Slovní přestřelka mezi věřícími a nevěřícími, kdy věřící obviňují nevěřící z amorálnosti a všeho zla na světě, zatímco nevěřící jim totéž oplácejí tvrzeními o obecně známé hlouposti všech věřících, působí dojmem budování nové Berlínské zdi.
Ten dojem je vcelku oprávněný, ale já se teď nechci zabývat tím, kdo za co může. Naopak jde mi o ty případy (a není jich málo), kdy se spolu naopak dokáží věřící a nevěřící domluvit, přátelit se nebo i společně zakládat rodiny. Jak je to vůbec možné?
Pokud by celá naše civilizace stála jen na myšlenkách, které zastáváme, na světonázorech nebo náboženských a politických vírách, nebyli bychom prostě něčeho takového schopni. Jenže v rozporu s touto představou toho schopni jsme.
Už kdysi dávno se v ekonomicko-sociálních modelech začaly modelové osobnosti třídit na jestřáby a holubice. Jestřábi představovali jakési bezohledné společenské dravce snažící se z jakékoli situace získat co nejvíce, zatímco holubice byly podle tehdejších představ dokonalí altruisté.
Už pokusy s takovýmito modely přinášely zajímavé výsledky, jenže v realitě se ukazovalo ještě něco jiného. Nejen lidé, ale i jiní sociální tvorové měli schopnost se v některých situacích chovat jako jestřábi a v jiných jako holubice.
Pro takové tvory, jako jsme například my, je pak typické altruistické chování pouze k takovým jedincům, u kterých předpokládáme také altruistické chování vůči nám. Biologové, etologové, ekonomové a sociologové to běžně znají pod pojmem reciproční altruismus.
Tento princip umožňuje bleskurychlé přepnutí z „altruistického“ do „bojového“ modu, když zjistíme, že jsme podváděni, ale také odpuštění, pokud dříve nespolehlivý jedinec dostatečně dokáže, že je schopen a ochoten altruistické chování oplácet.
Reciproční altruismus je pravděpodobně mnohem výhodnější, než si stále ještě jsme schopni představit. U tvorů s vysokou inteligencí (nejen u lidí) není znám jiný stejně účinný způsob, kterým by bylo možné vytvářet skupiny vykazující kolektivní inteligenci, tedy něco, bez čeho by nemohly vzniknout lidské kultury, civilizace ani moderní doba.
Na rozdíl od bezpodmínečného altruismu totiž zařazuje do rozhodovacího algoritmu (vedoucího k volbě zda jednat nebo nejednat altruisticky) rozum a zkušenost.
Díky tomuto mechanismu, který máme částečně vrozený a částečně naučený (učíme se jej vlastně celý život) mohou vznikat přátelství i mezi lidmi, u kterých to jejich světonázor vylučuje (například mezi muslimy a ateisty – pro muslimy je přátelství s jinověrci a bezvěrci zakázané). Jde totiž o schéma mnohem starší a silnější než je náboženská šablona chování.
Proto se různé skupiny věřících a nevěřících mohou spolu domluvit a vytvářet jednu společnost, ale jen do té doby, dokud má při rozhodování o vzájemném chování hlavní slovo rozum.
K mé lítosti má totiž smíšená strategie trochu Janusovskou podobu. Stejný princip totiž umožňuje poměrně rychlou změnu ve vnímání cizí skupiny (nebo i jednotlivého člověka) z neutrální na nebezpečnou. Jakmile je protivník nařčen z toho, že vzájemně dohodnutá pravidla nedodržuje, mizí důvod chovat se k němu altruisticky. Stejný princip umožňoval mnohým válečným zločincům vést bezúhonný rodinný život v zázemí.
Každá válka nebo pogrom začíná tím, že propaganda lidem „vypne“ altruistický mód vyvoláním pocitu ohrožení ze strany budoucího protivníka, ať už je takový pocit odůvodněný nebo nikoli.
Pro nás ateisty je značný problém v tom, že jsou věřící už dopředu „předstrašení“. Dokonce i naši věřící přátelé, kteří o nás ví, že jsme nevěřící a znají nás roky, jsou schopni nám do očí opakovat některá neuvěřitelná tvrzení o ateismu, počínaje podvedením komunisty a konče tvrzením, že pouze víra v Boha zajišťuje, že se bude chovat dobře.
Nevím přitom, jestli si vůbec uvědomují, co vlastně z toho druhého tvrzení vyplývá, totiž že je to jediné, co jim brání chovat se nelidsky, ale také že mohou kdykoli ateisty napadat, protože oni do této skupiny „správných“ lidí nepatří.
Opačným problémem je naopak „nepřepnutí“ v případech, kdy některý člověk, skupina nebo ideologie skutečně představuje nebezpečí. Pro nás je podstatné, že k obojímu dochází vždy až po záměrném potlačení rozumu. Klíč k řešení se tedy sám nabízí. Ostatně ještě žádná civilizace nezanikla proto, že by byla příliš rozumná.