Kdyby bylo náboženství pravdivé, potom by jeho vyznavači nezkoušeli nutit své děti do umělé konformity; místo toho by spíše trvali na jejich vytrvalé cestě k pravdě, bez ohledu na umělé předsudky nebo praktické následky.
~ H.P.Lovecraft
zdroj: Česká televize
Náboženští a církevní představitelé často vysvětlují a zdůrazňují, jak důležitá je náboženská výchova k tomu, aby dítě v dospělosti věřilo v toho správného boha správným způsobem. Nejrozšířenější náboženství v Evropě a na světě, křesťanství a islám, jsou označována jako misijní náboženství. Hlavním účelem jejich institucí je podporovat víru věřících a zároveň tu správnou víru šířit mezi těmi, kteří ji postrádají. Proto je důležité se pečlivě podívat na to, jak u nás církevní školství funguje, jaké má důsledky a jaké sleduje cíle. Otázka je o to naléhavější, že zejména katolická církev nyní dostane majetek a finance přesahující jmění i těch největších českých miliardářů a k tomu samozřejmě získá odpovídající vliv. Církevní restituce se navíc nijak nedotkonou povinnosti státu stále ve stejné míře církevní školy financovat!
Dalším důležitým momentem náboženského vzdělávání bude chvíle, kdy stejná práva, jaká má u nás hlavně Katolická církev budou požadovat i islámské náboženské společnosti. V budoucnu není nijak vyloučené, že se v blízké základní škole budou studenti účastnit 5 pravidelných modliteb a ve třídách budou děvčata sedět vzadu v pro ně vyhrazeném prostoru. A jiná škola bude příliš daleko, abyste tam mohli dítě vozit.
V oblasti školství mají totiž náboženské instituce destruktivní zákonné výjimky. Státem financované školy založené náboženskou společností mají možnost zařadit náboženství jako povinný předmět a zhusta toho využívají.
Vzdělávací obor Římskokatolické náboženství je povinnou součástí školních vzdělávacích programů církevních základních škol a odpovídajících ročníků víceletých středních škol zřizovaných institucemi římskokatolické církve. Pojetí a obsah vzdělávacího oboru (očekávané výstupy a učivo) formulovalo Arcibiskupství pražské.
V odpovědi na kritiku státem financované výuky náboženství ve školách zaznívají v zásadě tyto námitky. První z nich je, že lidé mají možnost volby náboženskou školu nenavštěvovat. To by byla legitimní připomínka, kdyby náboženské školy v systému nenahrazovali školy státní a neztěžovali tak volbu ostatním rodičům. Ti potom musí posílat své dítě do školy vzdálenější nebo dokonce v případě škol speciálních žádnou takovou alternativní volbu nemají. Druhou námitku, že v náboženských školách vlastně není náboženství nijak povinné, vyvrací sama Biskupská konference na svých stránkách. Lži představitelů katolických škol jsou v ale tomto ohledu mediálně účinné.
„Na naší škole je náboženství povinným předmětem, ale v tom jsme mezi církevními školami spíše výjimkou. Daleko běžnější je nabídka mezi výukou náboženství a jeho ekvivalentem v podobě etické výchovy, nebo něčeho podobného“, vysvětluje mi jedna z vyučujících při mši. Další odlišností je nabídka bohoslužeb, uzpůsobených pro děti. „Dnešní bohoslužba ke konci roku za účasti pana kardinála je trochu povinnější, samozřejmě si ale neděláme čárky, kdo přišel a kdo ne“, odmítá kantorka úvahy, že by děti někdo násilím nutil k chození do kostela
Jako jediné mají náboženské společnosti také zákonem dané právo šířit svoji ideologii pomocí veřejnoprávních sdělovacích prostředků. Setkáváme se v nich potom s takovými podivnostmi, jako je třeba “katolický večerníček.” Nebo pravidelné a nijak kriticky nekorigované promluvy šéfa Katolické církve v Českém rozhlase. Zatímco politici musí obhajovat své vize a myšlenky proti politickým oponentům a před redaktory, představitel organizace, která prosazuje největší majetkový přesun v polistopadové historii našeho státu jsou vysílány jako nezávislé glosy.
Přítomnost církve v oblasti školství se projevuje zvláštním způsobem katolickou školou. Ta si jistě neméně než jiné školy ukládá kulturní cíle i lidskou výchovu mládeže. Jejím vlastním úkolem však je vytvářet prostředí školního společenství oživené evangelijním duchem svobody a lásky a pomáhat mladým lidem, aby rozvíjeli vlastní osobnost a zároveň rostli jako noví lidé, kterými se stali po křtu. A konečně zaměřuje všechno lidské vzdělání k poselství spásy tak, aby poznání, které žáci postupně získávají o světě, o životě a o člověku, bylo osvíceno vírou.
Deklarace o křesťanské výchově, Gravissimum educationis
~ Druhý vatikánský koncil
Katolická církev, ale i ostatní organizace věřících zdůrazňují důležitost výchovy dětí k víře. Pro náboženské organizace je tento faktor naprosto zásadní. Většina věřících na světě získala svoji víru v dětství od svých rodičů a prostřednictvím náboženské výchovy. Naprostá většina věřících vyznává potom stejné náboženství, jako jejich rodiče. Představa, že je tento řetěz nějakým způsobem přetržen, oprávněně děsí většinu náboženských představitelů těch největších náboženských kultů. Ti totiž mají pochopitelně i nejvíce co ztratit.
Církev jako taková se v České republice zaměřuje na tři základní sektory činnosti. V prvé řadě se jedná o duchovní činnost, která je symbolizovaná především kostely, výtvarným uměním, architekturou a hudbou. Druhou oblast naší činnosti představuje otázka vzdělání a výchovy, takže v rámci římskokatolické církve provozujeme kolem stovky církevních škol, internátů a dalších výchovných institucí. Třetím oborem je tzv. diakonie, neboli katolická charita…
Ta někdy až patologická snaha ovlivnit děti, tedy lidské bytosti, které jsou obzvláště sugestibilní a ovlivnitelné autoritou, je zároveň známkou slabosti. Je zcela jisté, že kdyby se dítě s nějakou náboženskou vírou neseznámilo, tak k té konkrétní víře nikdy nedospěje vlastní úvahou. Bez předávání konkrétních memů by křesťanství nebo islám přestaly existovat. Žádný z národů nepřišel sám od sebe na to, že Ježíš Kristus je spasitel nebo že Alláh je Bůh a Mohamed je jeho prorok. Na něco takového nepřijde sám od sebe nikdo a “tu jedinou pravou víru” už nedokáže obnovit ani samotný všemohoucí Bůh. Náboženská proliferace je na jednu stranu nejsilnější stránkou úspěšných náboženských hnutí, ale je také zároveň jejich nejbolestivější slabinou. V situaci, kdy je praktikována skutečně nestranná a nábožensky neutrální sekulární výchova, stává se z náboženství marginální součást našich životů.
Nikdy se nestalo, že by konkrétní bůh oslovil člověka, který nezná náboženství toho specifického boha. Na světě není jediný křesťan, který by se o křesťanství nedozvěděl od lidí ani jediný muslim, který by se s islámem neseznámil veskrze lidskými prostředky. Věřící to samozřejmě v hloubi duše moc dobře vědí a jejich extrémní snaha svoji víru šířit je zároveň usvědčuje z hluboké nevíry v jejich vlastního Boha, jeho schopnosti a jeho samotnou existenci. Vědí, že jejich Bůh není objektivní realitou, na kterou by bylo možné přijít pozorováním a úvahami o světě kolem nás, ale je to pouhý lidský výmysl.