Když jsem dal na své FB stránky odkaz na předchozí článek, dopsal pod něj jeden z mých přátel tuto otázku:
Petře, jen čistě logicky, odkdy je pro tebe člověk živý? Přesněji odkdy je to lidská bytost? Ptám se z více důvodů, hlavní je, že v tom sám nemám jasno a každý názor je fajn.
Je to dobrá otázka, protože ukazuje celkový zmatek v tomto tématu, který právě zneužívají extremistické skupiny jako je VORP nebo hnutí Pro život.
Tyto skupiny samy sebe vidí jako nesmírně kladné, ale je to jen proto, že se pohybují v absolutních náboženských morálních hodnotách bez ohledu na realitu. Zdánliví ochránci života a dětí se pak ve skutečnosti pro ně stávají hrozbou a příčinou smrti mnoha mladých žen.
Vrátím se ale nejprve k otázkám. Ve skutečnosti jsou to totiž otázky dvě a vůbec ne jednoduché. První otázkou je: Kdy je je to člověk?
Na to máte nějaká kritéria taxonomická (genetická) a jiná, která bych označil za psychologická. V první řadě je člověkem jedinec, který patří k našemu druhu.
To je trochu problém, představte si situaci, kdy byste měli nějakého velmi nelidsky vypadajícího tvora nebo dokonce robota, který by však měl lidské vědomí. Ani pak by většina z nás nedokázala přijmout, že je to člověk.
Na druhou stranu si můžeme představit člověka, jehož osobnost je naprosto zakrnělá, takže dosahuje třeba intelektu kočky nebo vrabce. Přesto jej jistě za kočku ani za vrabce považovat nebudeme. Dokonce i v situaci, kdy je člověk mrtvý a jde tedy rozhodně o předmět a nikoli o tvora, jej ještě stále vnímáme jako člověka.
Velmi důležitá je pro naše vnímání lidská tvář. Pokud člověk nemá tvář (například následkem nějaké nehody), je velmi těžké pro naše vnímání přijmout, že jde skutečně o člověka. Naše instinkty se dokáží smířit s představou člověka bez končetin, nebo s vážným poškozením trupu, tvář ale potřebují.
Tyto hranice jsou velmi neostré a navíc i historicky pohyblivé. Víme, že uznat například černochy za lidi dělalo ještě před sto lety mnoha bělochům (a některým i dnes) značné problémy.
Velmi „občerstvujícím“ v tomto problému byl seriál Star Trek, kde je otázka inteligence a osobnosti řešena v podstatě neustále. Na druhou stranu je ale tento efekt silně tlumen skutečností, že většina „mimozemšťanů“ jsou jen mírně namaskovaní lidé. Časem se tedy bude asi chápání „člověka“ posouvat spíše k definici bytosti či osobnosti. Tolik k tomu, co vnímáme jako člověka.
Na biologické úrovni je člověkem tvor, který má lidskou stavbu těla a lidskou DNA. Opět se objeví nějaké problémy – amputovaná ruka má jistě lidskou DNA i stavbu typickou pro člověka, přesto to člověk není. Člověk, který vlivem nějaké vážné mutace narodil jen se zbytkem mozku ale už člověkem je, byť by jinak byl naprosto neživotaschopný.
A jak je to s tím životem? Amputovaná ruka rozhodně na buněčné úrovni živá JE. Přesto myslím, že všichni cítíme, že to není úplně to co bychom označili za lidský život. Záchranáře, který by se při nějaké hromadné havárii dlouze rozhodoval mezi tím, zda zachrání člověka bez ruky nebo samotnou ruku, bychom asi považovali (právem) za blázna.
Hranice mezi buněčným životem a životem individuality typu člověka musí být zjevná i odpůrcům potratů.
Co to má všechno společného s lidskými embryi, potraty, nemluvňaty a katolickou hysterií? Potrat není příjemná věc. I v naprosto minimální variantě se prostě ženy nějak dotkne – fyzicky i duševně. Proto k němu většinou ženy přistupují jen z opravdu vážných důvodů.
