Věřící a ateisté vnímají dobro a zlo odlišně

Často se setkáváme s pojmy jako je dobro a zlo. Tvrdíme, že někdo nebo něco je dobré nebo zlé, aniž bychom nad tím nějak dál hlouběji přemýšleli. Dobro a zlo jsou přitom přívlastky, jimž dá význam až znalost záměrů nebo cílů toho, kdo je vyslovuje. V kontextu debat o náboženství a ateismu se potom můžeme často setkat s výroky jako „Bůh (Alláh) je dobrý.“ nebo „Islám (křesťanství, náboženství) je zlo.“ Pojďme se podívat pod pokličku těchto termínů, abychom lépe pochopili, co tím kdo myslí.

Co je dobré?

Ve většině případů se slovo dobrý dá zaměnit za slovo efektivní. Například se často setkáváme s cedulkou „Pozor zlý pes“. Taková cedulka vlastně sděluje, že pokud je naším záměrem narušit majitelův pozemek, budeme napadeni psem, který pozemek hlídá. Pes je z pohledu narušitele zlý, je to překážka v jeho plánech a záměrech a sdělení je určeno právě takovým narušitelům.  Z pohledu majitele psa a pozemku je potom dobrý takový hlídací pes, který vetřelce uvítá štěkotem a napadne jej. Vlastnosti takového psa jsou v souladu s cíli majitele nemovitosti, který je chce strážit. Stejně tak mluvíme o dobrém jídle jako o jídle které je v souladu s tím, co od jídla očekáváme. Nejčastěji je tak označováno jídlo, které nám chutná, ale můžeme se tak třeba vyjadřovat o jídle, které je zdravé. Dobrý je den, kdy se nám podařilo naplnit nebo překročit naše očekávané cíle.

Mluvíme-li potom o obecném dobru, většinou do něho promítáme svoji představu, jak by měl svět a život vypadat. Ty představy se samozřejmě mohou lišit. Častá představa, dokonce kodifikovaná v některých náboženstvích, je taková, že dobrý život je šťastný život. Život bez utrpení. Od toho se odvíjí označení za dobré všeho, co takové utrpení minimalizuje. Spory mohou vzniknout v tom, kdo a co je zahrnuto do množiny objektů schopných trpět. Jedná se o naši rodinu, o náš kmen, národ, stát, lidstvo nebo všechny živé tvory? Tento pohled je blízký nejen třeba Budhismu, ale i moderní humanistické filosofii a etice. Není to ale pohled univerzální. Nejrozšířenější teismy mají na dobro a zlo pohled jiný.

Dobro a zlo v islámu a křesťanství

V těchto náboženských systémech sice dobro stále určuje, zda je něco v souladu s cíli, ale životní cíle jsou zcela jiné. První rozdíl je v tom, že nejvyšší životní cíle se nevztahují ke konkrétním bytostem, ale k myšlenkovému konstruktu boha. V praxi to většinou není rozdíl, protože bůh má podle věřících stejné vnímání dobra a zla jako oni sami, ale přesto tento sémantický rozdíl umožňuje vznik zajímavých psychologických kliček. V islámu je nejvyšším životním cílem a tedy i dobrem víra v Alláha, jeho následné poznání a z toho plynoucí láska k němu, která učiní člověka šťastným (ha, i tu je tedy cílem štěstí, i když v celkem transformované podobě). V křesťanství je to potom spása duše, která bývá interpretována různě. K naplnění obou cílů je třeba uvěřit v Boha, pochopit instrukce, které nám dal a ty naučené instrukce splnit.

První takovou kličkou, která vyplývá z existence vševědoucí a všemocné bytosti je fakt, že i to, co se nám může jevit jako čisté zlo, jehož výsledkem je utrpení nás a mnoha dalších lidí, je ve skutečnosti z perspektivy boží vševědoucnosti vlastně dobrem, jehož ovoce ale mi lidé nejsme schopni nyní dohlédnout. Taková konstrukce nám sice umožňuje lépe přijmout utrpení, se kterým nejsme schopni nic dělat (přírodní katastrofy, smrt blízkých, válečné konflikty), ale zároveň nám umožňuje omlouvat zlo a utrpení, kterému schopni zabránit jsme nebo jsme přímo jeho původci. Nepotřebujeme k tomu přitom žádné logické argumenty, stačí nám odvolat se na boží učení, tak jak jej chápeme my.

Druhým fenoménem, se kterým se můžeme setkat je vlastně adorace utrpení. V křesťanství je nejvyšším životním cílem spása duše. Ať už si pod tím jednotliví křesťané představují cokoliv, tak to nemá s utrpením příliš společného. Naopak, utrpení naše nebo cizí  se může stát prostředkem a nástrojem spásy tak, jak to třeba aplikovala Matka Tereza ve svých domech smrti, kde shromažďovala nemocné a nechávala je trpět a umírat bez řádné lékařské péče. Jejich pozemské utrpení totiž nebylo důležité ve srovnání se spásou jejich duše.

Poměrně zásadním prvkem v teistickém chápání dobra a zla je potom fakt, že je třeba pochopit boží vůli. A boží vůle je nám zprostředkovávána mnoha prostředníky. Islám a křesťanství mají soubory knih (Bible, Korán, hadísy), mají vlastní studované a autoritativní kněze a imámy a mají vlastní tradice. To představuje celou řadu silných podnětů, které nás mohou odklonit od přirozeného pochopení dobra a zla.

