Jsem zpět s pokračováním polemiky kolem “vysvětlování” náboženství. Pokusím se ještě jednou vrátit k oné “narativní hypotéze” a stručně vysvětlit v čem vidím rozdíl mezi vědou a náboženstvím. Nejprve ale musím vyplísnit Slávka za příkladné nepochopení toho, co jsem psal, a co později vysvětlím na funkci příběhu. Jde mi konkrétně o tento odstavec Jak prožít smysluplný ateistický život:
Povrchní pohled na náboženství nám může sdělit to, co mi podsouvá Petr Tomek ve svém článku: „Náboženství je vlastně možná spíše klamem narativity snažícím se vnutit dějinám podobu příběhu.“ Tak skutečně vypadá mnoho náboženství, pokud je a jejich texty chápeme na té nejnižší významové úrovni, že se jedná o popisy historie a pokusy vysvětlit některé jevy kolem nás. Toho se dopouští mnoho ateistů a pravděpodobně ještě více věřících.
Slávek jej zcela mimo kontext interpretuje jen jako zpětný výklad událostí. Já ale v textu dále píši o zdánlivě klíčovém příběhu, což je s jeho primitivním pochopením mého sdělení naprosto v rozporu.
Nejprve bych ale měl říci, proč vlastně vnímáme svět v podobě uzavřených příběhů. Naše vnímání není od přírody nastaveno tak, abychom vnímali svět kontinuálně. Je to pochopitelné a přirozené. Svůj rozum používáme, když jej používat potřebujeme, mozek je totiž velmi nehospodárné zařízení.
Hlavní funkcí myšlení ale i samotné paměti a instinktů, je předvídání budoucnosti. Proto potřebujeme vnímat svět v příbězích. Příběhy jsou totiž v principu algoritmy. Pokud se situace v níž se nacházíme podobá situaci z již známého příběhu, je velmi pravděpodobné, že i její budoucí průběh bude podobný.
(Mnohé filosofické směry v podstatě definují moudrost jako schopnost jednat správně v situaci pro níž nemáme vhodný algoritmus.)
Tato paralela funguje jak na úrovni logického myšlení, tak na úrovni staršího magického “myšlení”. Magické “myšlení” ve skutečnosti není opravdovým myšlením. Funguje na principu asociací. Z této roviny pocházejí vize, inspirace a intuice.
Víra v zázračné vlastnosti mandragory je pěkná ukázka toho, jak magické myšlení dokáže přejít do obecného povědomí.
Skutečné myšlení je jakási nová “vnější” vrstva nad tímto magickým “myšlením” a má (může) opravovat jeho chyby. Důvod je relativně pochopitelný – magické “myšlení” totiž spojuje dohromady věci vnějškově podobné nebo časově blízké bez ohledu na to, jaký jej jejich skutečný vzájemný vztah. Právě tak vzniká klam narativity.
Jsou dva největší hříchy při zkoumání skutečnosti: Nenacházet souvislosti tam, kde jsou a nacházet je tam, kde nejsou.
Boj proti narativnímu klamu občas vede k odmítání příběhů jako takových. Tímto způsobem ale není schopen náš mozek myslet. Jinak řečeno nějaké příběhy potřebujeme a navíc jsou některé skutečně při předvídání budoucnosti užitečné – jsou to funkční algoritmy.
Každý světonázor obsahuje příběhy, což je asi jeden z největších problémů Slávkovy interpretace Dennettových závěrů. Pokud by totiž bylo náboženství označeno jako to, co generuje příběhy, pak by bylo náboženství v principu nesmrtelné, protože by bylo neoddělitelnou součástí našeho myšlení, jenže tak to není. Příběhy prostě generuje samotná naše mysl.
V čem se tedy náboženství a věda liší? Asi bych to popsal jako míru lpění na příběhu/algoritmu/teorii. Ta je ale ve sporu náboženství a vědy daná principy, které tyto směry upřednostňují. Náboženství upřednostňuje starší magické myšlení, zatímco věda dává přednost rozumu. Z historického hlediska je samozřejmě pro nás magické myšlení přirozenější, jenže bez rozumového filtru také mnohem nepřesnější.
Jak jsem už napsal výše, má vlastně rozum za úkol opravovat náš okamžitý dojem. Frekvence s níž věda opravuje své příběhy (teorie) je tedy mnohem vyšší, než frekvence s níž aktualizuje své příběhy (mýty) náboženství.
V případě vědy je totiž podnětem k nápravě vědecký spor, zatímco v druhém případě jen společenský tlak. V případě vážného rozporu je možné očekávat ve vědě opravu paradigmatu přibližně za dobu 30 až 40 let.
Pro srovnání: V roce 1992 let po Galileově procesu, vydal papež Jan Pavel II. omluvu, v níž ruší výnos inkvizice proti Galileovi. Úplná změna paradigmatu tedy trvala římskokatolické církvi 359 let!
Jednotlivá oprava je tedy v případě náboženství asi 10x pomalejší než v případě vědy a je třeba připomenout, že ji církev sama nikdy neiniciuje! Tato rychlost je tedy závislá na vnějším tlaku, nikoli na metodách církve.
Vědecké metody dávají nesrovnatelně přesnější odhady budoucnosti než mýty, což je dáno právě schopností oprav. Věda má navíc i jistý potenciál k tomu, aby mohla opravy svých tvrzení v budoucnu urychlit. Naproti tomu náboženství stále hledá způsob jak se vrátit k počátkům, tedy jak jakékoli dodatečné změny vymýtit a jak se navrátit ke starým chybám…
Žalobce v procesu s Giordanem Brunem – kardinál Saint Robert Bellarmine (svatořečen 1930, od roku 1931 učitelem církve): Tvrdit, že Země obíhá kolem Slunce je stejně chybné, jako tvrdit, že Ježíš se nenarodil z Panny.
Náboženství (míněna ta moderní) vlastně tvrdí, že vlastní nějaký univerzální algoritmus – univerzální příběh, jehož jsme všichni součástí a z něhož lze odvodit řešení jakékoli situace, jen s rizikem nesprávného použití. Proto církve tento mýtus brání prostředky, které jsou z našeho pohledu naprosto neadekvátní.
Věda může po takovém příběhu-algoritmu pátrat (pokud vůbec existuje) ale nepředstírá, že by jej vlastnila, proto si může neustálé opravy dovolit bez velkého rizika, zatímco náboženstvím dokáže otřást i jediné slovo vložené do vyznání víry.
Z těchto důvodů jsem skeptický například k zařazování čínských filosofických směrů mezi náboženství, i když obsahují příběhy, mají totiž také pečlivě budovanou rozumovou argumentační rovinu.