další země, pokud ve své ignoranci budeme pokračovat.
Zajímavé odkazy:
Přednášky pro školy i veřejnost o osobní zkušenosti s islámem Pavlína Bitarová: exmuslimove.cz
Council of Ex-Muslims of Britain
Council of Ex-Muslims of New Zealand
Conseil des Ex Musulmans de France
Pakistani Atheists & Agnostics
Libyan Atheist/Agnostic Movement
Non-belief is the fastest growing category of belief; Islamists are worried