Jak náboženství ovlivňuje vnímání dobra a zla

Abychom pochopili, jak věřící člověk vnímá dobro a zlo, potřebujeme si uvědomit několik věcí. Náboženství je jen jedním z faktorů, který to vnímání ovlivňuje. I na nás nevěřící  lidi působí věci, které naše vnímání dobra formují. Mohou to být rodiče, jejichž životní vzorce přebíráme. Mohou to být pohádkoví nebo filmoví hrdinové nebo třeba jiné populární osobnosti. Vliv může mít škola, kamarádi, jednotliví učitelé nebo silné osobnosti. Vliv mají třeba i knihy. Je tedy dobré se ptát jak silný vliv to které náboženství na konkrétní lidi má a hlavně jaké aspekty toho náboženství jsou lidem vštěpovány. A tady skutečně začíná zajímavá debata.

Mezi ateisty se můžeme setkat se dvěma názorovými proudy. První říká, že náboženství je takový Rorschachův test, kdy má věřící absolutní volnost volit si ty prvky náboženství, které akcentuje a to, které zvolí záleží na jeho osobnosti a společenských podmínkách. Tento názorový proud většinou bagatelizuje vliv náboženství na jedince. Důvody pro takovou racionalizaci jsou různé. Marxisté a  neomarxisté (sluníčkáři, pravdoláskaři) kladou velký důraz na jiné faktory: společenské a ekonomické zázemí, regulace a vliv náboženství marginalizují. Existují také lidé, kterým je určité náboženství podvědomě sympatické, i když třeba v boha nevěří, nebo mají mezi věřícími přátele. Takový člověk má potom snahu, stejně jako většina věřících ty špatné stránky daného náboženství omlouvat nebo ignorovat. Kritika náboženství také může být a často je společensky a právně sankcionována, a proto je lepší náboženství jako takové nekritizovat.

Druhým proudem jsou lidé, kteří náboženství kritizují na základě z kontextu vytržených pasáží nebo výroků často menšinových a extrémních náboženských představitelů. Takoví lidé mají často pocit, že něco jako interpretace náboženských textů hraje minimální roli. V extrémním případě si věřící představují jako stroje, které bez ptaní plní příkazy napsané knihách nebo formulované náboženskou hierarchií. Jejich představa věřícího je zúžena na člověka, který je fundamentalistou.

Ač většina lidí takto extrémní názory nezastává, v debatě se většina lidí přikloní buď na jednu nebo na druhou stranu. Skutečnost je ale většinou někde mezi oběma extrémy. Vezměme si jako příklad katolickou církev. Jedná se dnes o největší náboženskou organizaci na světě, která má dokonce i vlastní stát. Katolicismus ale prochází vývojem. V posledních desítkách let katolická církev ztrácí vliv, jaký má na životy jednotlivých katolíků. U nás i ve světě čím dál méně katolíků chodí pravidelně do kostela a méně jich má tedy možnost si vůbec vyslechnout, co jim chce církevní hierarchie sdělit. Katolíci jsou tak dnes obecně ve víře mnohem vlažnější a jejich pojetí dobra se tedy více blíží tomu přirozenému. Tomuto tlaku se musí do jisté míry i přizpůsobovat i samotná církev a její nauka. Její extrémní, striktní a zákonicky chápané varianty jsou dnes přitažlivé pro méně a méně lidí. Spolu s tímto procesem samozřejmě vidíme stále výraznější oddělování těch fundamentalističtějších prvků v rámci katolické církve a na druhé straně i jakousi „zbytečnost“ toho hlavního proudu, který dnes ústy papeže Františka nebo pátera Halíka neříká nic jiného, než „buďte na sebe hodní a k sobě navzájem tolerantní.“ Tedy něco, co každý člověk chápe tak nějak přirozeně, aniž by k tomu potřeboval mohutnou nadnárodní strukturu plnou nadržených postarších pánů.

Islám, jako druhé nejrozšířenější náboženství, je naopak svědkem opačného trendu. Většina muslimů a nakonec celý svět je postupně konfrontován se striktním výkladem tohoto náboženství a ten má na životy věřících rostoucí vliv. Díky globalizaci a internetu navíc islám přitahuje psychopatické jedince, kterým je jeho fundamentalistické pojetí blízké. Spolu s tím roste samozřejmě i důležitost samotného obsahu náboženství, konkrétně toho, co je napsáno v jeho zdrojových textech a co je pronášeno jeho představiteli. V oblastech, kde ještě před dvaceti lety byla většina lidí muslimy jen nominálně, rostou nové mešity a objevují se lidé, pro něž je náboženství středobodem života. Vliv islámu na chápání dobra a zla muslimů tedy v poslední době nepochybně roste. A spolu s tímto růstem začínají být vidět i výsledky.

Věřící tedy mohou chápat dobro a zlo jinak, než jej chápeme my. Míra odlišnosti je dána tím, jak silný je vliv toho kterého náboženství na věřící a nakolik odlišný od obvyklého chápání dobra a zla je vzkaz, který náboženství nese. Často se totiž můžeme setkat s tím, že jádrem toho kterého náboženství jsou standardy morálky z časů a míst, které bychom dnes označili za barbarská.