O případu, kdy střední zdravotnickou školu v Praze v Ruské ulici musely opustit dvě muslimské studentky, protože se dožadovaly výjimky ze školního řádu z důvodu náboženství, si už povídá asi celá republika.
Za prvé jde o hysterii naprosto nepřiměřenou jiným případům vyloučení či opuštění školy a za druhé je to od začátku slaměný panák, protože SZŠ Ruská nikoho nevyloučila a je na ní i něco buridanovsky-oslovského, jen je to celé naruby – obě řešení jsou špatná.
Bojovníci proti islámu a xenofobové (což jsou skupiny, které se překrývají jen částečně), většinou uvítali, že ředitelka školy Ivanka Kohoutová, takové požadavky odmítla. Lidé považující se za bojovníky proti xenofobii a lidská práva ji za to naopak kritizují.
Pokud se týká pokrývek hlav kdekoli, je mi to v podstatě jedno, pokud to neohrožuje člověka třeba při práci u soustruhu. Jenže hidžáb je problematický tím, že něco znamená. Pokud nechceme přenést náboženské spory i do škol je zákaz náboženských symbolů celkem pochopitelný. Na druhou stranu ale vytváří dojem, že je náboženství něco podstatného, takže by možná spíše naopak stálo za to ve školách povolit všechny náboženské symboly včetně satanistických kreací či pastafariánských nafukovacích šavlí a cedníků.
Pokud má ale vzniknout výjimka jen pro jedno nebo dvě uznaná náboženství, nejde o ochranu lidských práv, ale o vytvoření nerovnosti. A opravdu podle serveru Novinky.cz “Věc pravděpodobně skončí na stole ombudsmana a právníci prý zvažují také antidiskriminační žalobu”.
Chybná je i logika právničky Michaly Cilli z Organizace pro pomoc uprchlíkům: “Pokud to bereme obecně a zakázala by se jakákoliv pokrývka hlavy, aniž bychom zohlednili důvod, proč ji člověk má, tak mi to přijde vysloveně diskriminační opatření.”
Jde totiž jen o dojem. Škola opravdu může uvádět ve svém vnitřním řádu například předepsanou pokrývku hlavy, školní uniformy, nebo zákaz náboženských symbolů. Tyto věci jsou jednoznačně v kompetenci školy, která je teď vyzývána, aby považovala náboženské zvyky za nadřazené školnímu řádu. To ale v sekulárním školství prostě není možné, protože pak sekulární školství zaniká (co to má za následky je vidět v Británii).
Ochránci lidských práv proto v tomto případě lidská práva nechrání, naopak žádají jejich porušení.
Ani skuteční bojovníci proti islámu ale nemohou být právě z tohoto výsledku nějak nadšení. Jednou z nejlepší zbraní proti této nelidské konfesi, zvláště v její nejnepříjemnější podobě, je totiž vzdělání a emancipace žen.
Aby ale nějaká žena mohla být emancipovaná a vzdělaná, musí musí se nejdříve vzdělávat a pokud pochází z islámského prostředí, znamená to, že se vzdělává jako muslimka. “Vyloučení” studentek (ve skutečnosti jejich odchod) ze školy je tedy výhra spravedlivého přístupu, ale zároveň prohra v něčem podstatnějším.
Na obecné úrovni je tento problém neřešitelný, protože by znamenal buď znepřístupnění vzdělání muslimským ženám, nebo naopak zavedení výhody z důvodu víry, což je samo o sobě protiústavní. Naše ústava totiž chápe víru i nevíru jako sobě rovné, nelze tedy zvýhodňovat jedno na úkor druhého. (Ač se to ve skutečnosti občas děje.)
Zato je možná tento problém řešitelný na individuální – lidské úrovni. Budu teď citovat zdůvodnění ředitelky školy Ivanky Kohoutové:
Dne 4. 7. 2013 se obě žadatelky dostavily do školy k jednání. Ještě jednou jsme hovořily o nejvhodnější volbě oboru. Obě žadatelky přišly do školy k jednání bez pokrývky na hlavě. Šátky měly na ramenou a ptaly se nás, zda šátky mohou takto nosit. Oběma jsme sdělily, že vše je v pořádku. Obě dívky s námi komunikovaly v češtině, i když s chybami.
