Fas – Ite, Maledicti, in Ignem Aeternum (Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně; Matouš 25:41)
Bůh neexistuje. Nicméně pojďme na chvíli zkusit přemýšlet tak, jako by existoval. Náboženské texty a náboženská praxe ukazují, že Bůh je zlý, krutý, amorální a zcela nehodný náklonnosti morálních lidských bytostí. V zájmu stručnosti se budeme zabývat pouze Bohem Nového zákona a budeme ignorovat Boha Starého zákona, Koránu či jiných svatých knih. Bůh Nového zákona je často líčen jako cool a milující entita. Podíváme-li se však hlouběji na některé ze základních zásad křesťanství, jež jsou nesena mainstreamovým protestanstvím, katolicismem či pravoslavím, zjistíme, že se jedná pouze o jakousi kouřovou clonu. Bůh Nového zákona není ničím jiným, než bestií.
Problém zla
Křesťanské církve obvykle vykreslují Boha jakožto (vše)mohoucího, (vše)vědoucího a samozřejmě také jako maximálne benevolentního, respektive dobrotivého. Volnomyšlenkáři celého světa však již dlouho vědí, že Bůh není morálním agentem (nositelem morálky). Problematika zla, ve své nejjednodušší formě, lze shrnout do následující podoby: „Pokud je Bůh dobrý, proč ve světě existuje zlo?“.
Někteří z křesťanských apologetů obcházejí tento argument jednoduše tím, že tvrdí, že Bůh buď není všemohoucí nebo není vševědoucí nebo není maximálně dobrotivý, případně že je platná jakákoliv kombinace třech předchozích negací. Avšak kterákoliv z těchto tří tezí je ve své podstatě velice silným argumentem pro to, proč si Bůh nezaslouží, abychom jej uctívali.
Budeme-li však následovat standardní křesťanskou výkladovou linii, tvrdící, že Bůh je všemocný, vidí vše a miluje všechny, problematika zla by měla všechny věřící přimět k tomu, aby přehodnotili svůj pohled na náboženskou víru. Povolit, aby se utrpení mohlo ve světě vyskytnout, sice není tak zlé, jako utrpení přímo aktivně způsobovat, nicméně pořád je to výsostný projev zla.
Pro lidské bytosti je v běžném životě nesmírně těžké odpovídat za to, že sami někomu nezpůsobí utrpení, respektive za to, že utrpení nebude jejich zásluhou vneseno do světa. Je tomu tak proto, že lidská morálka je nekonečně komplikována tím, že nedisponujeme neomezenými prostředky a informacemi. Rozhodovat se například, zdali pomůžeme jedné osobě či skupině, či jiné osobě či skupině, a ještě navíc v jak moc velké míře, je extrémně náročným morálním rozhodnutím. Je do značné míry komplikováno především tím, že nevidíme do budoucnosti a tudíž nevíme, jaké výsledky by přinesly různé varianty námi různě distribuované pomoci.
Pokud bychom však disponovali neomezenými zdroji, informacemi a perfektními znalostmi veškerých konsekvencí našich rozhodnutí, potom bychom víceméně byli vázáni jasným morálním imperativem začít jednat tak, abychom do světa vnesli svými rozhodnutími co nejvíce dobra. Jistě, určitě se všichni neshodneme na tom, jak by měl vypadat perfektní, ideální svět, ale jistě se všichni shodneme na tom, že vraždy, znásilnění, hladomor či války jsou principiálně špatné a přináší jednotlivcům, skupinám či celému lidstvu utrpení. Jelikož však Bůh ničemu z toho nezabraňuje, je zřejmě spokojený, že tyto zavrženíhodné činy i nadále pustoší lidstvo. Disponuje-li Bůh atributy všemohoucnosti a vševědoucnosti a přesto těmto věcem nezabraňuje, pak je možné říct, že je za ně částečně zodpovědný. A to by mělo každého znechucovat.
Marnost uctívání
Pokud by pro Vás nějaký člověk udělal něco dobrého či Vám s něčím pomohl, a poté by trval na tom, abyste před ním poklekli a uctívali jej po zbytek svého života, měli byste k někomu takovému úctu a chovali k němu upřímný respekt? I pokud by Vám takový člověk zachránil život, vysloužil by si tím Vaši doživotní podřízenost? Rozhodně by nebylo morální, pokud by takový požadavek vyslovil, či pokud by byť jen přijal, že jej takto budete uctívat.
Jeden by řekl, že entita tak mocná, jakou je novozákonní Bůh, by měla být prosta takto malicherných požadavků, jako je tento. Požadavek doživotního uctívání je totiž mimořádně ješitný. Už tento samotný požadavek je hodně špatný, nicméně Bůh tento požadavek dokázal vyeskalovat do zcela absurdních levelů. Nový zákon nám opakovaně připomíná, že trestem za naše selhání při naplňování narcistických požadavků Boha je věčné zatracení. Věčné zatracení v pekle, pochopitelně. Bohu tedy nestačí to, že se před námi čepíří jak páv a dává na obdiv svá pestrobarevná pírka a že na nás klade své narcistické požadavky; musí nám k tomu všemu ještě navíc vyhrožovat nikdy nekončícím mučením v pekle v případě, že se mu nepodvolíme.
