autor: Pavel Vachtl
Motto:
Napoleon Laplaceovi: Napsal jste obsáhlou knihu o stavbě Všehomíra, ale nikde jste v ní nezmínil vliv Stvořitele.
Laplace Napoleonovi: Tuto hypotézu jsem nikdy nepotřeboval.
Lawrence Krauss: Jsem (primárně) obhájcem vědy, ne ateismu (I’m not an advocate for atheism; I’m an advocate for science)
Lawrence Krauss jako rocková hvězda ve filmu i naživo v Olomouci
Každoroční mezinárodní festival populárně-vědeckých filmů, Academia Film Olomouc, měl letos ve svém programu vystoupení světové vědecké hvězdy prvního řádu. Organizátorům se totiž povedlo zajistit účast významného amerického kosmologa, teoretického fyzika a prominentního ateisty Lawrence Krausse. Krauss, původem z Arizonské státní university, zde během letošních Velikonoc vystoupil s přednáškou, představil zde i svůj nedávný film Unbelievers (“Nevěřící”), ve kterém vystupuje společně s biologem Richardem Dawkinsem, a také besedoval s českými diváky. Sklidil zasloužený aplaus a byl také v Olomouci odměněn festivalovou cenou za popularizaci vědy. Skutečnost, že je Lawrence Krauss významným vědcem, je také podtržena jeho bývalým členstvím ve skupině poradců amerického prezidenta Obamy a jeho současnou aktivitou v rámci řady důležitých společenských i vědeckých orgánů.
Nejdříve se zastavme u zmíněného filmu Unbelievers. Krauss a Dawkins, tito dva přední představitelé tzv. Nového ateismu, tedy nekompromisního a sebevědomého ateistického směru současnosti, podnikají již několik let po celém světě sérii přednášek a diskusí. V jejich rámci objasňují laikům, věřícím i nevěřícím, své představy vědců a ateistů, které se vztahují k vesmíru a k roli či postavení člověka a lidstva v něm. Paralelně také Krauss rozvíjí interdisciplinární popularizační projekt Origins (Počátky), v jehož rámci se spolu s řadou dalších vědců věnuje např. zkoumání vzniku vesmíru, Země, lidského druhu a podstatě lidského vědomí. Film Unbelievers zachycuje jistou dokumentární až téměř agitační formou úsilí Krausse a Dawkinse během jejich přednáškových turné. Mapuje také jejich nejdůležitější a nejčastější argumenty, kterými popisují nadbytečnost, irelevanci popř. škodlivost náboženských představ, pokud jde o formování správných a o vědu opřených představ o vesmíru kolem nás.
Ve filmu vidíme oba aktéry vystupovat v rámci mnoha institucí a na všech kontinentech. Vidíme je jak na stadionech s mnohatisícovým publikem, tak i v menších univerzitních, komunitních či městských aulách. Sledujeme je, jak polemizují s křesťany i s muslimy, s teology i s řadovými věřícími. Film bude možná v českém ateistickém divákovi vyvolávat dojem jisté triviálnosti a přehnané redundance motivů a témat, musíme si však uvědomit, že byl vytvořen zejména z perspektivy působení v rámci amerického prostředí, kde není ateistický postoj tak častý ani tak samozřejmý jako v České republice. Příslušný americký adept, snažící se přejít k ateismu, tedy může mít pochopitelné osobní a společenské zábrany. Také podle tvůrců filmu šlo hlavně o zprostředkování jisté emocionální vlny, spojené s celosvétovým přednáškovým turné, takže Krauss a Dawkins jsou ve filmu schválně ukázáni jako rockové hvězdy, které přelévají svoji energii do publika a dodávají odvahu ještě nerozhodnutým hledačům pravdy a autenticity, aby se směrem k ateismu vydali. Ateistické a skeptické poselství podpořily ve filmu také známé herecké či jiné celebrity, jako např. Woody Allen, Cameron Díaz, Sarah Silverman, Stephen Hawking, Ricky Gervais, Werner Herzog, James Randi, Bill Maher, Stephen Colbert a řada dalších.
Lawrence Krauss však v Olomouci působil “naživo” velmi uvolněně, neformálně a bezprostředně. Neměl tedy žádné manýry rockové hvězdy a dával najevo, že jedná s ostatními lidmi jako se sobě rovnými. Svým způsobem je možno ho považovat za pokračovatele nonkonformního a přímočarého stylu Richarda P. Feynmana či Carla Sagana.
