Objevila se vcelku očekávaná reakce na můj článek Člověk, život, individualita a interrupce – Proč máme s věřícími právě v tomto konflikt? od zastánce Pro Life, tedy „ochrany“ lidského života od okamžiku splynutí spermie a vajíčka, na blogu Kontrafikce, nazvaná Jedna ruka netleská. Proč autor (který se však ani neodvažuje podepisovat vlastním jménem) použil jako název tuto odpověď na zenový kóan, je mi záhadou. Připadá mi na ní zajímavý jak přístup tak podivá dedukce, které snad mohou být dány nepochopením textu nebo programovým nastavením pisatele.
V první řadě je mi vyčítáno, že uvádím argumenty „příliš silné“, jako kdybych chtěl obhajovat zabíjení novorozeňat. Mé argumenty ale pocházejí z biologie, nemohu být v principu „příliš“, ony prostě jen jsou. Je možné, že jsou vyvratitelné, ale nikoli nábožensky nebo vytvořením protinázoru na základě tvrzení nějakého antického filosofa, ale pouze vědeckými postupy. Vzhledem k tomu, že v současnosti už máme množství metod, kterými dokážeme vnímání předčasně narozených dětí zkoumat, předpokládám, že by to bylo vlastně velmi snadné, jenže se to nestalo.
Ten argument je zajímavý také proto, že je velmi emotivní, respektive ovlivněný emocemi, ale v dalších ohledech autor emocím vůbec vůbec hodnotu nepřikládá. Jistě, koho by se nedotkl příběh v němž by bylo zabito novorozeně a to dokonce, i kdyby měl veškeré informace o tom, že jeho reakce jsou jen čistě reflexivní.
Na druhou stranu stejná argumentace připisuje obrovský význam buňkám, dokonce takový, že je podle ní nadaná nesmrtelnou duší snad už morula. Jenže, jak je známo i díky nechvalně známému programu Lebensborn nebo případů „vlčích dětí“, jsou to emoce a vztahy, co z nás dělá lidi. Bez silného emotivního pouta mezi matkou (později rodiči nebo pěstouny) a dítětem prostě plnohodnotná lidská osobnost nevznikne. (viz knihy Zdeňka Matějčka) Nejsou to samotné buňky, ale také (a především) rodičovská láska, která nás dělá lidmi.
Od imprintingu, přes učení nápodobou až po vědomé učení, stále potřebujeme emoce a vztahy. Bez nich se lidská osobnost nezformuje. To nevědomé přeceňování vlastních pocitů na jedné straně a naprosté nepochopení obrovského významu citů na straně druhé, je podle mě alarmující.
Podivnou dedukcí jsem měl na mysli úsudek, že pokud je dítě do nějakého věku „neúplná osobnost“, lze jej beztrestně zabít. (je mi podsouváno že jsem tvrdil že až do 1 roku, nebo do 3 let). Já ale psal jen o tom, že hranice osobnosti jsou nejasné, nepoužívám logiku typu “cokoli není člověk, je třeba zabít”. Ten obrovský skok od hledání počátku osobnosti k zabíjení jsem neudělal já. Naopak tvrdím:
Původně naprosto přirozená infanticida, je ve vyspělých společnostech nahrazována antikoncepcí a uměle vyvolanými potraty v raném stadiu těhotenství jako cesta k minimalizaci utrpení, nikoli naopak.
Snaha „chránit“ každou lidskou buňku hned od splynutí vajíčka a spermie však pravděpodobnost zabíjení novorozenců zvyšuje. Víte, jsme v mnoha ohledech ještě příliš opicemi, než abychom mohli předpokládat, že v každou chvíli našeho života máme čistý, dokonalý rozum, kterým se kdykoli dokážeme rozhodovat.
Pokud se stresované matce narodí v naprosto nevhodnou dobu třeba i úplně zdravé novorozeně (což může být právě situace otěhotnění po znásilnění), je velmi pravděpodobné že pocítí silné přirozené nutkání jej zabít.
