Žijeme v době, kdy mediální zmatek dosahuje téměř orwellovských rozměrů – ekologové prosazují neekologická řešení, která nic neřeší, multikulturalisté podporují skupinu bojující proti jakékoli jiné kultuře a pokud se náhodou na demonstraci projevíte odlišně, hrozí vám, že vás zbijí pacifisté.
Není divu, že v tomto lingvisticko-sémantickém maglajzu dochází i k relativizaci toho, co vlastně představují islamisty nařízené pokrývky hlavy. Nejčastěji se setkáváme s tím, že jsou vydávány za tradiční “slušné oblečení” nebo za “svobodnou volbu” či “projev náboženské svobody”.
Často citované jsou otázky spisovatelky a profesorky kulturní antropologie a gender studies na Kolumbijské univerzitě Lily Abu-Lughodové z knihy Do Muslim Women Need Saving?:
Proč ženy po pádu Tálibánu tento zotročující oděv neodložily?
Copak sami nevolíme oblečení přiměřené situaci?
Jak se díváme na jedince, kteří navštíví operu, přičemž nemají vhodný oděv?
Kolik povyku by asi vyvolala norma přikazující na veřejnosti chodit „nahoře bez“?
Proč nepobuřuje, že před vstupem do chrámu sv. Petra v Římě musíme podstoupit kontrolu, zda máme náležitě zahalená ramena? Typická etnocentrická reakce bude znít: To je ale přece úplně něco jiného!
Domnívám se že podlehla iluzi zobecněním z nereprezantativního vzorku populace, její otázky jsou pokládány mimo kontext, nebo prostě pokračuje v moderním trendu. Podívejme se proto na ten problém nyní trochu podrobněji. Kolik příznaků svědčí pro to, že nošení hidžábu nebo burky je opravdu svobodnou volbou? Takovým důkazem pro toto tvrzení by mohly být evropské konvertitky, které se rozhodly zabalit si hlavu, aniž je k tomu někdo nutil. Ano v jejich případě je to stejně dobrovolné, jako pro někoho jiného nošení rádiovky, jenže zobecnění takového postoje na celou “tradičně muslimskou společnost” je naprosto nesmyslné.
V rozporu s ideou dobrovolnosti je naproti tomu třeba případ Marjam Mírzácháníové. Tentokrát opravdu nejde o žádnou bojovnou ateistku či feministku. Marjam Mírzácháníová je skvělá matematička pocházející z Teheránu a mimochodem také manželka skvělého českého vědce Jana Vondráka. Ona šátkovací kauza, která se jí dotkla, se týká prezentace v islámských médiích.
Marjam Mírzácháníová totiž běžně nenosí žádnou z islámem předepsaných pokrývek hlavy. Vlastně na fotografiích už ji nosí, protože se Íránci chtěli pochlubit jejími úspěchy po té, co obdržela na matematickém kongresu v Soulu Fieldsovu cenu. Přimalování šátku na hlavu v oficiálním íránském tisku je svým způsobem poměrně velký zásah do toho, co člověk jako jednotlivec svým vystupováním a chováním prezentuje. Přítomným ateistům navrhuji aby si představili, že jim někdo v oficiálním tisku přimaluje na krk křížek (věřící si mohou představit symbol nějakého jim nesympatického vyznání, nebo třeba ateistické áčko).
Marjam Mírzácháníová jako správná muslimská žena.
Tady už samozřejmě nemůže jít o žádnou dobrovolnost. Nošení hidžábu je povinné v Saúdské Arábii, Íránu a Afghánistánu. Na první otázku Abu-Lughodové se tedy dá odpovědět: Protože je to v mnoha zemích stále zakázáno a hystericky prosazováno i v naprosto nesmyslných případech, které dokonce překračují hranice státu!
Pokud žena předepsanou pokrývku hlavy nenosí, vystavuje se nebezpečí trestu od náboženské policie. I když ve skutečnosti to začíná být v některých zemích spíše naopak. Zvláště mladé Íránky nejsou z této povinnosti moc nadšené a občas příslušníky náboženské policie prostě zbijí. O zbitém klerikovi Hojatoleslamovi Alim Beheshtim informovala i naše média, trochu v rozporu s článkem na Novinky.cz nejde o tak výjimečný případ.
Povinnost nosit nějaký druh islámem předepsaného šátku by mohlo být dostatečné zdůvodnění pro to šátek neodhazovat, jenže tomu tak není. Ženy v islámem ovládaných zemích totiž stále častěji šátky odkládají a fotografují se bez nich jako důkaz svého odporu k této politicko-náboženské idiocii.
“Skandální” fotografie ze stránek My Stealthy Freedom
Jejich fotografie si můžete prohlédnout na facebookových stránkách My Stealthy Freedom. Stránku založila íránsko-britská novinářka Masih Alinejadová o níž brzy začala oficiální íránská média šířit pomluvy. Asi nejbizarnější z nich je tvrzení že byla znásilněna – podle muslimských měřítek je totiž znásilnění ostudou ženy. Tolik asi k té dobrovolnosti nošení šátků.
A co se týká tradice? Ve většině údajných “tradičně muslimských zemí” chodily matky a babičky mnohem moderněji oblékané než současné ženy. Řekněte mi, proč by se tedy měly ženy z těchto “tradičně muslimských zemí” stydět za své vlasy? Kdyby v těchto místech existovala skutečná možnost volby, jestli takovou pokrývku hlavy nosit nebo ne, nebylo by jistě nic špatného ani na tom nosit burku, jenže právě proto že taková možnost není je symbolem útlaku. Je proto pochopitelné, že Egypťanky žádají návrat Egypta před 30 lety, jistě by něco takového přivítaly ne jen ony!
Poznámka: Cezayir je Alžír.