V druhé polovině června 2014 se přihodil na sociální síti Facebook drobný incident, který mírně rozvířil bahnité mediální vody počínající okurkové sezóny. Šlo o to, že zmizela stránka Islám v České republice nechceme s několika desítkami tisíc příznivců.
Mladí mediální nedouci ihned započali rituální tance na oslavu vítězství nad xenofobií, nacismem, fašismem, rasismem a islamofobií, což se ostatně dalo čekat.
Vyvolali tím samozřejmě jisté pobouření části humanistů, ateistů a racionalistů, kteří vcelku právem poukazovali na fakt, že nejsou ani rasisté, ani xenofobové a dokonce ani islamofobové natož nacisté nebo fašisté.
Není tedy nijak překvapivé, že se hlasitě ozvali také členové Občanského sdružení ateistů České republiky. A tady to začíná být zajímavé, protože se v diskusi ozvala přímo jedna z iniciátorek boje proti antiislámské facebookové stránce.
Ivana Recmanová 23.06. 2014 napsala:
Problém IvČRN nebyla kritika islámu, nýbrž ponižování a sexuální obtěžování oponentů. Od Konvičky a ostatních členů jsem se dozvěděla, že bych měla být zabita, zmlácena nebo znásilněna. Jsem ráda, že Facebook dotyčnou stránku smazal, protože výzvy k ubližováním druhých není možno ve slušné společnosti tolerovat.
Vůbec jsem netušil, kdo Ivana Recmanová je (což ale nelze počítat ani za její ani mou chybu) natož abych tušil, jaké spory vlastně měla s Konvičkou. Pokusil jsem se tedy informovat. Konkrétní důkazy o tomto střetu jsem už nenašel, ale zato jsem narazil na její dosti podivný článek který by mohl být jistě kvalitní rozbuškou. Jmenuje se Súdánská justice ve světle médií.
O co jde, se dozvíte hned v úvodu článku:
Před nedávnem zaplavila média zpráva, že sedmadvacetiletá těhotná Súdánka Meriam Jehja Ibrahím Išag byla odsouzena ve své domovině k trestu smrti za údajné odpadlictví od víry. Ibrahím Išag se sama vyjádřila, že neměla od islámu jak odpadnout, když nikdy muslimkou nebyla – jejím otcem byl sice muslim, což by podle jistých interpretací šaríe mělo stačit k tomu, aby za muslimku byla považována, nicméně byla vychovávána pouze matkou-křesťankou.
Nezisková organizace Amnesty International rozjela na její podporu online petici, kterou zatím podepsalo celosvětově půl milionu lidí, z toho 10 000 lidí z České republiky. Súdánský ministr zahraničí již oznámil, že trest smrti bude stažen.
Ano, jde o onu „křesťanku“, které se tak „udatně“ zastal páter Halík a jen tak mimochodem pár set tisíc jiných lidí. To že byla Išag vychovávána matkou nehraje podle islámu žádnou roli, protože náboženství „dědí“ po otci. Podle šaríji je tedy skutečně odpadlík. Nicméně článek pokračuje a dostává se na dost tenký led. Autorka mimo jiné konstatuje že neví, jestli na súdánské soudce udělala petice nějaký dojem. Budiž, pochybovat může, ale přinejmenším všichni signatáři udělali více než ona.
Ivana Recmanová se pak pouští do jakési rekonstrukce, při níž odhaluje to jak k procesu došlo:
Meriam Ibrahím Išag před několika lety přerušila kontakty se svojí rodinou, včetně matky a bratra. Ti se teprve před nedávnem dozvěděli, že si Meriam vzala křesťana, se kterým má dítě. Jejího bratra to rozzuřilo a podal na ni trestní oznámení. Vysvětloval to tím, že je jistě odpadlice, když je nyní křesťankou, zatímco on se stal muslimem, stejně jako jejich otec.
Udavačem byl tedy bratr, což ale nic nemění na tom, že policie těhotnou Meriam Ibrahím Išag sebrala a dala do vazby, ani na tom, že trest smrti za odpadnutí od islámu je v Súdánu i v několika dalších islámských zemích na světě stále platný a v Saúdské Arábii se za to běžně popravuje. To ostatně řekl i dotázaný zástupce státu:
Súdánský ministr pro informace Ahmed Bilál Osman se rozsudku zastával tím, že stejný zákon existuje například i v Saúdské Arábii. Na popud několika západních vlád se však nakonec súdánská vláda rozhodla, že trest smrti i tělesný trest (sto ran bičem) zastaví. Několik odborníků na právo šaría koneckonců proti rozsudku vystoupilo – podle nich má Súdán problém se špatně vzdělanými soudci v této oblasti a žena navíc nebyla několik desítek let za tento trestný čin popravena.
Dovoluji si upozornit na tuto část: „ žena navíc nebyla několik desítek let za tento trestný čin popravena“. Ano žena ne, ale muži za odpadnutí popravováni jsou! Předpokládá se totiž, že pokud žena nechodí do mešity, je to věc jejího manžela. Súdán za apostazi opravdu stále popravuje! Ženy nejsou popravovány proto, že by pro ně byl takový trest považován za barbarský, ale protože nemají právo na vlastní názor.
