Česká média tleskají snahám o umlčení kritiků náboženství

V pátek 20. června 2014 byla na Facebooku smazána stránka „Islám v České republice nechceme“ (IVČRN), která byla se svými více než 65 000 fanoušky největší vlajkovou lodí kritiky víry v pohádkové bytosti v České republice. Facebook stránku smazal po nahlášení Terezy Cajthamlové (kdo to je? více zde), jejíž snahou, dle jejího vlastního vyjádření na FB, je, aby náhodou někdo někomu neupíral „náboženská práva“, v tomto případě tedy náboženská práva muslimů. Ta byla vskutku brutálně pošlapána tím, že si IVČRN dovolila tu neskutečnou drzost a troufalost a islám kritizovala. Kritizovat náboženství se přeci nesmí, to ví každý slušný člověk, v čele s Terezkou Cajthamlovou. A pokud by Vás zajímalo, jestli Terce podobně leží na srdci také práva nevěřících, tak vězte, že nikoliv. Co však považuji za daleko horší, než pubescentně laděné Terezčino chování a její z předsudků pramenící světospasitelské choutky je mediální reflexe smazání stránky IVČRN. Od médií – hlídacích psů demokracie – přeci jenom člověk očekává nějakou tu kritickou, zdůrazňuji kritickou reflexi daného problému. Lidovky a Respekt a jejich „těžce kritičtí“ „novináři“ Radek Kedroň, Šárka Kabátová a Michal Zlatkovský však na místo erudovaného zamyšlení se ve svých článcích nabídli populistický patos, stigmatizující ty, kteří na místo víry v bohy negramotných pastevců dali přednost hodnotám humanismu. Česká média oslavují snahy o umlčení kritiky náboženství, a to je pro českou demokracii špatná zpráva.

V prvé řadě se samozřejmě nabízí otázka, proč se vůbec řeší kritika určitého problému, na místo problému samotného. Skupina IVČRN kritizovala projevy xenofobie, nesnášenlivosti, netolerance a pošlapávání lidských práv, jež jsou s islámem inherentně spjaty. A česká média, na místo toho, aby řešila existenci ideologie, jejíž charakteristickými znaky jsou xenofobie, nesnášenlivost a netolerance, řeší někoho, kdo tyto atributy spjaté s islámem kritizuje. Takovouto situaci bych označil za vskutku mimořádně absurdní. Zvláště pak v zemi, jakou je Česká republika, tedy v zemi, kde má sídlo extremistická buňka vedená Muneebem Hassanem Alrawim, který, bez většího zájmu médií, ve své mešitě vyzývá věřící k tomu, aby své děti učili nenávist k nevěřícím a k jejich bití, pokud se odmítnou modlit k Alláhovi. A tak se ptám: jak je možné, že Lidovky (článek Facebook smazal stránku, která brojila proti islámu v Česku)  a Respekt (článek Antiislamisty na Facebooku nechceme) oslavují zrušení stránky, která toto kritizuje, zatímco o Alrawiho xenofobních a nesnášenlivých projevech jejich redaktoři mlčí?

Vzhledem ke stylu, kterým byly oba články napsané, nebude odpověď na předchozí otázku zřejmě příliš velkým tajemstvím. Autoři článků totiž fakticky neskrývaně oslavují cenzuru kritiky náboženství. Užívají při tom navíc termínů jako „xenofobní stránka“ či „islamofobové“, čímž ještě navíc sami sebe usvědčují z terminologické neobratnosti a nevzdělanosti, respektive neobeznámenosti s danou problematikou. Je tak zřejmé, že de facto nejde o žádný boj proti údajné xenofobii, či o boj za toleranci, jakkoliv v tomto kontextu pomýlený. Jde zde jednoduše o snahu ještě více stigmatizovat a ostrakizovat kritiky náboženství, přičemž tato snaha je zaobalena do populistických a líbivých slov o „xenofobii“ a „islamofobii“.

Ostatně, nějak se kritici náboženství démonizovat musí. Před více než dvěma tisíci lety, v antických Athénách, kde byl ateismus dle tehdejší legislativy trestným činem, měli tamní předchůdci Cajthamlové, Kabátové, Zlatkovského a Kedroně situaci poněkud snažší. Náboženství bylo prakticky „faktem“ dané společnosti a zpochybňování jeho ústřední role bylo aktem pouze zcela ojedinělým. Proto když Anaxagorás ve svých ranných fyzikálních teoriích přišel s konceptem toho, že Slunce (tedy v tehdejších Athénách bůh Hélios) je pouze rozžhavenou masou kamene (zjednodušuji, netřeba zabíhat do detailů), nemuseli athénští zákonodárci vymýšlet, jak Anaxagoru stigmatizovat. On se totiž ostrakizoval a stigmatizoval víceméně sám, už jen samotným zpochybněním Hélia jakožto boha. V dnešní, alespoň částečně sekularizované Evropě, tak tomu již však není. Nejsme zde v situaci, kdy by celá společnost byla tvořena věřícími, kteří by svůj život doslova rámovali v intencích nějakého náboženství. Proto je třeba vymýšlet sofistikovanější způsoby, jak se kritiků náboženství zbavit.