Takovým důvodem může být těžká deformace plodu neslučitelná s jeho životem, nebo celoživotní postižení, tíživá životní situace matky, ohrožení života budoucí rodičky atd.
Ve všech těchto situacích má podle současné lékařské etiky i našich zákonů život matky před životem dítěte přednost. Plod totiž opravdu není osobnost ani individualita. Kdyby totiž byl, nedokázal by přežít porod.
Dokonce ani novorozenec ještě není skutečná bytost. Tou se opravdu stane v průběhu prvního roku života. Budu teď citovat z knihy Josefa Langmeiera, Miloše Langmeiera a Dany Krejčířové: Vývojová psychologie s úvodem do vývojové neurofyziologie. H&H, Praha 1998
Mozek novorozence váží asi 400g a je anatomicky i funkčně nezralý. Během kojeneckého období rychle roste (přibývá hlavně gliových elementů), buňky se diferencují a klesá hydratace. Koncem prvního roku je hmotnost dvojnásobná. Vrozené nepodmíněné reflexy jsou nahrazovány podmíněnými.
I když čerstvě narozený člověk má v mozku dostatek neuronů, mozek novorozence opravdu myslet prostě nemůže a vlastně nemůže ani většinu věcí, které připisujeme jakémukoli organismu. Po funkční stránce se novorozenec proto mnohem více podobá oné amputované ruce než bytosti, kterou jednou bude.To že jej vnímáme jako člověka způsobuje jeho vzhled, ne to čím v tu chvíli opravdu je.
Ten stav ale v podstatě narozením končí. Následuje fascinující „raketový“ rozvoj mozku, ale je tu ještě něco, co bychom si měli uvědomit. Totiž že osobnost dítěte opravdu vzniká v té době postupně, jako když se rozhořívá ohníček – není to okamžik.
Mezi narozením, kdy je člověk novorozencem a koncem prvního roku je obrovský rozdíl, přesná hranice, kdy se to stalo ale neexistuje. Podobný rozdíl existuje mezi prvním a třetím rokem, což si asi užil (a vytrpěl) každý rodič a také mezi třetím a pátým rokem.
Takže moje odpověď by měla znít že se člověk stává skutečným člověkem někdy mezi narozením a koncem prvního roku života, ale možná by se to dalo odhadovat až do třetího nebo pátého roku života.
Něco takového je samozřejmě z právního i medicínského hlediska nepoužitelné. Stanovit jako začátek života narození dává dobrý smysl, protože je to začátek individuální existence. Navíc se taková chvíle dobře určuje.
Vyspělejší kultury by měly mít tendenci určovat problémy, pro které by se dítě nemělo narodit co nejdříve. Datum nutných přerušení těhotenství by se proto v takových případech posouvalo čím dál blíže k datu početí (což odpovídá realitě). Tam už ale nejde o ochranu dítěte, protože to jako individuum v tu dobu opravdu neexistuje. Plod jistě je živý, ale poměrně dlouho jen na oné základní úrovni.
Ochrana života před narozením by se měla soustředit na to, aby se rodily zdravé děti, nikoli na to aby se děti rodit musely i v případě, kdy nemají naději na samostatný život, dokonce za cenu životů žen.
Tyto „drobné“ odlišnosti ale většinou radikální protipotratová hnutí nerozlišují. V důsledku se tedy v zemích postižených nábožensky prosazenými zákony narodí o něco více dětí, ale hodně z nich bude vyrůstat bez matek, které fanatičtí náboženští zákonodárci obětují svému přesvědčení.
Kombinace náboženských postupů, tedy snižování informovanosti o sexualitě, zákaz antikoncepce a potratů jsou opravdu smrtícím koktejlem, protože zároveň zvyšují počet nezletilých těhotných a rizikovost jejich porodů.
Jeden z posledních případů – smrt Savity Halappanavar:
Lékaři odmítli potrat umírající ženě, Irové se bouří