Rozumní lidé vědí, že peklo, stejně jako Bůh, neexistuje. Pro účely tohoto textu však nachvíli peklo považujme taktéž za reálně existující. Je-li příběh o peklu pravdivý, pak ano, poté je skutečně zcela racionální pokleknout před Bohem a činit, co on žádá. Pokud je to však pravda, pak prosím netvrďme, že Bůh je jakkoliv dobrý. Pokud peklo skutečně existuje, Bůh není nikým více než gangsterem, který si na lidech vybírá své výpalné. Bůh je Kim Čong-unem posílajícím lidi do gulagů za to, že jej veřejně neuctívají. Bůh je odporný kriminálník, který si zaslouží naše pohrdání.
Mnoho křesťanů dnes odmítá tento partikulární aspekt křesťanství a nevěří, že nevěřící skutečně shoří v pekle (avšak samozřejmě stejně tak víme, že miliony a miliony křesťanů tomu naopak věří). Můžeme sice zatleskat „evoluci“ jejich víry, ale nemůžeme předstírat, že Nový zákon nepředstavuje hrozbu. Představuje.
Modlitba
Většina křesťanů se modlí. Modlitba má mnoho podob a forem, přičemž jednou z těch běžných je modlení se za něco. „Bože, modlím se za mír na Zemi. Modlím se za to, aby se moje nemocná teta Suzy uzdravila.“ Či více sobecky: „Bože, modlím se za lepší práci. Modlím se, abych vyhrál v loterii.“ Již zběžný pohled na každodenní realitu ukazuje, že tyto modlitby nejsou nikdy naplněny.
A přesto: lidé by neměli tyto požadavky, pokud by neměli alespoň nějaké očekávání, že by mohly být naplněny. Co to vypovídá o Bohu? Co vypovídá o Bohu to, kdyby skutečně mohl být ovlivněn modlitbami? Bylo by to skutečně odsouzeníhodné chování, uděloval-li by či odepíral-li by někdo výhody na základě počtu modliteb pro každý z konkrétních požadavků. Proč by měla být nemoc tety Suzy více hodna božího zásahu a korekce pouze proto, že má hodně křesťanských přátel, než někdo, jehož přátelé jsou spíše nevěřící a tedy se k Bohu za uzdravení nemodlí?
Možná si Bůh sám myslí, že všechny tyto modlitby jsou směšné. Pokud tomu tak je, bylo by z jeho strany vhodné, aby nás informoval o tom, že naše modlitby jsou zcela marné a že bychom se na místo modlení měli soustředit na hledání reálných řešení našich problémů a přání. Nemá-li Bůh čas na to, aby o tom každého věřícího informoval individuálně, mohl by o tom zpravit alespoň členy svého pozemského duchovenstva a říct jim, aby praxi modliteb přestali praktikovat.
Dehumanizace kříže
Nejurážlivějším aspektem Nového zákona je jeho pokus zbavit nás té vůbec nejdůležitější věci – našeho lidství. Primární kvalitou, která nás odlišuje od všech ostatních nám známých živých bytostí, je naše uvědomování si našeho vlastního vědomí a rozhodování. Toto uvědomění je zároveň něčím, co nás činí zodpovědné za naše činy. Učiníme-li neetické rozhodnutí, jsme za něj zodpovědní: ať už v podobě hrozby formálního trestu, socálního tlaku či se jednoduše musíme zpovídat vlastnímu svědomí. Něco takového je důležitou součásti toho, co nás nutí zvažovat etické důsledky všech našich rozhodnutí a případně je po zvážení přehodnotit. Někdy to sice může představovat těžké břemeno, avšak právě to z nás dělá lidi.
Bůh nám však chce tuto lidskost vzít. Chce, abychom přijali Ježíše Krista za našeho Spasitele a tím přenesli odpovědnost za naše hříchy na něj (ostatně, jak stojí v oblíbeném obrázkovém memu, který se šíří internetem: Pokud nehřešíte, tak Ježíš zemřel pro nic!). Jako lidstvo jsme se morálně od smrti Ježíše nikam neposunuli, protože podle Nového zákona byly všechny naše současné hříchy vykoupeny před dvěma tisíci roky přibitím Ježíše na kříž. Morální jednání a chování je tak spíše pouze jakýmsi doporučením, protože spasení na nás čeká od toho momentu, kdy vyznáme svou víru v Ježíše (která samozřejmě musí být následována splněním řady dalších pokynů, v závislosti na tom, kterou křesťanskou denominaci si vybereme za svou, za tu „jedinou pravou“).
Morální odpovědnost je však neobchodovatelná a nepřenositelná. Měli bychom tak vyjádřit své znechucení nad jakýmkoliv božstvem, které po nás vyžaduje odhození naší vlastní morální autonomie.
Co to má společného s politikou?
Politika je neoddělitelná od morálky, a politika a morálka jsou ve Spojených státech amerických velice těsně propojeny. Podporu sekularismu, ateismu a agnosticismu lze považovat za hodnotné cesty ke zvyšování morálního i politického zdraví naší země. Poukazování na to, že Bůh není dobrý, je prvním užitečným krokem ve vztahu k ukazování věřícím toho, že Bůh, ve skutečnosti, neexistuje.
Tento text je překladem článku God Does Not Deserve Admiration, který vyšel na americkém liberálně založeném webu Daily Kos.