Na kdejaké demonstraci můžete v současné době slyšet že někdo nebo něco porušuje lidská práva, nebo nějaké konkrétní lidské právo. Téměř se zdá, že počet těchto výkřiků roste s počtem lidí, kteří nemají ponětí o tom, jak jsou vůbec tyto dokumenty postaveny (jež jsou součástí naprosté většiny ústav evropaských států) a jaká je jejich hlavní myšlenka. Soudě podle jejich výroků, netuší to dokonce ani většina našich právníků a zákonodárců. To že jsou u nás zanesena lidská práva do zákona tento problém vlastně nezjenodušuje. Mnozí právníci se pokoušeli použít Listinu základních práv a svobod jako skutečný zákon a většinou ke svému zklamání zjistili, že se tímto způsobem použít nedá.
V první řadě neexistuje žádný přímý trest za porušení lidských práv a za druhé, pokud bychom četli tyto výčty lidských práv, které jsou zanesené v zákonech různých evropských států tak, jak jsme zvyklí číst zákony, tedy vykládat je po odstavcích a po větách, tak by dokonce ani nedávaly smysl. Přesto jde o jedny z nejdůležitějších částí zákoníků mnoha států, možná o to nejdůležitější co vůbec v zákonech je. Na to ale musíme nejprve chápat, jak je číst a k čemu opravdu jsou.
Listiny lidských práv, včetně Listiny základních práv a svobod v našem zákoně, jsou totiž vyjádřením principu toho, jak zákony chápat a jak je tvořit. Je to samotný etický princip oněch zákonů. Bez pochopení lidských práv v zásadě nelze ani rozumně rozhodnout, který právní názor na určitý zákon by měl být považován za správný. (Tyto konkrétní dokumenty zanesené v ústavách už ovšem obsahují také omezení, která v původní idei lidských práv nebyla. )
V současné době je zvláště důležité se zabývat právě těmito dokumenty, protože se stále častěji objevuje snaha některá lidská práva nadřazovat jiným, nebo vytvářet zvláštní práva pro určité skupiny lidí. To ovšem už nejsou lidská práva, to je bezpráví, protože základním principem lidských práv je právě rovnost v právech.
Pokud chcete pochopit, jak to s lidskými právy je, měli byste alespoň jeden z těch dokumentů pročíst celý. Ano, od začátku do konce a udržet pokud možno pozornost.
Základní premisou lidských práv je rovnost ve svobodě. Jde o liberální princip říkající, že nikdo nesmí rozšiřovat svá práva na úkor někoho jiného. Tím „nikdo“ jsou myšleni nejen lidé ale i organizace a státy. Ani rozhodnutí většiny, ani moc menšiny na tom nesmí nic změnit.
Už tím že lidé přistupují na tuto podmínku se stávají rovnoprávnými. Je to jedna z největších smluv o neútočení, jaká existuje, protože není jen smlouvou mezi státníky, ale mezi lidmi. Už z toho vyplývá povinnost tuto rovnost hájit. V české Listině základních práv a svobod je zanesena povinnost hájit lidská práva i v ozbrojeném odporu, dokonce ospravedlňuje násilné svržení vlády. Najdete ji v článku 23. To ovšem vůbec neznamená, že by se na ní mohl kdokoli odvolávat před soudem. Nikdo k ní dokonce nemůže ani lidi takto přímo povolat.
Přesto jde o nesmírně důležitý bod, protože říká, že naše republika svou tradicí vždy navazuje na tyto ideály a nikoli na pouhou politickou kontinuitu. V případě že by například naši zemi obsadily cizí armády, nebo byla ovládnuta diktaturou, má politika nasledující po jejich svržení možnost navázat na domácí odboj a nikoli na vládu okupantů. Ani tento bod nelze chápat odděleně od celku Listiny.
Hlavní částí Listiny je výčet lidských svobod. V principu jde o konfliktní témata, které mají díky principu rovnosti i jasné vymezení: každý smí v jejich rámci dělat a myslet si cokoli, pokud tím neubírá svobodu ostatním a to nejen ve stejném právu, ale i ve kterémkoli právu, které je v Listině zmíněno.
Například právo na svobodu vyznání je omezeno nejen tím, že člověku nesmí být světonázor nucen nebo násilím vyvracen, ale stejné právo zároveň nesmí omezovat ani například svobodu myšlení, svědomí, projevu, jednání a další. O právu na život snad ani nemluvě. Každé lidské právo je omezeno lidskými právy ostatních lidí.
V tomto smyslu je vymezena také svoboda svědomí, což je jedno z nejbolestivějších témat náboženství. Každý světonázor má svou hierarchii hodnot. Tento bod říká, že kdokoli si může zvolit jakékoli uspořádání svých hodnot s jediným omezením, kterým jsou opět práva ostatních lidí.
Proč o tom všem vlastně píšu? Víte v Evropě i jinde ve světě se rozhořívá konflikt mezi západním a islámským světem. V rámci tohoto konfliktu čím dál častěji hrají osobnosti na to že jde o naši „křesťanskou civilizaci“. Tohle ale nejsou křesťanské hodnoty, tohle jsou ideje osvícenství, volnomyšlenkářství, svobody. Jsou to ideje, které křesťanství stejně jako islám ve skutečnosti nezná.
Evropa dokázala díky nim vytvořit skutečně multikulturní prostředí, přestože nikdy nebyly dodržovány příliš důsledně. Zastřešující kultura lidských práva dokázala vedle sebe udržet velmi dlouho v relativním míru kultury a subkultury s nejrůznějšími hodnotovými systémy jen proto, že žádná z nich příliš nepřekračovala a nenapadala ideu lidských práv. V tuto dobu je ale tato idea napadena hned ze dvou stran – ze strany islámu a ze strany konzervativních křesťanů respektive především římských katolíků.
Pro nás Evropany je dokonce vlastně v tuto dobu útok ze strany katolíků nebezpečnější než výhrůžky muslimů, protože je to náš vnitřní nepřítel.
Pokud si neuvědomíme, co opravdu můžeme ztratit zjednodušením konfliktu na islámský Východ a křesťanskou Evropu, pravděpodobně to ani nedokážemě hájit. Přitom jde o hodnotu mnohem vyšší, než jakou kdy v historii nabízelo jakékoli náboženství.
Poznámka: V islámském světě existují podobné dokumenty (například Káhiraká deklarace lidských práv v islámu), které ale podstatný prvek svobody neobsahují a spoujujícím motivem je naopak právo šaríia. Zdánlivá podobnost dokumentů a jejich názvů tedy skrývá naprosto rozdílnou podstatu