Dědeček na obláčku – nejhloupější argument křesťanů

„Ale my už přece dávno nevěříme na Boha jako na dědečka na obláčku!“

Asi málokterý křesťan by v mé přítomnosti vypustil tento „argument“ z úst, kdyby tušil, co to vlastně plácá (protože nic, než plácnutí to není). Žel to pravděpodobně nikomu z těch, kteří to udělali, vůbec nedochází.

Zkusím trochu vysvětlit, v čem je problém a jak vize „dědečka na obláčku“ vlastně vznikla.

Nejprve se ale oprostěme od toho, že by takto nějací křesťané opravdu představu Boha pojímali. Snad k tomu mohly svádět barokní fresky, ale původ celé představy je úplně jinde.

I když vám to bude připadat sebedivnější, obrazy Boha vlastně žádného dědečka na obláčku nezobrazují. Jediným takovým Bohem je postava z animovaného filmu Jeana Effela Stvoření světa.

Co ale ty obrazy a rytiny vlastně znázorňují?

Musíme se vrátit ke středověkým astronomickým představám, podle kterých je jsou hvězdy umístěné na nebeské klenbě, tedy všechny ve stejné vzdálenosti a na pevné konstrukci. Za touto klenbou se teprve skrývají andělské kůry i Bůh osobně.

Na obrázcích tedy nevidíme dědečka na obláčku, ale demiurga, který se chystá zasáhnout do dění na Zemi a proto rozhrnul klenbu nebes jako stanovou plachtu a dívá se na zem pravděpodobně na svého oblíbeného hrdinu, nebo aby se kochal svým dílem.

Taková představa se opírá o zmínku v knize Izajáš 40:21-22

Což o tom nevíte? Což jste neslyšeli? Neoznámili vám to už na počátku? Což nechápete, kdo položil základy zemi?
Ten, který sídlí nad obzorem země, jejíž obyvatelé jsou jako kobylky, ten, který nebesa jak závoj roztahuje a napíná je jako stan k obývání.

Představu pevné nebeské klenby zastával ostatně o Tomáš Akvinský, čímž pravděpodobně získala také trochu více na vážnosti.

Bible totiž obsahuje ještě nejméně dvě představy o podstatě nebes.

V Genesis 1: 7 najdeme narážku na představu nebes jako vodní plochy.

I učinil Bůh tu oblohu, a oddělil vody, kteréž jsou pod oblohou, od vod, kteréž jsou nad oblohou. A stalo se tak.

A konečně v Žalmu 144:5 je narážka na oblíbenou babylónskou představu nebes jako kruhové ploché desky. (Tato představa je zmíněna také ve filmu Agora)

Hospodine, nakloň nebesa a sestup! Dotkni se hor a bude se z nich kouřit.

Na všech těch kosmologických představách je pozoruhodné, jak dalece se míjejí s realitou a jak malý a antropocentrický jejich vesmír je.

Použít tvrzení v smyslu „my si už nepředstavujeme Boha takto“ znamená, že se současní křesťané hlásí k jakési úplně jiné věrouce, než se hlásili křesťané patnáct století.

Je totiž výrazný rozdíl mezi Bohem, skrývajícím se za nebeskou klenbou vzdálenou asi 440 000 až  4,4 milionu kilometru od Země (což je přepočet udávané vzdálenosti 50- 500 let cesty) a Bohem, který se musel odstěhovat až za konec vesmíru, případně do nějaké alternativní „duchovní“ reality nebo úplně jiného alternativního výkladu. Jistě, stále existují i jiné představy, důležité však je, že jsou prostě už jiné.

Na tomto místě bych chtěl připomenout, že součástí katolické věrouky je fyzické nanebevzetí pany Marie! Její start do kosmu za pomoci přídavných startovacích bustrů-andělů zobrazuje nespočet obrazů. Podobně fyzické má být i „vytržení“ při němž mají být správní věřící vzati do nebe. Jejich odlet popisuje sv. Pavel v listu  1. Tesalonickým 4:16-17

protože za zvuku přikazujícího zvolání, hlasu archanděla a Boží polnice sám Pán sestoupí z nebe a mrtví v Kristu vstanou nejdříve. Potom my živí, kteří tu budeme ponecháni, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu k setkání s Pánem. A tak už navždy budeme s Pánem.

Naprostou většinu křesťanské historie chápali křesťané architekturu vesmíru jako vertikální a Bůh, s celým svým andělským dvorem a nebeským městem, byl prostě skutečně fyzicky nahoře, nikoli pouze symbolicky.

Konečně bych měl také napsat, že myšlenka Boha sídlícího za nebeskou klenbou není mrtvá mezi křesťany ani dnes. Je to zajímavé a poněkud ostudné, ale právě letos v říjnu vystoupil na dvou našich univerzitách – 19. 10. na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně a 20. 10. na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze – apologeta Thomas Schimmel.  Jeho přednáška mimo jiné obsahovala informaci o tom jak daleko se nachází Bůh.

Umístil jej za hranici vesmíru, kam prý pouze modlitba doletí rychleji než světlo. Pro člověka jen trochu obeznámeného se středověkou mytologickou kosmologií není těžké v jeho představě rozpoznat upravenou verzi ideje Boha skrytého za nebeskou klenbou.

Mohl bych položit řečnickou otázku, zda není ostuda pro vysokou školu, když na její půdě přednáší apologeta mytologii, jako kdyby šlo o nezvratná fakta. Namísto toho zakončím citátem Jamese Randiho:

Užijte si tu zábavu a příběhy, ale ujistěte se že existuje jasná hranice mezi oběma světy.  Jednat jinak by znamenalo objímat šílenství.