Na knihu Alaina de Bottona už zazněly různé názory. S jedním přišla i Tereza Růžičková, která na knize vidí pozitivní i negativní stránky. Debata, jestli je možné si z náboženství odnést i něco pozitivního a co to náboženství vlastně je, je stále živá. Příspěvkem k této debatě chce být i tento článek.
autor: Tereza Růžičková
Vrhnout se mezi ateistické čtenářstvo s kontroverzním tvrzením, že světová náboženství jsou instituce příliš komplexní, moudré a fascinující na to, abychom je přenechali pouze těm, kdo v ně věří, je opravdu odvážným, domněle nesmyslným počinem. Přesně k takové odysey si ovšem v lednu 2012 upsal duši současný britský filozof a populární spisovatel Alain de Botton vydáním jeho nejnovějšího zamyšlení nad chodem moderní společnosti. Idea, jejíž pozoruhodnost se brzy manifestovala na vysokých příčkách listu Amazonských bestsellerů, byla ve stejnou dobu také prezentována v de Bottonově TED přednášce ‘Ateismus 2.0‘, která má dnes přes milión zhlédnutí. Dává však jeho nová perspektiva smysl? A pokud ano, dá se vskutku využít k obohacení sekulární společnosti tak, jak autor věří?
De Botton začíná svoji tezi uznáním, že poslední dekáda se vyznačovala strhnutím laviny s ostrou, nekompromisní kritikou náboženských doktrín a mýtů, rozšiřujíce přesvědčení, že koncept náboženství samozřejmě nemůže být více než klam, šalba a mam; nejen kvůli protkanosti korupcí, politickou kontrolou a dogmaty, ale co víc, také jeho naprostou směšností. Na rozdíl od toho, co by se vzhledem k tématu de Bottonova projektu dalo předpokládat, on sám není výjimkou a stejný názor zastává nápodobně – ‘Ateismus 2.0‘ bere jakoukoliv nadpřirozenou neexistenci za naprosto evidentní skutečnost; co ovšem dělá jeho stanovisko originálním a kontroverzním, je pobídka k tomu, abychom se od této výchozí premisy ‘konečně‘ posunuli někam dál. Konkrétně tím, že zanecháme (dle jeho názoru) neustálého a nekonstruktivního hanění náboženství, a naopak s prostým respektem a humanistickou touhou po poznání prostudujeme teismus za účelem inspirace k vylepšení našeho sekulárního žití.
Kniha je rozdělena na kapitoly, které se jednotlivě zabývají konkrétními oblastmi života, k nimž mají dle de Bottona náboženství, co říct – kupříkladu umění, vzdělávání, cestování, lidská společenství, architektura nebo životní perspektiva. V každé části nám potom rozebírá, jaké náboženské tradice se v historii lidstva uplatnily jako efektivní, a jak bychom je ke všeobecnému užitku mohli přetvořit do kontextu sekulárního světa. Naivní idea? Těžko soudit.
V jeho první analýze se skoro zdá, že se de Botton přiklání zbytečně blízko k zahořklému postmodernímu náhledu na současné metropole jako šedivou, spirituální pustinu, ve které jsme ztratili ‘pocit sounáležitosti‘ – a to prý hlavně absencí vřelé komunikace, kterou bychom mohli jinak běžně najít v kostelích a na náboženských seancích. De Botton by tento dle něj existující problém řešil například vytvářením tzv. ‘agape restaurací‘ – míst, kde by navzájem si neznámí lidé měli možnost volně komunikovat a vytvářet si svou sekulární komunitu, inspirováni Ježíšovým pravidlem ‘agape‘ lásky aneb Milujme bližního svého. Očividně se mi tento první z nápadů nezdál jako ten nejkonstruktivnější. Primárně proto, že jsem již od počátku nesdílela de Bottonovo pesimistické stanovisko – mnohem zdravější mi přijde uznání, že nenáchylnost ke spontánní interakci ve veřejných prostranstvích je přirozenou, nikoliv terminálně depresivní lidskou dispozicí, která tu vždycky byla a s jejími klady i zápory ji těžko vymítíme – a utopickou představou o dokonale sociálních náboženských komunitách již vůbec ne. Též by stálo za to uvědomit si a docenit, do jaké míry nám sekulární svět sounáležitost již nabízí – ať už v divadlech, na hudebních festivalech, organizovaných sportech, a vůbec kdekoliv jinde, kde lidé samovolně naplňují svoji potřebu společně se věnovat něčemu, v co věří, aniž by je do toho někdo nutil ve speciálně vytvořených restauracích. Proto tedy zatím 1:0 pro skeptické čtenářstvo.