Dále komentuje (tentokrát mylně) diletantství našich novinářů a Amnesty International, kteří svou kampaň rozjeli pozdě. Nicméně zprávy byly tenkrát opravdu zmatečné a proto bylo lehké podlehnout klamnému dojmu. (Rozsudek rozhodně nebyl zrušen před počátkem kampaně AI.) Tuto část tedy přeskočím. Mezi (nepotvrzeným) prohlášením súdánské vlády a skutečným zrušením rozsudku byl ještě poměrně dlouhý časový úsek, takže snad měla angažovanost AI nějaký smysl. Citovaný článek byl sepsán 17. května a Meriam Ibrahím Išag byla podle posledních zpráv propuštěna 23. června 2014, tedy přesně v den kdy I. Recmanová napasla na tránky OSAČR že „výzvy k ubližováním druhým není možno ve slušné společnosti tolerovat“ .
V českých médiích se neobjevila informace o tom, že na podporu i nepodporu Meriam Ibrahím Išag se v Súdánu konaly demonstrace a že za jejím uvězněním stál bratr. Nedozvíme se ani názor odborníků na súdánské právo nebo šaríu. Místo toho si můžeme přečíst vyjádření pozorovatelů Amnesty International ze Súdánu, kteří se ovšem k otázkám právní teorie nevyjadřují.
Případ, jak ho popisuje Al-Džazíra, už vypadá ovšem lidštěji – máme tu znepřátelenou rodinu, kde se někteří členové neostýchají poslat druhé k soudu, neschopného soudce, proti kterému brojí laická i odborná veřejnost, a politiky, kteří se k případu staví podle toho, jaké body jim to přidá. Tento příběhový rámec není ani cizí České republice.
Doufám, že takové příběhy už České republice cizí jsou. Smyslem práva z pohledu společnosti je zabránit přerůstání konfliktů do nebezpečných velikostí. Udání bratra za změnu víry by měla každá civilizovaná justice smést okamžitě ze stolu a každá civilizovaná vláda by měla neprodleně zrušit zákon, který takové udání umožňuje.
Možnost stíhat někoho za jeho světonázor byla v Evropě typická pro temné doby středověku a diktatur. Jen taková zřízení pořádají hony na čarodějnice, jinověrce, nepřátele víry, tažení proti nepřátelům strany (ať komunistické, fašistické, nacistické nebo jiné) či lov na vnitřní nepřátele. Súdán má trest za odlišné myšlení zaneseno v zákonech a aplikuje jej. Právě proto že tomu tak je nemůžeme udělat to, co doporučuje Ivana Recmanová:
Dokud nezačneme brát země mimo svůj kulturní okruh jako sobě rovné, těžko dosáhneme dobrých mezinárodních vztahů, dokonce i poměrů doma. Nelze se divit narůstající islamofobii, jestliže za všemi neduhy mezi muslimy hledáme jako primární příčinu náboženství, nikoliv i jiné faktory, například povahu jedince nebo politickou situaci státu.
Náboženství jistě není jediným problémem ale k vytváření problémů vydatně přispívá. To co umožnilo věznit těhotnou ženu za změnu smýšlení bylo jednoznačně použití islámského práva. Demokracie si rozhodně nejsou rovny s diktaturami, ale pokud jde o právo zbytečně netrpět, pak v tom si lidé rovni jsou.
Nepřeji Ivaně Recmanové smrt, znásilnění ani jinou ohavnost. Přeji jí jen jeden velmi těžký sen. Přeji jí, aby se jí zdálo že je Meriam Ibrahím Išag a rodí se svázanýma nohama v súdánské věznici daleko od všech svých blízkých. Nepřeji jí to proto, že bych byl pomstychtivý ani proto, že bych se nějak vyžíval v cizím utrpení. Pokud je to ale jediný způsob jak si může uvědomit o čem opravdu psala a co omlouvala, pak jí přeji tenhle sen.
Možná bych měl říci, že jsem si vybral Ivanu Recmanovou jako příklad postmoderního kulturního realtivisty, který je mediálně činný. Nevybočuje nijak z jejich argumentace, není výjimečná. Podobných kulturních relativistů je v médiích mnoho, stejně jako je mnohem více popravených odpadlíků od islámu o nichž se evropská média vůbec nedozvědí.
Všem těm údajným intelektuálům – postmoderním kulturním relativistům totiž nějak chybí lidský rozměr. Zatímco obahjují kultury, nějak zapomínají, že tu nejde o kultury ale o lidi. I. Recmanová je nesmírně citlivá na slovní útoky na Facebookové skupině, utrpení těhotné ženy je však pro ní „kulturní specifikum“.
V den zveřejnění tohoto článku byla Meriam Ibrahím Išag zatčena spolu s manželem Danielem Wanim a dvěma syny na letišti v Chartúmu.