Knížku, kterou jsem se rozhodl vydat s pomocí crowdfundingu jsem nazval Ateista. Snad by si to trochu zasloužilo vysvětlit proč. Slovo „ateista“ by mělo být v normální slušné společnosti, přinejmenším v původním významu, absolutní tabu. Znamená totiž negativní vymezení.
Je to slovo, které má svým pojetím velmi blízko ke slovům jako barevnej, divoch, pronárod, šiksa, gadžo, primitiv či untermensch. Všechna tato slova znamenají prostě někoho, kdo nepatří k skupině, která tato slova používala či používá.
Je to vyjádření toho že existuje nějaké „my“ – konkrétní národ, vyspělá kultura či věřící, které je nad ostatní nějakým způsobem povýšeno. Oni jsou ti „ostatní“, jsou to ne-dost-bílí, ne-ze-správné kultury, nevzdělaní, nežidé, neromové, necvilizovaní, neárijci a nebo nevěřící. Obecně ti ne-vyvolení.
Na takto používaných slovech je ale zajímavé to, že většinou označují nehomogenní skupiny s větším počtem ras, názorů, kultur atd. V tom nejsou výjimkou ani ateisté. Jenom hlupák se může vážně zeptat: Proč věříte v ateismus? Skupina ateistů totiž ve skutečnosti zahrnuje apateisty, skeptiky, některé utilitaristické směry, komunisty, volnomyšlenkáře, racionalisty, sekulární humanisty, anarchisty, nihilisty, evolucionisty a další skupiny, které jsou spolu často svými názory v rozporu.
Také není úplně vzácná situace, kdy původně hanlivé označení úplně ztratí původní význam a lidi, které mělo označovat za méněcenné, na ně začnou být nakonec hrdí.
Když v 16 století přišlo k nizozemské regentce Markétě Parmské na audienci na 250 nizozemských šlechticů odmítajících španělskou politiku, řekl rada Charles de Berlaymont aby jí dodal kuráž: „Madam, přece se nebude bát těchto žebráků (ces gueux).“
V následujících desetiletích byla španělská armáda vystavena masivním útokům gézů – rebelů hrdě nosícím symboly žebrácké mošny, tykve a misky.
I v případě, kdy já sám sebe začnu označovat jako ateistu, dělám něco podobného. V podstatě se totiž hlásím k odboji proti mainstreamové lži. Na druhou stranu je to ale také důvod, proč se mnozí lidé, kteří prokazatelně nevěří na žádného boha, tomuto označení brání a používají raději termín agnostik, ačkoli v jejich případě znamená totéž. Nechtějí prostě v tomto nekonečném a nekonečně hloupém sporu účinkovat.
Někdy ale prostě není vyhnutí, jako v případech, kdy jsou náboženské fantasmagorie vydávány za seriózní vědecké teorie a sílí snaha o jejich vyučování ve školách, když náboženství začne zasahovat do politiky a vědy, ovládne sdělovací prostředky, nebo si nárokuje roli jediného morálního arbitra.
Proto přijmout dnes označení ateista, znamená už opět přijmout roli ve vnuceném sporu, ale na druhou stranu také přiznat sám sobě, že je co hájit, že jsou věci nestojící na náboženství, které mají svou hodnotu a které jsou jím ohrožovány.
Říci o sobě „Jsem ateista!“ je totiž také obvinění, obvinění náboženského myšlení, které mi dalo cejch a já, namísto toho abych jej skrýval, jsem na něj hrdý.