Měl jsem dnes v plánu psát o něčem úplně jiném, ale namísto toho budu vyprávět o smrti. Víte, z principu jsem příznivec života, protože je křehký a vzácný. Netrpím obdivem k zabijákům z akčních filmů, prostě proto, že to vím. Každý den můžeme zemřít milionem způsobů a přece se nakonec znovu probouzíme do dalšího dne. Pokud si něco zaslouží označení „zázrak“ pak je to život. Naprosto chápu co vedlo Sapfó k napsání veršů:
„Smrt je zlo, tak bozi uznali,
neb kdyby krásná byla též by umírali.“
To nejhorší co může člověka potkat je jistě smrt jeho dítěte, přesto i v tomto případě existují výjimky, kdy smrt nejen není hrozná, ale je naopak očekávána s nadějí a možná bych se odvážil říci, že je i jediným správným řešením.
Nějakou dobu před sepsáním tohoto článku jsem byl označen za advokáta smrti a příznivce infanticidy, protože jsem obhajoval právo na interrupci a dokonce právo ukončit za určitých okolností i život novorozence. Šlo o jistý spor s filozofem Davidem Černým, který si jistě dokážete snadno dohledat na příslušných stránkách. Nedlouho po tomto střetu, postihl podobný osud dalšího člověka i když s mnohem většími důsledky.
Když jsem četl o tom že člen vědecké rady ministryně práce a ředitel Ústavu sociální práce při Univerzitě v Hradci Králové Miroslav Mitlöhner prohlásil, že by se deformované děti měly zabíjet při porodu a že by o tom měl rozhodovat lékař, také ve mně nejprve hrklo, ale pak jsem si uvědomil, že tak jednoznačná zpráva musí mít nějaké čertovské kopýtko. Brzy se také ukázalo, že to tak skutečně je.
Původní Mitlöhnerův článek se jmenuje K právním a etickým problémům spojeným s narozením těžce malformovaného jedince. Pokud dobře chápu jeho text, šlo mu spíše o to, že zákon nevymezuje rozdíl mezi biofyzickou podstatou člověka a řekněme „osobnostní“ či „duševní“.
Tak si vysvětluji například větu „Proto je mnohdy zastáváno u novorozenců s vážnými malformacemi stanovisko, že od úslilí o záchranu života by mělo být přípustné upustit i při naději na přežití, jsou li malformace tak závažné, že vylučují možnost lidské existence.“
K jeho vlastní smůle poněkud se jeho názor poněkud rozplizává v exkurzu do starověkých, středověkých a raně novověkých tvrzení, nicméně pokus o definování hlavního tématu článku v následujících větách to ukazuje nohem jasněji:
„Hovoříce o těžce malformovaných jedincích či zrůdách, je třeba mít na mysli jedince s natolik výraznými fyzickými anomáliemi, že vylučují splnit ty role, které charakterizuj každého člověka jako lidskou osobnost v její somatické, fyzické, psychické a filosofické struktuře a schopnosti reflektovat na svůj život a existenci.“
Těžce malformovaným jedincem tedy podle Miroslava Mitlöhnera není například Lakšmí Tatma narozená roku 2005 se čtyřma nohama a čtyřma rukama, ani Nick Vujicic který se narodil zcela bez končetin a určitě jím není předseda Národní rady zdravotně postižených Václav Krása.
Lakšhmí Tatma není „těžce malformovaným jedincem“ ve smyslu Mitlöhnerova článku.
Naopak jím v jeho pojetí může být dítě které se narodí s velmi těžce poškozeným mozkem umožňujícím pouze vegetativní přežívání, byť by jinak jeho tělo vypadalo sebezdravěji. Do této kategorie také patří novorozenci s kyklopií nebo takzvané „žabí děti“ bez koncového mozku.
U takových se většinou ani nikdo z nyní pohoršených kritiků výroků Miroslava Mitlöhnera nerozpakuje použít slovo „zrůda“. Pokud takto postižený novorozenec přežije porod, zpravidla ho čeká poměrně krátká budoucnost vedoucí utrpením k jednoznačné smrti, kterou ale moderní věda dokáže oddálit o mnoho hodin. Nejdéle například umíral takový novorozenec s kyklopií po 11 dní!
Novorozenec s kyklopií, naděje na přežití při nasazení veškeré lékařské snahy je několik dní, šance na prožití plnohodnotného lidského života žádná.
Je naprosto na místě se ptát, jestli je v takovém případě humánnější nasazovat všechny prostředky medicíny k prodloužení utrpení, nebo naopak pomoci takový život rychle a bezbolestně ukončit. Právě tak je ale problematický právní rámec takového jednání, který nakonec nutí lékaře k zachraňování něčeho, co zachránit nelze, nebo by jim naopak mohl dát do rukou právo na rozhodování, které až příliš přesahuje běžné lidské pravomoce.
Příklad „žabího dítěte“ – anencefalie bez koncového mozku. Šance na přežití několika prvních dní mizivé, šance na prožití plnohodnotného lidského života žádná.
Miroslav Mitlöhner se ve svých závěrech dostává do střetu s názory Petera Singera, protože obhajuje rozhodnutí lékařů proti rozhodnutí rodičů. V podstatě se s ním (i s mými názory) setkává v přesvědčení, že by lékařská věda měla dosáhnout takové úrovně, aby zamezila rození takových novorozenců včasným prenatálním vyšetřením a umělým přerušením těhotenství v jakékoli fázi.
Protože už dávno začal mediální lynč, měli bychom si uvědomit, že Miroslav Mitlöhner prostě jen přinesl příspěvek do diskuse. Přesněji do diskuse která neprobíhá, protože je zablokována nesčetnými výkřiky o nacismu a doktorovi Mengelem. Do diskuse, do které se kvůli současné náboženské lobby málokdo odváží ale která by přesto byla nanejvýš potřebná, protože současný stav podpořený „ochránci oplozených vajíček“ vede k používání nástrojů medicíny určených k boji proti utrpení k jeho zbytečnému prodlužování.
Tento článek vyjadřuje pouze názory autora a má být podnětem kdalší diskusi.
Poznámka: Jsem si vědom že případ má i jiné roviny, ty se však netýkají samotného tématu článku ani jeho následné mediální interpretace.