Ještě ve 40. letech minulého století jsme mohli být v souvislosti s Bertrandem Russellem svědky ne příliš sofistikovaného způsobu, jak se zbavit kritika náboženství. U soudu v USA tehdy bylo napadeno to, že Russell učí na univerzitě. Tento nobelista byl totiž autorem přednášky (později vydané knižně) „Proč nejsem křesťaněm“, a proto by, pochopitelně, neměl mít právo učit na univerzitě. Dnes už jsou metody těch, kterým je kritika náboženství trnem v oku, samozřejmě sofistikovanější. Vzhledem k tomu, že hlavním cílem kritiky náboženství začal být islám, vymyslelo se speciální slovo, které bylo ušito tzv. na míru stigmatizaci a ostrakizaci kritikům islámu. Jedná se o známý termín „islamofobie“ – tento pojem je tzv. smysluprázdný, jelikož nemá žádný obsah (více k této problematice viz rozbor stanfordského filosofa a neurovědce Sama Harrise zde či jeho nedávný rozhovor nejen na toto téma s ex-muslimkou Ayaan Hirsi Ali zde). Druhým podobným slovem je „xenofobie“. Tento pojem, na rozdíl od pojmu islamofobie, má skutečně reálný obsah. Xenofobní je například nesnášenlivost vůči jiným kulturním projevům, než jaké jsou součástí mé vlastní kultury – což je příklad právě islámu a proto jej lze označit za xenofobní ideologii. Xenofobní jsou však také mnohé politické strany či soudobí neo-nacisté. V českém kontextu třeba DSSS, či hnutí (dnes již pravděpodobně neexistující) Národní odpor, případně „nacionálni hackeři“ z White Media. Všechna tato uskupení jsou, podobně jako islám, xenofobní (případně i rasistická, to ale nyní ponechme stranou). Útočí totiž na způsoby života a kultury jiných etnik a národností pouze na základě toho, že jsou tyto jiné způsoby života a kultury odlišné od kultury, jež preferují např. DSSS či White Media. Proto se u těchto uskupení setkáváme s tím, že není kritizován islám (jsou si dobře vědomi toho faktu, že muslimové jsou i běloši), ale Arabové na základě jejich kulturní odlišnosti (a ihned si opět doplňme, že ne všichni Arabové jsou muslimové, proto nelze Araby ztotožňovat s islámem). Je tedy legitimní, pokud média uskupení typu DSSS či White Media označují jakožto xenofobní. Důsledkem toho je skutečnost, opět zcela legitimní, že náckové a jim podobní jsou ztotožňováni s termínem xenofobie. A vzhledem k tomu, že náckové, opět zcela odůvodněně, nemají u veřejnosti zrovna příliš dobré renomé, symbolizuje termín „xenofobní“ něco, co u většiny lidí automaticky vyvolá silně negativní konotace. A to je přesně ten důvod, proč se vůči kritikům náboženství používá ta strategie, kdy jsou skrze média označeni jakožto xenofobní.

Objektivně vzato je to strategie velice dobrá – vezme se termín označující negativní vlastnost, který je, ač se jedná o cizí slovo, termínem, jehož význam veřejnost dostatečně zná a zároveň je tento termín u veřejnosti dostatečně rozšířen, tedy je známý. Pak se takový termín aplikuje na nepohodlné osoby – tedy kritiky náboženství – a „dílo je dokonáno“. Přese všechno ostatní je tedy užívání termínu „xenofobní“ vůči kritikům náboženství poměrně jasným a zřejmým argumentačním faulem. Smutné však je, pokud se takových lstivých argumentačních faulů dopouští novináři z nebulvárních médií. Jejich role by měla být přesně opačná. To oni by měli ve svých vysokonákladových denících a týdenících upozorňovat na to, o čem jsem já v krátkosti pojednal v předchozích odstavcích. Na místo toho se však slovem „xenofobní“ označuji ti, kteří se ve skutečnosti vůči xenofobii, nesnášenlivosti a netoleranci ostře vymezují. Novináři si pravděpodobně neuvědomují, že se tím dopouští něčeho, co může mít poměrně dalekosáhlé důsledky. Pokud bude slovo „xenofobní“ nadužíváno podobně, jako tomu je nyní, snadno se může stát, že se stane něčím podobně zprofanovaným, jako je „boj proti korupci“.