Kosmologie: temná hmota a zrychlování míry expanze vesmíru
Kraussova přednáška pojednávala především o stavu současné kosmologie a fundamentální fyziky, zejména pokud jde o vznik, vývoj a další osud vesmíru. Co se týče vzniku vesmíru, je podle Krausse možné, že součet celkové energie vesmíru, tedy celková bilance pohybové a gravitační potenciální energie vesmíru, se rovná nule. To by podle současných poznatků kvantové teorie a obecné relativistické teorie gravitace bylo v souladu s tím, že vesmír na začátku vznikl prakticky z “ničeho”, čili ze stavu, který má také efektivně nulovou či zcela minimální energii. Koneckonců, Krauss ve své přednášce vycházel symbolicky právě z textu svého bestselleru “Vesmír z ničeho”, kterážto kniha vyšla loni i česky,.
Má to ale svůj háček. Podstata tohoto paradoxu tkví v tom, že fyzikální kvantové “nic” není zase tak úplně ničím. O vývoji a osudu našeho vesmíru zde rozhoduje tzv. skrytá či temná energie (dark energy), o které nevíme skoro nic a která tvoří celkem 70% hmotnosti vesmíru. Nejpravděpodobnějším kandidátem na původ této energie je tzv. energie vakua, tedy zdánlivě prázdného prostoru, která se objevuje jako významný faktor jak v kvantové teorii pole tak i v kvantové kosmologii. Tato energie stojí mj. za postupným zrychlováním míry rozpínání vesmíru, protože čím více je prostor prázdný, tím je více touto energií dále jakoby “rozfukován”. Podle Krausse vesmír skončí jako obrovský a neuvěřitelně zředěný ba skoro prázdný prostor, ve kterém pomalu vyhasnou všechny procesy, které vidíme dnes, včetně života. Nicméně právě jisté souhře zvláštních podmínek a okolnosti vděčíme za svoji existenci a jistou míru dosavadní dlouhodobé stability našeho vesmíru (tento vesmír existuje přes 13 miliard let).
Krauss také mluvil o možné existenci mnoha vesmírů, ovládaných různými sadami fyzikálních zákonů, v rámci tzv. Multivesmíru. Tato možnost je dnes vědci už řadu let poměrně vážně diskutována, avšak zatím neexistují žádná experimentální data, která by mnohost vesmírů stoprocentně dokazovala či vyvracela. Nicméně hypotézu mnoha vesmírů podporuje (dnes již prokázaná) existence tzv. inflačního stadia vývoje našeho velmi raného vesmíru. Hypotéza mnoha vesmírů také přirozeně objasňuje možnost existence lidské civilizace ve vesmíru – bez působení antropického principu či bez přítomnosti nějakého účelu. Nacházíme se prostě v jednom z mnoha vesmírů, jehož zákony a a parametry náhodou umožňují naši existenci, zatímco fyzikální zákony ve většině ostatních vesmírů pravděpodobně neumožňují stabilní vývoj struktur a složitých systémů. Máme tedy v tomto smyslu obrovské štěstí. Stačila by třeba jen nepatrná změna jistých základních veličin a parametrů a vesmír by byl zcela jiný, popř. by rychle skončil (potom by zde ale také nemohl být žádný lidský pozorovatel). Darwinistická selekce tedy může existovat i na úrovni celých vesmírů.
Vesmír mohl vzniknout z “ničeho”, navíc bez Boha
Podle Krausse je klíčové, že naše poznání umožňuje v zásadě rekonstruovat vznik a vývoj vesmíru pouze s pomocí systémově objektivních fyzikálních zákonů, tedy bez nutnosti nějakého vnějšího “božského” zásahu. Ve fyzikálních zákonech tedy není přítomna žádná veličina, která by měla “božské” atributy nebo která by mohla představovat “božskou intervenci” směrem do námi poznávaného světa. Tímto konstatováním se vlastně Krauss znovu obloukem vrací ke klasickému Laplaceovskému krédu, které stojí v mottu tohoto článku. A tento moment je také obsahem Kraussova pozitivně ateistického životního postoje, který nespočívá v přímé negaci náboženství, ale v hledání alternativní koncepce, která může náboženství nahradit něčím pro člověka svobodnějším, více opřeným o poznatky vědy a více odpovídajícím současné úrovni rozvoje lidské civilizace. Zásadní je pro Krausse kritické myšlení a zpochybňování všeho, co není přesvědčivě dokázáno, včetně náboženství a různých tabu. Právě díky věčnému a neomezenému pochybování o všem, i o sobě, se podle něj věda stala oním mocným, spolehlivým a rozvinutým nástrojem člověka při poznávání světa a při jeho ochraně před různými nástrahami, jak je tomu dnes. A i když podle Krausse ve vesmíru neexistuje žádný obecný/univerzální smysl, který je obvykle předpokládán náboženskými věroukami, přesto nebo snad právě proto můžeme my sami dát svému životu svůj vlastní smysl a naplnit ho naším významem. Pro vesmír jsme sice bezvýznamní, můžeme být totiž klidně i jeho náhodným vedlejším produktem, ale sami pro sebe jsme přesto významní. Skutečný smysl lidského života je vzhledem k (materiální či jiné) podstatě vesmíru mimoběžný.