Jeden z nejčastěji zmiňovaných příkladů de Bottonovy navrhované intervence je oblast vzdělávání – jeden z nejprestižnějších a nejdůvěřovanějších aspektů sekulární existence. Opět je zde mnoho návrhů, jak bychom tento obor mohli obohatit technikami, které běžně náleží náboženstvím. Mě osobně nejvíce zaujalo autorovo přesvědčení, že by školy, tak jako náboženská kázání a rituály, měly dávat větší hodnotu tzv. ‚vzdělávání o životě‘ – tedy emoční introspekci, motivaci, psychohygieně, hledání útěchy v časech krize a budování kvalitních vztahů. Sama mohu dosvědčit, že při mém studiu v Anglii byla tohle jedna z mých velmi oblíbených stránek pravidelných (sic nedobrovolných) návštěv školní kaple – ignorujíc náboženský podtext proslovů jsem stále vždy ocenila inspirující příběhy o strastech a spletitostech života, a klidný prostor a čas na zamyšlení se nad sama sebou. Školy se kromě trestů v případě kázeňského přestupku pokouší o osobnostní rozvoj studentů výjimečně možná pár (v lepších případech stravitelnými) radami o dospívání, a je to proto jistě oblast, nad kterou by stálo za to se více zamyslet. Je jasné, že to není problematika jednoduchá a že si nemůžeme idealizovat, do jaké míry se to všem náboženstvím vždy u všech jednotlivců dařilo – nicméně dnešní stále rostoucí celosvětové tržby z prodeje self-helpových knížek svědčí o tom, že něco by se ve školství možná uplatnilo. K tématice vzdělávání také autor vyzdvihuje náboženské kalendáře, které zajišťují, že během roku člověk pravidelně narazí na komunitní rituály podporující skutky jako je díku vzdání, lidská dobrota, pronášení nevyřčených omluv, kreativní sebevyjádření či jen prosté pozorování měsíce. Mnoho z těchto činů, které by jistě populaci doporučil každý solidní psycholog, by stálo za to pravidelně si připomínat a podporovat se v nich, pročež s de Bottonem souhlasím.
Kapitoly zabývající se výtvarným uměním nebo architekturou jsou do velké míry shrnutím de Bottonových ostatních knih věnujících se těmto tématům dopodrobna a pobízejí čtenáře k tomu, aby se nad nimi více zamýšleli a obohatili jimi svůj život, tak jako to podle něj přímo nebo nepřímo propagují církve. V neposlední řadě se autor odkazuje na vize francouzského sociologa 19. století Augusta Comteho s nápodobnou snahou ‘náboženství ve spolek zavrhnout a využít jen jeho podstatnějších a racionálnějších stránek‘. Tato idea ho vedla k vizi tzv. humanistického náboženství (oficiálně Religion of humanity) a dokonce i zakládání humanistických chrámů. Comte, podobně jako také John Stuart Mill, chtěl ateisty uchránit před riziky rostoucího vlivu kapitalismu, který dle něj v lidech posiloval sklony k soutěživosti, sobectví, přílišnou touhu po moci a nedbaní na instinktivní morální kompas nebo praobyčejné soužití s přírodou. Pod jeho aforismem ‘Sebepoznáním k výšinám‘ se tudíž snažil utvrzovat v lidech humanistické hodnoty bez nadpřirozených, dogmatických doktrín, a dodnes mnoho organizací spojujících filozofy, psychology a poradce z různých oborů následuje v jeho stopách.
Je samozřejmě diskutabilní, do jaké míry by jednotlivé de Bottonovy představy opravdu mohly obohatit sekulární životní styl, i jak moc by potenciálně konstruktivní nápady byly uskutečnitelné v případě jejich praktické adaptace. Nicméně v každém případě věřím, že autor ukazuje perspektivu, o které stojí za to tento diskurs vést. Přicházet s novými, netradičními návrhy a jít tím proti ustálenému proudu s sebou inherentně nese značnou zranitelnost ke kritické zpětné vazbě, v čemž komunita ateistů zcela jistě nebude výjimkou. Ovšem jakkoli by to mohly být nápady naivní, pořád je do určité míry vidím jako urputný souboj s častým cynismem ohledně nemožnosti duševního a intelektuálního progresu civilizace, který by s sebou mohl přinést lepší životní podmínky, rovnost a morální integritu pro své obyvatelstvo. Na Náboženství pro ateisty oceňuji rozsah kvalitního prozkoumání problematiky a zajímavý, originální přínos k již tolikrát probranému tématu, který dokáže uznat, že i přes oprávněnost našeho hanění vedly náboženské instituce kromě upalování čarodějnic, zpomalování vědeckého poznání a nesmyslných válek také ke společenskému rozvoji na mnoha zásadních stanovištích.