Za jeden z možná nejzajímavějších náboženských mýtů ve spojitosti s šířením islámu považuji ten o jeho vysoké viralitě. Problém je že, i přes články které zdánlivě dokazují opak, je vlastně konvertitů k islámu poměrně málo. Při počtech muslimů v Evropě, který jde do milionů, se udávají maximálně desetitisíce konverzí.
Například v roce 2011 udávala Velká Británie 5000 konverzí k islámu ročně. V těchto konverzích však nejsou rozlišování lidé, kteří se do islámu narodili od dospělých konvertitů. V té době bylo ve Velké Británii 2,7 milionu muslimů.
Dá se z toho usuzovat, že islám vlastně žádnou zvláště úspěšnou strategii pro konvertování Evropanů nemá. Jako soubor názorů islám prostě atraktivní není, jak to že muslimů tedy přibývá? Skutečná viralita islámu (ve smyslu virálního šíření) jako náboženství je neuvěřitelně nízká.
Jedno z vysvětlení je v podstatě sociálně-sexuální. Muslimové-muži přicházejí z oblastí, kde je naprosto kritický nedostatek žen (z části v důsledku vysoké sebevražednosti žen) a téměř nulová možnost seznámení. Jinak řečeno jde o oblasti s vysokou konkurencí. Logickým důsledkem je velmi silná motivace pro namlouvání a samozřejmě také větší motivace pro sexuální násilí. Tito lidé z oblasti s vysokou konkurencí se v Evropě dostávají do prostředí s nízkou konkurencí, ale chovají se stále jako kdyby žili v původní kultuře.
Důsledkem je na jednu stranu nárůst počtu znásilnění, ale na druhou stranu také mnohem vyšší počet konverzí žen než mužů. Uvádí se, že na jednoho nově konvertovaného muže připadá 8 až 10 žen. Pokud apologeti islámu uvádějí, že “islamofobové” o islámu nic nevědí, doporučuji navštívit diskuse dívek a žen, které mají muslimské milé. Pravděpodobně přijdete na to, že vlastně hlavně konvertitky vůbec nic o islámu nevědí. Však se také těmto konverzím posměšně říká “konverze penisem”.
Příkladem může být diskuse pod tímto článkem:
Shekel: Co bychom měly vědět, když se zamilujeme do muslima?
V takových případech samozřejmě nelze mluvit o viralitě islámu jako konfese, protože zde o žádné myšlenky vlastně nejde. Pro vysvětlení “úspěšnosti” islámu v Evropě se převaha žen mezi konvertity dá přijmout i když není možná úplným vysvětlením. Každá nebo téměř každá z oněch žen totiž umožňuje založení rodiny muslimovi, který by jinak zůstal na ocet. Děti z jejich svazku jsou díky práva šaríja už automaticky muslimové, ale britské statistiky je počítají jako nové konvertity.
Přes to všechno vlastně celosvětově islám nijak zvlášť úspěšný není. Jedinou jeho převahou vytváří počet dětí, které se do islámu narodí a ty se zase nejčastěji rodí v nejlidnatějších muslimských státech jako je Bangladéš nebo Pákistán.
Lokální vysoký počet konverzí k islámu ve vyspělých zemích je vždy znakem silného sociálního tlaku. Například jeden ze tří muslimských afroameričanů konvertoval ve věznici. Vysoký počet konverzí je také znám z nestabilních oblastí Afriky, z míst kde operují teroristické skupiny a konečně už také z evropských muslimských ghet.
Vzhledem k neexistujícím celosvětovým a poměrně hodně nepřesným lokálním statistikám nelze říci, jestli je počet konvertitů za dané situace větší nebo menší, než úbytek muslimů v důsledku konverze ke křesťanství nebo k veřejně nepřiznanému ateismu.
V každém případě nelze srovnávat viralitu islámu například s viralitou scientologie nebo jehovismu, ale ani mnohem konvenčnějších forem křesťanství. Víte viralita starých náboženství je vůbec překvapivě nízká, zvláště ve srovnání s moderními sektami. Bez spolupráce s mocenskými strukturami by vlastně vůbec nemohly existovat (toto téma je jistě nesmírně zajímavé i v případě jiných státních náboženství.). Udržování náboženství bylo a je stále velmi finančně nákladné. Poměrně velké množství starověkých náboženství si na viralitu nehrálo vůbec. Nepočítalo se s tím, že by je vyznával někdo jiný, než ten, kdo se do nich narodil. Byly to “víry otců”.
Jak se tedy islám vlastně šíří, když je jeho viralita tak nízká? Nabízím jako možnost jeho teritorialitu. Pro islám je expanze historicky nutná, protože v minulosti největší finanční zdroje pro jeho udržení a šíření tvořily zisky z obsazených území. Územní vojenská expanze byla ale také hlavním způsobem získávání nových konvertitů. Přestoupení alespoň části staré nejvyšší třídy na islám nebo její nahrazení konvertity byl typický postup. Islám se téměř nešíří “zespodu”, zato má tradici v šíření “shora”, tedy zradou elit a následnými drakonickými nařízeními – v podstatě státním terorismem. Taková nová elita vzniklá ze zrady se ovšem musí také o něco opírat a to buď (historicky) o vítěznou armádu, nebo o početnou domácí menšinu.
V roce 2013 pronesl egyptský islámský teolog, právník, kazatel a publicista Jusúf al-Karadáví větu, s níž mohu naprosto souhlasit: “Pokud bychom upustili od trestu smrti pro odpadlíky, islám by již neexistoval.” Kruté tresty pro jakýkoli náznak odpadnutí od islámu, kritiku nebo pokusy o reformy jsou spolu s terorem vůči menšinám na územích okupovaných islámem důvodem jeho lokální dominance.
Současná snaha mnoha Evropských zemí, včetně České republiky, chápat náboženství, bez ohledu na jeho obsah, jako cosi kladného a dotovat jej ze společných peněz, představuje skutečnou hrozbu. Za této situace by bylo asi nejrozumnějším přístupem zrušení zvláštních výhod náboženských skupin při manipulacích s financemi, dokládání způsobu financování církví , monitorování finančních toků, ale hlavně odříznutí církví od státu a státního rozpočtu. Bylo by obludné, kdyby byl u nás islám uznán za církev a ateisté by dopláceli na šíření náboženství, které jim slibuje smrt. Částečně se ale něco takového děje již dnes dotováním promuslimských kampaní a “integračních” programů, které nikoho neintegrují, protože prvním krokem integrace by nejen u nás muselo být odstoupení od islámu.