autor: Tomáš Hříbek
Přátelé ateisté, letos máte mimořádnou šanci pěkně popíchnout Ježíška žádostí o last minute dárek v podobě Dialogů o přirozeném náboženství z pera Davida Huma (1711-1776). Hume je považován za nejvýznamnějšího britského filosofa vůbec, zvláště za své příspěvky k teorii poznání, metafyzice i etice. Dialogy jsou Humovým nejvýznamnějším dílem na téma filosofie náboženství a jedním z nejdůležitějších děl tohoto žánru vůbec. Titul odkazuje k dobovému dělení náboženství na „zjevené“, které se týká těch názorů, k nimž nelze dospět bez pomoci zjevení – to jsou například dogmata o trojici či neposkvrněném početí –, a „přirozené“, jehož teze lze naopak zdůvodnit pouhým rozumem – zde se jedná v první řadě o samotné přesvědčení o existenci boha a některých jeho dalších atributech. Humova kniha je tedy rozborem klíčových racionálních argumentů ve prospěch teismu, a to v přitažlivé literární formě dialogu mezi fiktivními postavami Démeou, Kleanthem a Filónem, jež reprezentují tři rozdílné filosofické pozice v rámci filosofie náboženství. Démeás je přesvědčen, že boží existence je takřka evidentní, popřípadě dokazatelná čistě apriorně, ale samotná povaha boha je zastřena tajemstvím a pouhým lidským rozumem nepochopitelná. Naproti tomu Kleanthés je empirik, protože věří, že k závěru o existenci boha můžeme dojít na základě pozorování – svět se mu prostě jeví jako výtvor nadlidské inteligence, která se nicméně do jisté míry podobá té naší, pouze je mnohem dokonalejší. Moderní čtenář pozná, že Kleanthés obhajuje tzv. teleologický důkaz boží existence, někdy nazývaný též důkazem z účelnosti světa. Konečně Filón vystupuje téměř během celého dialogu jako skeptik, jenž zvláště elegantně a efektivně demoluje Kléanthův teleologický důkaz. Je pak kuriózní, že v závěru knihy sám Filón opouští svůj skepticismus a do jisté míry uznává platnost teleologického důkazu. V knize tedy nevystupuje žádný ateista, a předmětem pokračujících sporů mezi humovskými badateli je tudíž mimo jiné otázka, zda Hume sám promlouvá ústy některé z postav, resp. zda sám byl ateistou a své skutečné mínění z nějakých důvodů v knize nevyslovil. (Mohl se Hume třeba obávat reakce ze strany náboženských kruhů? Za života svou knihu skutečně raději nepublikoval, takže vyšla až tři roky po jeho smrti, v r. 1779.)
Osobně přikládám této otázce relativně druhořadý význam; zdá se mi, že může vzrušovat téměř výhradně jen humovské učence, kteří chtějí přijít s nějakou koherentní interpretací jeho celkové filosofie. Pro ostatní z nás je ale vedlejší, zda Hume sám byl ateista, skeptik či vlažný teista, protože v první řadě jde o kvalitu jeho filosofické argumentace, a ta je prvotřídní. Ne nadarmo napsal nedávno jeden z předních současných ateistů, filosof Alex Rosenberg, že bychom již neměli příliš ztrácet čas vyvracením důkazů boží existence, protože vše za nás udělal Hume ve svých Dialozích, publikovaných před téměř čtvrt tisíciletím (viz Rosenbergovu knihu The Atheist’s Guide to Reality [2011]). Rosenberg má naprostou pravdu – moderní teisté přišli s různými komplikacemi a detaily, případně využívají fines moderní matematické logiky, ale ve skutečnosti opravdu více méně opakují argumenty, které jasně formuloval a elegantně vyvrátil již Hume. Kdo je ochotný to vidět, ten to vidí; kdo ochotný není, s tím je dost zbytečné ztrácet na toto téma čas.
Závěrem malá spekulace ohledně Filónovy (a snad Humovy?) rezignace na skepticismus ve prospěch teleologického důkazu. Tahle rezignace je asi pochopitelná vzhledem k tomu, že v Humově době neexistovalo plauzibilní přirozené vysvětlení zjevné účelnosti přírody, zvláště pak pozoruhodné účelnosti a rozmanitosti organismů. Jak známo, osmdesát let po vydání Humových Dialogů přišel s epochálním přirozeným vysvětlením této účelnosti Darwin, a jeho myšlenka evoluce přírodním výběrem se od té doby stala jednou z nejúspěšnějších přírodovědných hypotéz moderní doby. Jak napsal Richard Dawkins ve Slepém hodináři (1986), teprve po Darwinovi je možné být ateistou intelektuálně uspokojivým způsobem. Shora jsem vyslovil názor, že nejasnost ohledně otázky, zda Hume sám byl ateista či skeptik, nemá pro většinu čtenářů jeho knihy význam. Ale troufám si odhadnout, že pokud by duch tak mimořádný, jako byl David Hume, měl k dispozici Darwinovu teorii, pak by v závěru své knihy – za předpokladu, že promlouvá ústy Filóna – měl pro nějaké ústupky vůči náboženství pramalý důvod.
Dialogy opatřil současným překladem filosof Tomáš Marvan a zakoupit je můžete ve všech dobře zásobených knihkupectvích nebo eshopech.