Položili jste si někdy otázku: „Co mají všechna deklarovaná lidská práva společného?“ Pravděpodobně byste došli k závěru, že garantují člověku právo rozhodovat za sebe, právo zvolit si jak bude jednat a za koho se bude považovat.
Každá svoboda je v první řadě svobodou volby.
Člověk může svobodu rozhodování za sebe ztratit buď tak, že je mu taková svoboda upřena, nebo tak, že se rozhodování vzdá buď ve prospěch společného zájmu, nebo tím, že se spolehne na úsudek někoho (dle jeho mínění) zkušenějšího a důvěryhodnějšího. Zkrátka dá na autoritu.
Některé chování je lidem zakázáno zákonem, ale o tomto druhu jednání se tak docela bavit nechci. Soustředím se naopak na svobodu vyznání.
Všichni věřící, stejně jako všichni lidé zastávající nějaký světonázor jsou sami přirozeně v těchto právech omezeni. Toto omezení si ale vybrali sami a tak není v protikladu k jejich svobodám. Svobodným rozhodnutím může být i také takové, které člověka dovede k rozhodnutí se garantovaných svobod vzdát.
Pokud se rodilá Evropanka rozhodne přestoupit na islám, je to v principu její věc a i když se nám to může stokrát nelíbit, vychází i takové jednání ze stejného zdůvodnění. Lidská práva mají ale ze svého principu jednu zvláštní vlastnost: i když se jich třeba rozhodnete vzdát, nikdy se jich nevzdáváte navždy.
Pokud se tedy zavážete k tomu, že se budete chovat podle nějakého náboženského vzoru a po čase se dovtípíte, že to nebyl nejlepší nápad, máte vždy právo od tohoto rozhodnutí upustit.
Přesto jsou v naší kultuře lidé, kteří nemají taková práva garantována. Nemluvím teď o zločincích, kteří jsou na právech omezeni tresty, ale o dětech. Děti nemají svobodu vyznání, právo na svobodnou volbu životního partnera ani svobodu projevu. Nějak předpokládáme, že by jim tyto svobody byly k ničemu, protože nemají dostatek informací, aby se mohly samy rozhodnout.
Můj názor v takových věcech je, že by se o nich prostě děti rozhodovat neměly, právě proto, že jde o rozhodnutí příliš závazná, která navíc nejsou většinou ještě schopné posoudit. V tom se shoduji s celými zástupy církevních autorit, jenže můj závěr, který z toho vyvozuji je diametrálně odlišný jejich.
Postoj církevních autorit totiž bývá, že právě v oblasti vyznání (a někdy i ve volbě životního partnera a práva na život) mají za dítě rozhodovat rodiče. Tím se samozřejmě dostávám k tolikrát kritizovanému křtění nemluvňat.
Nevím, jestli vám dochází absurdita tohoto rituálu. Křest má být výrazem přijetí konfese, což je něco, o čem se u nemluvněte rozhodně mluvit nedá. Je to ale také v naprostém rozporu s neustálými prohlášeními, že víra je osobní věcí věřícího. Pokřtěné nemluvně nemá nejmenší potuchy o tom, co je to víra a jeho vlastní potřeba se nechat pokřtít je bizarní konstrukt jeho příbuzných(v lepším případě).
Popravdě mi ale tento rituál spáchaný na těle nechápajícího nemluvněte nepřipadá jako to nejhorší. Vlastně mi připadá nicotný ve srovnání s tím, co po něm většinou následuje.
O indoktrinaci se píše tak často, že téměř mizí povědomí o tom, co to vlastně je. Zjednodušená představa by mohla pocházet z názvu – in doktrinace – vložení doktríny.
Jenže tak jednoduché to není. Nejde jen o předání postojů k různým životním otázkám, ale také o zablokování možnosti ptát se na správnost takových postojů. Smyslem indoktrinace není jen „předání učení“ ale především co největší potlačení schopnosti pochybovat a rozhodovat se samostatně.
Mnohem výrazněji viditelný než u katolíků je proces indoktrinace vidět u muslimů, moonistů nebo scientologů. Snaha otevírat vlivu náboženství státní instituce je proto strašná, zvláště pokud mezi nimi jsou také školy.
Dítě prostě k náboženství přichází až příliš snadno. O to těžší je ale se z náboženských společností dostat. I mnozí naši vysoce postavení církevní hodnostáři zastávají názor, že z římskokatolické církve nelze vystoupit (i když vás vyškrtnou ze seznamu, váš křest počítají jako stále platný). Totéž míní muslimové o islámu, svému mínění ale dodávají pádnost ospravedlňováním náboženských vražd odpadlíků.
(V tomto duchu vyznívá i odpověď padre Halíkovi od českých muslimů ve věci súdánské křesťanky Meriam Ishag.)
Nejen že církve mohou za člověka o jeho vyznání rozhodnout ve věku, kdy pro výběr svého světonázoru nemá ani důvod ani znalosti, ještě si nárokují to, aby to bylo rozhodnutí trvalé a nezrušitelné. Využívají k tomu dokonce psychické i sociální blokování.
Jde o trvalé zcizení jednoho ze základních lidských práv.
Ze zákona by církev, která takový postoj zastává, neměla mít právo na registraci v naší republice.