Hned na začátek se otevřeně přiznám, že mě minirozhovor s Tomášem Halíkem trochu naštval. Halík se zde, kromě jiného, poměrně nevybíravě vyjadřuje o novém ateismu a ateistech. Sice se běžně považuji spíše za ateistu, který nijak nový není a časem navíc i trochu stárne, ale i tak považuji některé jeho představitele za inspirující osobnosti.
Hned poté jsem si ale uvědomil, že jako nový starý ateista se o náboženství často vyjadřuji s nemenší brizancí. Chápu tedy, že se Tomáš Halík chtě nechtě musel přizpůsobit stylu, který preferujeme: jasné formulace, břitký humor a nevybíravé invektivy. Určitě je to zábavnější než suchopárná a zašmodrchaná intelektuálština mnohých evropských teologů. Z tohoto úhlu pohledu mi potom Halíkův článek připadá jako dobrý začátek v budoucnu možná plodného dialogu. Myslím, že bychom tedy měli zvednout hozenou rukavici a podívat se Halíkovým tvrzením podrobněji na zoubek s otevřeností a touhou po poznání novým ateistům vlastní.
Halík: Když rabín Sachs se Dawkinse ptal, zda četl alespoň jednu odbornou teologickou knihu o výkladu biblických textů, ten zůstal hledět s otevřenými ústy. Patrně neví, že od nejstarších rabínských komentářů přes starověké křesťanské teology po moderní teology se rozlišuje několik druhů interpretace posvátných textů (a několikerý smysl textu) a že více než století biblická teologie stojí na hermeneutice, tj. interpretaci textů v kontextu doby vzniku a literárního druhu.
Toto tvrzení již skvěle komentoval David Černý na svém blogu kontrafikce: „Pravda je ale úplně jiná. Dawkins nezůstal hledět s otevřenými ústy (přesvědčte se sami), docela jednoduše a promptně odpověděl, že je mu jasné, že výklady Bible budou tyto krutosti odmítat, nicméně jeho zajímá podoba Boha, jaká se vynořuje z četby Starého zákona. A není to nic hezkého.“
Další tázajícím se redaktorem nadhozená otázka vtipně konstatuje, že Dawkins vyvrací tezi boha, v kterého věří jiní lidé než Halík a nevyvrací hypotézu Halíkovu. Halík potom křesťany, kteří věří v něco jiného než on označí za fundamentalisty a sám vysloví tuto myšlenku:
Halík: Nevěřím v Boha jakožto „nadpřirozenou bytost“ za kulisami přírody a dějin, nýbrž věřím křesťansky v trojjediného Boha. V Boha, který je nevýslovnou hlubinnou dimenzí skutečnosti a pramenem bytí (kterého Ježíš nazývá metaforicky „otec“). V Boha, jehož sebepředstavujícím Slovem je lidství Ježíše z Nazaretu („Syna“). V Boha, který „je nám bližší než naše vlastní srdce“, je „já našeho já“ (Ducha).
Věřím v jednotu a vzájemnou komplementaritu těchto tří náboženských zkušeností: s Bohem, který je radikálním tajemstvím, „zcela jiným“, v Boha, který vstupuje do lidských dějin skrze Ježíšův příběh a Boha, který překračuje všechny hranice a „vane, kam sám chce“.
Původně mé nově ateistické já začalo již při druhé větě do mozku místo čteného textu posílat „bla bla bla bla …blabla bla“, ale naštěstí se v diskuzi objevil Marek Picha, který mně Halíkova slova přeložil do lidštiny, do jazyka kterému rozumím: „Bůh pro mě není děda na obláčku. Má zkušenost s Bohem je trojí – zaprvé, jakožto s původcem světa (tj. s jeho „otcem“), o kterém lze vědět málo či nic a který nemá či alespoň nemusí mít žádné z vlastností stvořeného světa („jiný“, „tajemství“) – zadruhé, s externalizovaným a do světa zasahujícím Bohem skrze učení Ježíše a jiných („syn“) – zatřetí, s internalizovaným, osobním Bohem, který ví všechno o všem a zejména o mně („duch“). Tedy že celkem efektně využívá Trojici k odlišení tří různých verzí zkušeností, podpor a důvodů: obecné vysvětlení světa, svědectví a historické události, osobní zkušenost a emoce.“
Když se nad tím zamyslím, tak s takovým Bohem v podstatě nemám žádný problém ani já, kovaný ateista. Možná je toto nakonec důvod, proč ani Dawkins či jiní noví ateisté s podobně podaným Bohem nepolemizují. Je to Bůh deisticko panteistický, Bůh mnoha špičkových vědců a intelektuálů. Jako hypotéza je ale takový Bůh dokonale zbytečný. Dnes již máme fyzikální modely, které konzistentně vysvětlují vznik vesmíru bez potřeby prvotního hybatele. Chápe-li dále Halík jako projevy Boha učení mimořádně nadaných lidí, které ho osobně oslovuje, nu potom proč ne. Nakonec sám píše, že takovým projevem nemusel být jen Ježíš, ale i jiné osobnosti. Co takhle Einstein? Newton? Feynman? Epikuros? Sokrates? No a osobní zkušenosti nebo emoce máme káždý ty svoje. Každý si tak podle Halíka pěstujeme svého osobního boha, kterého jen nemáme potřebu bohem nazývat.
Halík je ale katolický kněz. Možná by bylo méně matoucí, kdyby se Halík zároveň neprezentoval jako uctívač boha, který lidem přesně nadiktoval, jak mají provozovat koitus a způsob jak každou neděli dopoledne zahřívat dřevěné lavice ve vyhrazené budově. Pojídání těla takového boha, nebo magická místa, kde takový bůh uzdravuje lidi už asi vynechám. No ale budiž, to je věc mezi Halíkem a Katolickou církví a co nám ateistům je nakonec do toho, že? Hlavně, že jsme si to vyjasnili.
