Při přemítání o tom, co vlastně dát na obálku knihy Ateista, jsem se celkem logicky začal dívat po nějakých symbolech ateismu. Víte, se symboly ateistů je to složité. Ne že by měli zrovna ateisté nějaký rozsáhlý systém symbolů, spíše naopak.
Mít symbol pro ateismus je jako mít symbol pro slovo „normálně“. Rád v takových případech přirovnávám ateisty k hnutí LGBT a to právě proto, že i u nich vznikají potřeby se označovat z vnějšího tlaku.
Nemyslím si, že by jakkoli homosexuál měl potřebu sám od sebe nosit nějaký symbol homosexuality, podobně, jako nemají potřebu nosit heterosexuálové symbol heterosexuality, nicméně všichni víme, že LGBT symboly mají. Mají je proto, že potřebují vystupovat pod nějakou značkou při své obraně.
U ateistů je to podobné, ale absurdita tu zachází ještě o něco dál.
Ateisté jsou definováni věřícími, jako ti, kteří nevěří jejich představám o světě. Je to definice vysloveně negativní. Proto je také nemálo ateistických symbolů vlastně stylizovanou kritikou náboženství, jejich obviněním nebo zesměšněním. To se týká samozřejmě hlavně symbolů Létajícího špagetového monstra (FSM) a Neviditelného růžového jednorožce (IPU).
symbol IPU
Na zajímavou souvislost jsem narazil ale i v případě obyčejného ateistického Áčka. Tento symbol navrhl Richard Dawkins, jako symbol The Out Campain, která má jasně deklarovat, kolik vlastně ateistů je. Je to také jeden z důvodů, pro který jsem se nakonec rozhodl jej použít i na titulní stránce své knihy.
Něco jsem si k němu ale přidal. Záměrně jsem jej nechal vypodobnit jako rozžhavené cejchovací železo, aby bylo vidět, že ateismus je vlastně jakýsi společenský cejch, který dostáváme od někoho jiného.
Kamarád, který se do pustil od výroby tohoto obrázku, byl upozorněn, že zneužívám symbol známého románu Šarlatové písmeno. Jenže stejné písmeno je také symbolem anarchistů. Jediné co se liší je vlastně typ písma.
Kupodivu všechny podobné asociace dávají docela dobrý smysl. V romantické knize Nathaniela Hawthorneho je mladá žena Hester Prynnová, žijící v puritánském Bostonu v polovině sedmnáctého století, přinucena nosit na oděvu našité rudé písmeno A, protože odmítá prozradit jméno otce svého dítěte.
Měl bych říci, že tato značka byla původně opravdu cejch a vypalovala se na prsa odsouzencům, kteří se dopustili manželské nevěry. Vzhledem k tomu, že šlo o skutečný cejch, ho také nelze považovat za „logo“ knihy. Už vypalování cejchů bylo přitom ústupkem majoritní společnosti, protože nevěru v nejstarších dobách trestali puritáni smrtí. Šarlatové písmeno je v knize nejen symbolem hříchu a pokání, ale i náboženského pokrytectví. V tom smyslu je vlastně dobře, když symbol ateistů připomíná právě takové celoživotní ostrakizování lidí jen z důvodů pokrytecké morálky.
Oba zakladatelé kampně dr. R. Elisabeth Cornwell i Richard Dawkins samozřejmě o této souvislosti věděli. Použili jej právě proto, že představuje sociální stigma.
I asociace s anarchismem má ale cosi do sebe. Známý francouzský spisovatel a ateista Anatole France se nechal právě barevností anarchistických zástav inspirovat při svém popisu insignií legií padlých andělů v knize Vzpoura andělů. Tehdy vládnoucí monarchie byla totiž tak propojena s náboženstvím, že se asociaci vzpoury proti králi a boje za svržení nebeského sultána snad ani nedalo vyhnout.
Autorem obrázku, který se objeví na titulní straně knížky je Prokop Hapala.