Ateismus (nejen) v kosmologii a Lawrence jako jeden z jeho pilířů
Na závěr bych se chtěl zamyslet nad tím, jestli je pro teoretické fyziky a kosmology ateismus něčím, co nějak přirozeně či nutně plyne z povahy jejich práce a jestli samotné používání slova “Bůh” některými fyziky o něčem svědčí. Pokud například Albert Einstein svého času řekl, že “Bůh nehraje v kostky”, rozhodně si nepředstavoval nějakou nadpřirozenou bytost, která stále tahá za nitky a rozhoduje tak o aktuálním dění ve vesmíru. Einstein tím vyjádřil svoji nechuť ke kvantové mechanice a řekl tím vlastně jen to, že finální a základní zákony vesmíru podle něj nebudou mít pravděpodobnostní kvantový charakter. Slovo “bůh” tedy vlastně fyzikové (věřící i nevěřící) používají často i tehdy, když v žádného boha nevěří, je to pro ně jen krátké synonymum pro očekávané fundamentální či finální zákony vesmíru, pro jeho nejhlubší podstatu.
Na druhou stranu, ateismus není jediným možným názorovým stanoviskem, které je věcně kompatibilní s produktivní prací v oblasti kosmologie či fundamentální fyziky. Pro řadu fyziků byl a je z historického hlediska nebo z hlediska jejich rodinné výchovy přijatelný a s jejich prací kompatibilní i deismus. Deismus vlastně odsunuje otázku Boha zcela mimo oblast fyzikálního zkoumání, mimo fungování našeho vesmíru a před Velký třesk. Bůh deistů je tak vlastně čistě jen prvotním hybatelem (prime mover) nebo kosmickým hodinářem či architektem – “něčím”, co “naplánovalo” či vygenerovalo základní fyzikální zákony a pak už se to dál neprojevovalo. “Bůh” deistů a fyziků tedy rozhodně nemůže být biblickým Bohem křesťanů, Bohem muslimů či nějakým osobním bohem vůbec, tedy bohem, který na všechno dohlíží a všechny odměňuje či trestá za jejich chování. Jemnou změnou perspektivy se nám tato pozice pak může změnit dokonce i v panteismus (kdy vytvořený vesmír a jeho tzv. stvořitel jsou jedno a to samé). Agnostik pak může lavírovat mezi všemi těmito zmíněnými polohami.
Tyto změny poloh jsou však v kosmologii víceméně jen formální a nepodstatné, stejně tak když říkáme podstatě vesmíru “bůh” nebo jakkoliv jinak, je to jen hra se slovy. Na výsledku konkrétní práce ve fyzice se tyto různé názorové polohy, slovní konvence a variace většinou neprojeví a proto může ateista Lawrence Krauss produktivně spolupracovat např. s deisty Paulem Daviesem, Frankem Tiplerem, Johnem Barrowem nebo Freemanem Dysonem. Všechny zajímá na prvním místě, JAK vesmír funguje, což je především otázkou příslušných rovnic a matematiky, ne toho, jak si cosi v této oblasti pojmenujeme. Ateismus je však radikální a otevřené vyjádření podstaty této věci – pojem Boha sice může sloužit k nějaké metaforické dekoraci či k vytvoření jistého “uměleckého dojmu” při výkladu kosmologie, nemá však reálný význam, nemá reálný obsah. Dalšími významnými ateisty v kosmologii jsou např. Stephen Hawking, Alan Guth, Roger Penrose, Sean Carroll, Martin Rees a Steven Weinberg.
V této souvislosti je třeba si uvědomit, že hromadný výskyt ateistů je i ve vědě jevem historicky poměrně nedávným, fakticky se soustřeďuje na poslední 1-2 století. Řada významných reformátorů a osobností vědy 18., 19. nebo i 20. století byla ještě deisty nebo někdy dokonce i teisty. V zásadě zde platí pravidlo, že jako první nastupuje rozvoj vědy a až teprve potom přichází do vědy i společnosti ateistická vlna, kdy je pojem Boha učiněn nepodstatným a stává se spíše otázkou reliktního terminologického označení. Krauss tedy postupuje správně, když na první místo ve své praxi staví důraz na rozvoj vědy a aplikaci vědeckých poznatků. Ateismus pak totiž přichází v závěsu. Věda je prvotním a zásadním hybatelem pro sekularizaci a ateizaci společnosti, protože vytváří podmínky pro budování racionální alternativy k náboženství. Náboženství je totiž v zásadě mytologický produkt. Pokrok vědy je pak zásadním nástrojem pro postupnou demýtizaci společnosti a jejího poznávání světa.
Zdroje: Phys.Org, Česká Televize (rozhovor), Arizona State University, Wikipedia, Academia Film Olomouc, Origins Project, Physics About (rozhovor)