Ještě o něco dále ve svém novinářském diletantství pak zašel server Romea.cz, který označil kritiku islámu za rasistickou (článek Facebook smazal nenávistnou stránku proti islámu. Další rasistické stránky zatím fungují). Já bych možná novináře z Romea.cz opravil a napsal bych, že když už nutně chtějí psát o něčem, o čem nerozumí, ať příště označí kritiku islámu za misantropickou. To bude totiž přeci jenom alespoň o chlup blíže realitě, jelikož misantropie vyjadřuje nenávist k lidem obecně, ke všem lidem, no a muslimové jsou běloši, černoši, mulati, Asiaté, Arabové, Peršané, Evropané, Američané… no prostě zástupci téměř všech etnik, ras a národností na světě. Je třeba říct, že ztotožňování kritiky náboženství s rasismem jde ještě o stupeň dále, než sofistikované pokusy o stigmatizaci kritiků náboženství, které předvedli redaktoři Respektu a Lidovek. Avšak vzhledem k tomu, že skutečnost, že kritika náboženství nemá nic společného s rasou, je natolik zřejmá, nepovažuji za jakkoliv důležité se článkem na webu Romea.cz zabývat. Teze v něm uvedené jsou totiž tak absurdní, že diskreditují sami sebe.

V souvislosti se článkem na webu Romea.cz je však třeba zmínit ještě jednu důležitou součást koktejlu, jež je zodpovědná za současnou situaci a jež se týká i článků v Respektu a Lidovkách. Je jí výše již naťuklá problematika neobeznámenosti s tématem, respektive nevzdělanosti v dané oblasti. Lidé typu autorů článků na zmíněných webech se o islám více nezabávají, stejně jako se nezabývají kritikou islámu, čehož důsledkem je, že o obém píší z podstaty věci nutně zcela povrchně. Avšak jak říkal jeden profesor od nás z katedry filosofie, „z pozice neznalosti nelze argumentovat vůbec pro nic“. Dnešní média to však očividně nezajímá. Budou ráda psát a argumentovat z pozice neznalosti, je-li téma dostatečně populistické a tedy i čtenářsky zajímavé. Čtenost je očividně až na prvním místě, profesionalita až někdy v závěru pelotonu. Tito lidé pak nepochybně brání islám pouze proto, že je „jiný“. Už neřeší, co je zač. Je prostě jiný, a někdo jej kritizuje, takže to přeci nutně musí znamenat, že jej kritizuje čistě právě proto, že je jiný. V takovém přístupu se však zrcadlí spíše latentní xenofobie toho, kdo takto postupuje, než jakákoliv snaha o kritickou reflexi daného problému. Pokud bych se autorů těchto článků zeptal (a Michala Zlatkovského jsem se zeptal – nebylo mi odpovězeno), jestli znají postavy jakými jsou například Imad Iddine Habib, Faisal Saeed Al Mutar, Kacem El Gzazzali či Waleed Al-Husseini a spousta dalších, jistě by tato jména slyšeli poprvé v životě. Lidé jako Zlatkovský, Cajthamlová, Kedroň či Kabátová prostě a jednoduše vůbec nemají představu o tom, že kritika islámu skutečně absolutně není doménou „bilých evropských heterosexuálních nácků“. Pokud se však sami nerozhodnou se do oblasti problematiky islámu a kritiky islámu hlouběji ponořit a vzdělat se v ní, je víceméně zbytečné vést s nimi jakoukoliv diskusi.

Lze tedy konstatovat, že problémem určitě není zrušení FB stránky IVČRN (stránka navíc byla opětovně založena pod názvem Islám v ČR nechceme a dva dny od založení již má přes 4 000 fanoušků). Facebook je soukromou firmou, která si na svém písečku může dělat, co chce. Zrušení stránky má jistou symbolickou rovinu či význam, to ano, ale daleko horší a pro demokracii a svobodnou společnost nebezpečnější je přístup českých médií, která buď cíleně, nebo v důsledku vlastní nevědomosti, stigmatizují a ostrakizují kritiku náboženství jako takovou. Upřímně nevím, která z těchto dvou možností je horší, každopádně to, že česká média oslavují snahy o umlčení kritiků náboženství je zprávou velice špatnou.

Závěrem přikládám pro slečny Cajthamlovou a Kabátovou, pro pány Zlatkovského a Kedroňe, pro web Romea.cz a vůbec pro všechny české novináři menší inspiraci k tomu, čím by se mohli a měli zabývat:

Autor článku není členem sdružení IVČRN ani Czech Defence League. Článek vyjadřuje stanovisko autora, nikoliv oficiální stanovisko OSAČR.