V souvislosti s nástupem do školy, tj. 2. září 2013, mne obě žákyně navštívily v ředitelně školy. Obě měly pokrývky na hlavě (šátek). Ptala jsem se, proč nedodržují předpisy školy a jednají v rozporu s naší oboustrannou dohodou. Jedna ze studentek mi obratem sdělila, že nebude ve SZŠ Ruská 2200/91, Praha 10
studovat a ukončuje studium na vlastní žádost. Vyplnila žádost o zanechání studia. Její rozhodnutí jsem vzala na vědomí. Na můj dotaz mi vůbec neodpověděla. Za této situace jsem došla k závěru, že její původní intenzivní zájem o studium na naší škole již pravděpodobně pominul.
Počátkem září se na mě písemně i ústně obrátily nevládní organizace, např. Sdružení pro integraci, s žádostí o sdělení „důvodů vyloučení studentky ze Somálska“. Předmětné žádosti mne velmi překvapily, jelikož k žádnému vyloučení „studentky ze Somálska“ nedošlo.
Druhá studentka vnitřní předpisy školy po zahájení školního roku respektovala. Ve studiu pokračovala.
Dne 11. 9. 2013 jsem obdržela její žádost o změnu oboru. Žádosti jsem vyhověla. Sdělení o jejím zanechání studia (od 7. 11.) jsem obdržela poštou dne 8. 11. 2013. Jako důvod uvedla náboženskou diskriminaci. Ve třídě, kterou navštěvovala, jsme okamžitě provedli sociometrické šetření. Po jeho vyhodnocení nebyly zjištěny žádné známky signalizující jakoukoliv náboženskou diskriminaci. Pokud byla žákyně přítomna na vyučování, měla šátek na ramenou nebo ho neměla vůbec s vlastním zdůvodněním, že „postačuje mít šátek kdekoliv na těle“.
Dne 11. 11. 2013 zde ve škole natáčela ČT 1 informaci o ukončení studia dvou studentek na zdejší škole.
Během vysílání paní redaktorka chtěla se studentkou hovořit. Měla jsem snahu jí vyhovět, ale studentka nebyla již od pondělí 4. 11. 2013 přítomna ve škole, bez omluvy.
I když jsem si vědom, že pohled jednotlivých aktérek může vykazovat zkreslení, silně pochybuji o tom, že by ředitelka školy měla až takový zájem na tom, aby přišla o dvě žačky, z nichž jedna se ještě nestačila ani projevit ničím více, než svým odchodem.
Druhý případ je podivnější, protože se zdá, že studentka rozhodně měla snahu studovat. Podobně zvláštní je také rychlé ukončení a v podstatě současné informování České televize, která odvedla práci hodnou “užitečného blba”, jak je u ní ostatně zvykem.
Pokud vezmu v úvahu všechny dostupné informace, vycházejí mi jako možné dvě varianty:
- Nástup obou studentek byl od začátku jen testem českého školství a ohebnosti zdejšího práva ze strany muslimské obce.
Zní to trochu paranoidně ale možné to je. V zahraničí se už podobné případy staly a to že o nich u nás nic nevíme, lze připsat spíše špatnému zpravodajství. Na tuto možnost navádí hlavně bleskové informování hromadných sdělovacích prostředků. - Obě studentky opravdu studovat chtěly, ale dostaly se v muslimské komunitě do tlaku okolí, buď kvůli tomu, že vůbec studují, nebo z jiných důvodů.
Tento případ je také nesmírně pravděpodobný. Ostatně těžko si představit islámskou společnost, kde by studující ženy pod tlakem okolí vůbec nebyly. První z dívek je třiadvacetiletá Somálka a druhá pětadvacetiletá Afghánka. Ani Somálsko ani Afghánistán přitom nejsou příliš dobře zapsané v paměti ochránců ženských práv.