Halík: „Nový ateismus“ je přesnou kopií náboženského fundamentalismu – jejich primitivismus a arogance spočívají v nároku na vlastnictví konečné pravdy, přitom jejich pojetí pravdy a skutečnosti je ploché a povrchní. Ke komunikaci mezi jednotlivými způsoby vidění světa může pomoci filozofická hermeneutika, umění překladu.
Věda a vědecký názor je přesným opakem fundamentalismu. Každý vědec ví, že jeho hypotéza může být kdykoliv nahrazena jinou, lepší. Stalo se to i těm nejlepším a nejrevolučnějším hypotézám, jakými byli Newtonova fyzika nebo Darwinova evoluční teorie. Tady je možná Halík nepřesně informován, protože v tomto směru neznám pokornější lidi, než jsou vědci. Většina vědců je již za svého života svědky toho, jak jsou jejich nejlepší objevy a vědecké výsledky zavrhovány, měněny a doplňovány k nepoznání. Ve vědě neexistuje konečná a jediná pravda. Možná se Halík cítí být dotčen tím, že stejně jako jsou vědci zvyklí nemilosrdně trhat a cupovat staré hypotézy, tak podobně někteří z nich trhají a cupují myšlenku Boha. To ale není znak arogance, ale maximální pokory.
K té plochosti a povrchnosti. Myslím, že toto může snad říci jen člověk, kterému schopnosti či vzdělání nedovolí ocenit hloubku a krásu vědeckých teorií. Krásu skutečného poznávání zákonitostí světa v kontrastu s tím zdánlivým poznáním náboženským. Jestli je potom znakem plochosti a povrchnosti vyjadřování snaha o jeho pochopitelnost a srozumitelnost, potom se za nové ateisty přiznávám: vinen.
Halík: Jak upozornil sociolog poznání Nikolas Luhmann, teologie, vycházející z mystické zkušenosti, má dnes určitou výhodu proti klasické přírodovědě, protože už dávno dokáže zacházet s paradoxy, s možností různé interpretace téhož jevu – věda se to v posledních desetiletích teprve učí a ideologové scientismu jako Dawkins a jeho druhové to patrně vůbec nejsou ochotni a schopni pochopit.
Věda tuto schopnost má hluboko v žilách a moderní věda by se bez ní vůbec neobešla. Vždyť třeba teoretičtí fyzikové vlastně již desítky let pracují na nových a lepších modelech či interpretacích známých faktů, které by umožnily navrhnout a hlavně ověřit výsledky nových experimentů nebo pozorování na samé hranici fyzických schopností lidstva. Nakonec i nejznámější Dawkinsův přínos vědě spočíval na změně perspektivy a ne na nějakém novém, epochálním objevu. Dawkins se podíval na evoluci z pohledu jedince, jak bylo do té doby převážně zvykem, ale pohledem genu. tato perspektiva potom umožnila efektivněji pochopit, jak celý proces evoluce probíhá. Tady si možná profesor Halík staví dalšího slaměného panáka, aby jej mohl s grácií jezuity zapálit na hranici.
Hnutí „nového ateismu“ se podle mého názoru stalo obskurní sektou, kopírující to, proti čemu povstali, americký evangelikální fundamentalismus. Jeho misionáři typu Dawkinse a Krausse připomínají americké teleevanglisty – domnívám se, že oba typy myšlení v evropské kultuře působí poněkud trapně. Dnes jsou v anglosaském světě velmi slyšitelní, ale myslím, že jejich budoucnost je pevně svázaná s budoucností náboženského fundamentalismu, který je ovšem v časech krizí vždy znovu oživován.
Nesmyslnost přirovnání nových ateistů k sektě je snad zřejmá. Nemáme pevnou strukturu, nemáme jednotnou ideologii ani náboženského vůdce. Netvoříme pevné, před vnější společností uzavřené, společenství lidí oddaných jednomu vůdci či myšlence. Spíše naopak. Jsme lidé otevření kritické diskusi apelující na používání zdravého rozumu a individuálního myšlení. To se nakonec ukazuje i na tom, že v čele našeho hnutí nestojí na emoce apelující blábolilové, ale jedni z nejznámějších a nejuznávanějších vědců a intelektuálů současnosti, kteří si často získali ostruhy a proslulost jinak, než svým ateismem. Povrchní podoba s teleevangelisty a náboženskými fundamentalisty je možná potom jen v tom, že tyto špičky jsou mediálně úspěšné a vystupují před vyprodanými arénami. Jinak ale nemůže být větší rozdíl mezi nábožensky excitovaným projevem evangelikálního křesťana a dvouhodinovou debatou dvou distingovaných postarších vědců sedících u stolu plného knih, mluvících o vědě, životě a vůbec. Sledováním něčeho takového se možná dostanete do intelektuálního nebe, ale rozhodne budete na míle vzdáleni čemukoliv, co by připomínalo sektu. Posuďte nakonec sami, při sledování vystoupení Richarda Dawkinse a Lawrence Krausse.
Halík tady ale správně čte, že aktivní ateismus je reakcí na náboženství. Pokud identifikuje jako nepřítele náboženský fundamentalismus, potom jsme možná v tomto boji pod stejným praporem, jen každý útočíme z trochu jiné strany. Snad nebude tento rozhovor posledním, kde se Halík bude věnovat ateistům takovým, jací skutečně jsou a ne takovým, jaké by je chtěl mít. Možná se v tom procesu mohou obě strany mnohému naučit podobně, jako jsem se dnes něčemu naučil já, když mně někdo dal ochutnat vlastní medicínu.