Tuto hroznou stránku lidské psychiky obhájci práv morul úplně ignorují. Automaticky předpokládají, že žena musí citově přijmout svého novorozence jaksi automaticky, že je povinna své dítě milovat. Jenže to vůbec není pravda a nelze to ani nařídit.
Porod je zároveň nesmírně fyzicky i psychicky vysilující, takže na rozum jako na „hlavního korektora“ chování se v té situaci spoléhat prostě zcela nemůžeme. I úplně zdravá rodička může prožívat nezvyklé návaly smutku, které v kombinaci se skutečně neutěšenou životní situací mohou být až k nesnesení. (O poporodních psychózách nemluvě.)
Náš zákon na tento druh „poporodního vyšinutí“ pamatuje a případy, kdy v takovém stavu matka novorozence zabije, posuzuje mírněji. Mírnější trest ale zdaleka neznamená menší psychické poškození matky ani menší sociální stigma.
Dokonce ani když nedojde k nejhoršímu, vyhráno není. Nejen děti z dětských domovů, ale i děti matek, jež je citově nepřijaly, trpí citovou deprivací a odnášejí si z dětství poškození na celý život. Kromě výchovných metod to může být i jeden z dalších důvodů, proč je v zemích s dominantním náboženstvím a nábožensky odůvodněnými zákony tak vysoká kriminalita.
Z mého pohledu je samozřejmě mnohem etičtější umožnit používání antikoncepce, nebo případně i uměle vyvolaný potrat.
Něco takového ale vůbec nezavdává důvod k představě, že práva náležejí pouze „úplnému“ člověku. Lidé poměrně dlouho nemají všechna práva. Dítě až do puberty nemá svobodu vycestovat do zahraničí bez vědomí rodičů, ani volební právo, právo kouřit, pít alkohol, mít sex, uzavřít manželství či uzavírat právně závazné smlouvy. Přesto nepochybně nějaká práva má – taková, která odpovídají stavu jeho vývoje.
Podobně ani pokročilé embryo sice nemyslí, ani si nic moc nepamatuje, ale už je vybaveno reflexivními reakcemi a jeho CNS je dostatečně vyspělý, aby dokázalo pociťovat bolest, proto také může trpět stresem. Nelze to ale považovat za projev osobnosti.
Měl bych říci, že člověk vlastně není nikdy v pravém smyslu toho slova úplně „hotovou osobností“, od určité doby ale můžeme usuzovat (podle jeho projevů), že vlastní osobnost má.
Lidská osobnost se totiž v průběhu celého života mění. Stejně jako máme ve třech letech období prvního vzdoru (v té době zpravidla kulminuje, poprvé se objevuje kolem 18 měsíce a protáhnout se může až do pěti let) , které je nesmírně důležité pro uvědomění si a formování vlastního pocitu „Já“, máme později i další období, jako pubertu v níž se náš mozek výrazně přenastavuje, nebo stáří, kdy degeneruje.
Tak můžeme dojít až do okamžiku smrti, kdy tělo (doufám i pro věřící) lidskou bytostí být definitivně přestává, i když buňky jeho tkání jsou ještě poměrně dlouho živé.
Přestože v případě smrti mozku považujeme smrt těla za cosi spíše legislativního, nikoli za smrt skutečnou, protože osobnost už v tu chvíli neexistuje, z právního hlediska je ale okamžikem smrti teprve chvíle zastavení všech životních funkcí.
Naše emoce ale provázejí mrtvé tělo ještě dlouho potom, co vyhasnou, dokonce často i po úplném fyzickém zániku.
Podobný děj ale obráceně sledujeme právě u novorozence, kdy z těla ovládaného jen vrozenými reflexy postupně vzniká samostatně uvažující a rozhodující se bytost. Přesto jej zákon považuje za lidskou bytost už v okamžiku, kdy ještě skutečně bytostí s lidskou osobností není. Naše emoce se ale k budoucímu dítěti mohou vázat mnohem dříve, než může být vůbec schopno je vnímat a pamatovat si je.