V obou případech bychom asi měli jednat jinak, možná i žalobou, pokud se ukáže že tomu tak skutečně je. Šlo by přitom by o porušení zákona ze dne 27. listopadu 2001 o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech) , § 2 Svoboda náboženského vyznání.
V prvním případě vnucuje případ společnosti výjimečná práva islámských věřících, čímž je v rozporu s článkem (5)
Nikdo nesmí být omezen na svých právech proto, že se hlásí k církvi a náboženské společnosti, že se účastní její činnosti nebo že ji podporuje, anebo je bez vyznání.
Použití médií v případě první možnosti vzbuzuje také podezření z porušení zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, Část druhá, Zvláštní část, Hlava pátá: Trestné činy hrubě narušující občanské soužití, § 198a Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod:
(1) Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, etnické skupině, rase, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
(2) Stejně bude potrestán, kdo se spolčí nebo srotí k spáchání činu uvedeného v odstavci 1.
(3) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem
Škola a nepřímo celá česká společnost byly totiž tímto označeny za xenofobní.
V úvahu přichází dokonce i § 199 Šíření poplašné zprávy, šlo by totiž rozhodně o pokus o rozpoutání zcela záměrné společenské hysterie za použití sdělovacích prostředků, který by měl mít následky. Ne však takové jaké si představují náckové ani islamofilové.
(1) Kdo úmyslně způsobí nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa tím, že rozšiřuje poplašnou zprávu, která je nepravdivá, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem.
(2) Kdo zprávu uvedenou v odstavci 1, ač ví, že je nepravdivá a může vyvolat opatření vedoucí k nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa, sdělí podniku nebo organizaci nebo policejnímu nebo jinému státnímu orgánu anebo hromadnému informačnímu prostředku, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem.
V druhém případě vzniká podezření z porušení zákona ze dne 27. listopadu 2001 o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech) , § 2 Svoboda náboženského vyznání, článek (3)
Nikdo nesmí být nucen ke vstupu do církve a náboženské společnosti ani k vystoupení z ní, k účasti nebo neúčasti na náboženských úkonech či úkonech církve a náboženské společnosti.
To by se vztahovalo na případ, pokud budeme považovat nošení šátku za náboženský úkon, vyžadovaný tlakem rodiny nebo obce. Jinak by ovšem jeho nošení bylo naprosto nezdůvodnitelné a odchod studentek by nedával smysl.
Dokonce by mohlo jít i o porušení zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, Část druhá, Zvláštní část, Hlava osmá: Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti, Oddíl první: Trestné činy proti svobodě § 236 Omezování svobody vyznání, písmeno (a) a (c):
Kdo násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy
b) zdržuje jiného bez oprávnění od takové účasti, nebo
c) jinému v užívání svobody vyznání jinak brání,
bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.
To znamená, že ani kdyby se ukázalo, že tomu tak opravdu je, tedy že byly skutečně přinuceny aby z náboženských důvodů zanechaly studia, nebo že šlo o akci se záměrem vytvořit nátlak na naše školství, ani pak bychom rozhodně neměli přijímat žádné plošné řešení.
Pak by tento případ měl vést k jednoznačnému odsouzení naprosto konkrétních lidí.
Ta poslední tučná věta je asi to, co bych považoval za nejpodstatnější a to nejen na tomto případu. Ani té nejodpudivější náboženské víře odsouzení v zákoně nic neudělá, nezmenší dokonce ani počet jejích vyznavačů. To co naopak můžeme a měli bychom, je poukazovat na případy omezování svobody, vytváření nerovnosti a překračování zákonů konkrétními lidmi.
Za přestupek nebo zločin nelze odsoudit a potrestat žádnou konfesi, konkrétního člověka za jeho jednání ano. Stále ale nejsem zcela přesvědčen o tom, že jsou právě dvě zmíněné studentky hlavními aktérkami téhle hidžábové frašky.