Před nějakým časem jsem byl obviněn, že svým nesmlouvavým postojem k náboženství “vháním lidi do náruče extremismu”. Nemyslím si to ani v případě křesťanství, ani v případě islámu. Není to ani v mé moci a ani nemám takový záměr. Pokud jde ale o to, že jsem toho názoru, že na náboženské společnosti je třeba vyvíjet neustálý tlak, pak ano ten zastávám a myslím si že je to společensky velmi prospěšné a že by totéž měl dělat každý, kdo alespoň trochu chápe o se tady hraje.
Mnozí z nás žijí v takové iluzi, že křesťanství je už to “hodné”, nebo alespoň to “méně zlé” náboženství , zatímco islám je to “zlé”. V tomto směru bych vás chtěl vyvést z omylu. Jak dlouho je opravdu třeba katolická církev představitelem toho “hodnějšího” náboženství? To nejsou staletí!
Nebudu vypočítávat všechno, co kdy bylo jejím jménem a klérem spácháno, na to by musela být sepsána samostatná smolná kniha, jde o to, kdy zločiny přestala považovat za správné. Kázání na Velký pátek, které přímo popouzelo proti Židům a které často podněcovalo k útokům na židovské čtvrti bylo změněno roku 1965 (ano 2. vatikánský koncil). Rozumíte? Dvacet let po konci 2. světové války!
Kdy byly zrušeny církví provozované otrokářské Magdalenské prádelny? Poslední byla v Irsku zavřena roku 1996! Ze stejné doby byly také nalezené masové hroby dětí. Zároveň by nám ale nemělo uniknout, že v Anglii zavřeli Magdalenské prádelny o třicet let dříve! Uvědomte si, že pro někoho to je rozdíl života jedné generace.
Jak to, že někde přežívaly instituce nepatřící snad ani do volnomyšelnkářské atmosféry šedesátých let až do let devadesátých? Především, jak to že bylo něco takového společností trpěno?
Víme, že Irsko je silně katolická země, tlak na církevní kruhy byl tedy minimální, jak ukazuje i počet dětí znásilněných kněžími z pozdějších procesů. V těchto procesech vysvítalo, že katolická církev vytvořila vlastně paralelní právní systém, který v zemích se silným zastoupením katolíků vyjímal její kněží z trestní odpovědnosti. Nebyl sice zanesen v zákonech, ale fakticky tomu tak bylo.
Velmi podobnou situaci uvidíte, když se podíváte na mapu islámských zemí. Ještě nedávno bylo Tunisko výstavní skříní Severní Afriky a Turecko oblíbenou a relativně bezpečnou turistickou destinací. Pro omlouvače islámu byly tyto země ukázkou toho že existuje umírněný islám, který může spokojeně koexistovat s evropskou kulturou. Turecko to dotáhlo až na kandidáta za člena Evropské unie.
Jak to dokázali a proč už to o Tunisku není pravda, a proč Turecko čím dál více není vnímáno jako spojenec, ale jako skrytý nepřítel ve vlastních řadách? Jak Tunisko tak Turecko mělo velmi silnou pro-sekulární kliku, která udržovala radikální imámy pod neustálým tlakem, takže se neodvážili kázat to, co by normálně kázali, tedy to co v Koránu a Sunně také opravdu je.
Turecko už boj o sekularismus prohrálo, odpor stoupenců sekularismu byl zlomen a země se stále více přiklání k islámu podle střihu IS. (Zdá se, že právě k tomuto účelu byl vykonstruován proces Ergenekon nejsou však k tomu v současnosti důkazy.)
Tunisko se po nedlouhém zaklimbnutí nad otázkou radikálních imámů probudilo do hrozného snu, který může zničit jeho ekonomiku a životy mnoha Tunisanů. Po červencové střelbě na pláži oznámilo, že hodlá zavřít na osmdesát mešit, v nichž káží radikální kazatelé. V přibližně polovině z nich byly později nalezeny zbraně.
Víte, chtěl bych tím ilustrovat, že je iluze si představovat, že nějaké náboženství bude “hodné” a “umírněné” samo o sobě. Už slovo “umírněné” napovídá, že nejde o jeho přirozenou ale tlumenou úroveň. Tou silou, která jej tlumí, jsou sekularisté.
Pouze sekularismus totiž umožňuje soužití více vyznání a kultur ve stejném prostoru. Jen tím, že nadřadíme každému vyznání a každému světonázoru kulturu založenou na sekulárních principech, můžeme zajistit mír mezi skupinami s různými žebříčky hodnot a politickými i náboženskými názory.
Sekularismus v moderní době vždy prosazovali především ateisté, protože právě je pronásledovala a opovrhovala jimi všechna náboženství. Mnohým věřícím sekularismus pro větší volnost vyhovuje. Jsou dokonce i takoví, pro něž by nastolení náboženského “pořádku” podle jejich souvěrců znamenalo ohrožení na zdraví nebo životě (homosexuální muslimové například). Přesto sekulární zřízení nebrání. Proč? Je to problém žebříčku hodnot, v němž považují své náboženství za lepší než jiná náboženství a samozřejmě mnohem lepší než nevíru.
Na stupnici jejich důvěryhodnosti budou vždy výše jacíkoli věřící a to třeba i fundamentální, než ateisté. Smutným důkazem toho jsou nejen volby v muslimských zemích, ale i vyjádření papeže k uvalení fatwy na Salmana Rushdieho, poznámka Tomáše Halíka k vraždě Theo van Gogha, a mnoho vyjádření křesťanských a muslimských duchovních i politiků k nepokojům a vraždám v souvislosti s amatérským filmem Nevinnost muslimů nebo k vystřílení redakce Charlie Hebdo. Ve všech případech totiž omlouvali vrahy a házeli špínu na jejich oběti.
Pokud uvažujeme o budoucnosti, jako o světě bez obrovských válek a neuvěřitelných dokonale zbytečných obětí, pak bychom si měli uvědomit že uvažujeme o sekulárním světě.