Před několika lety jsem varoval před nárůstem politických ambicí ze strany náboženství a šel jsem tehdy tak daleko, že jsem jako jednu z možností uvažoval i o vzniku teokracie. Přátelé to tehdy přijali s úsměvem.
Neuměli si představit, že by se evropské myšlení změnilo natolik, aby bylo možné v Evropě uskutečnit něco jako chalífát nebo křesťanskou náboženskou diktaturu. Dnes bych mohl svou „konspirační teorii“ klidně znovu parafrázovat. Evropské myšlení, přinejmenším v úrovni vysoké politiky se totiž mění způsobem, který se mi vůbec nelíbí.
Jistě jste si všimli, kolikrát jsou poslední dobou skloňována lidská práva. Jenže ve skutečnosti jde vždy vlastně jen o svobodu vyznání. Neslyšel jsem, že by někdo stejně obhajoval svobodu projevu, právo na život, právo na zachování lidské důstojnosti, právo být chráněn před neoprávněným zasahováním do soukromí, nedotknutelnost obydlí nebo petiční právo. Vždycky to bylo pouze právo na svobodu vyznání. I to je ale vykládáno dosti prapodivně.
Neexistuje žádné přijatelné zdůvodnění, proč by některé vyznání mělo být respektováno více než jiné, ani proč by mělo být náboženství vyvyšováno nad jakýkoli jiný světoázor a to dokonce i v případě, že jde o prokazatelnou recesi, jako v případě pastafariánů. Snaha našich státních úředníků posuzovat oprávněnost či neoprávněnost vyznání a podle toho připouštět či nepřipouštět nošení čepic, turbanů, šátků hadrů či cedníků na pasových fotografiích je od základu v rozporu s lidskými právy už tím, že bezdůvodně omezuje svobodu konkrétní skupiny lidí.
Jenže naše zákony jdou vlastně ještě dále, protože jednoznačně vyjmenovávají náboženství v řadě důvodů, kdy je možné udělat výjimku z některých obecně platných pravidel. Nicméně ani tak nezachází stále ještě tak daleko, jako některé jiné evropské státy, které se náboženství snaží vycházet vstříc zákony o rouhání, omezováním školních jídelníčků, vyřazováním prasátek (pro muslimy nečistých) z dětských stavebnic nebo pokutováním žen v plavkách na pláži za pohoršení, které působí očumujícím ale pečlivě zahaleným muslimům a muslimkám.
Podobně zdůvodněn je však i Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, který nastavil církvím (zvláště jedné) neuvěřitelně výhodně restituční podmínky ve srovnání s jinými organizacemi a profesními skupinami. Členům zájmových a mládežnických organizací, ale i například zemědělcům a běžným restituentům musejí znít hodně trpce slova, kterými je zákon 428 uváděn:
Parlament pamětliv trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly na území dnešní České republiky potlačovány, odhodlán střežit a rozvíjet zděděné kulturní a duchovní bohatství, veden snahou zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, které byly spáchány komunistickým režimem v období let 1948 až 1989, vypořádat majetkové vztahy mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi jako předpoklad plné náboženské svobody a umožnit tak obnovením majetkové základny církví a náboženských společností svobodné a nezávislé postavení církví a náboženských společností, jejichž existenci a působení pokládá za nezbytný prvek demokratické společnosti, se usnesl na tomto zákoně České republiky:…
Co se to stalo? Koncept lidských práv vychází z toho, že jednotlivá práva nejsou nějakým způsobem hierarchizována a že není proto možné na základě jednoho práva upírat člověku některé jiné. Vznikající hierarchie hodnot však staví vyznání nad lidská práva. Pod označením „svobody vyznání“ žádná svoboda vyznání není i proto, že se tato svoboda zjevně vůbec nevztahuje na lidi bez vyznání, přestože tento případ naše sbírka zákonů jednoznačně zmiňuje.
Listina základních práv a svobod, Hlava druhá: Lidská práva a základní svobody, Oddíl první: Základní lidská práva a svobody Článek 15. odstavec 1.: Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
Je to něco úplně jiného. Na nejvyšším stupni hodnot jak křesťanství tak islámu stojí víra v boha. Ta je dnes také upřednostňována před jakýmikoli právy včetně práva na život, práva nebýt mučen a vystavován ponižování, jak ukazují případy týrání žen a hromadných znásilnění, za které byli pachatelé odsouzeni nepřiměřeně mírně právě z toho důvodu, že šlo o věřící muslimy. Další se po mnoho let dovolávali práva, potom co byli oni sami nebo jejich děti zneužiti katolickými kněžími či muslimskými přistěhovalci. Ani lidé v televizi se už neptají na svobodu vyznání v islámských zemích s tím, že by vzpomínali ateisty (kteří jsou tam legálně pronásledováni a vražděni) ale že se ptají, zda je v islámské zemi možné vybudovat kostel.
Jak daleko je opravdu dnešní evropská společnost od chalífátu? Velmi daleko, nicméně první kroky už tímto směrem udělala, protože změnila svůj žebříček hodnot.
S tragickou ironií byla lidská práva pošlapána s pravidelnými odkazy na lidská práva. Jistě není smyslem ateistického hnutí brát lidem jakoukoli svobodu i kdyby to měla být svoboda věřit v boha, ale pokud chceme opravdu chránit naši civilizaci, měli bychom se zasadit o to aby bylo náboženství vyhnáno z politiky. Máme právo to udělat jak politickými, tak i dalšími prostředky, pokud nám bude politické řešení znemožněno:
Hlava druhá: Lidská práva a základní svobody, Oddíl druhý: Politická práva, Článek 23.:
Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.
Ano v tuhle chvíli ještě předbíhám, ale tu modlu, která stojí nad vším bychom strhnout měli. Čím dříve tím lépe.