Odkud jdeme? Co jsme? Kam jdeme? / Paul Gauguin
Tento článek navazuje na Příběh našeho života, kde se snažím vysvětlit, proč je náboženství atraktivní a naopak ateismu pro mnoho lidí něco důležitého postrádá. S článkem polemizuje Petr Tomek v Náboženství jako univerzální fenomén neexistuje, proto jej nelze vysvětlit.
V článku bych proto velmi rád posunul svoji hypotézu dál, vysvětlil proč je tradiční náboženství atraktivní i dnes, kdy naše pochopení světa a vesmíru dalece přesahuje primitivní mýty starověkých národů a ukázal, jaké z toho můžeme vyvodit konkrétní důsledky a kam bychom případně mohli efektivně napřít svoji snahu.
Nejdříve se podívejme, jak dnes vlastně náboženství chápeme a co tím pojmem myslíme. Předejdeme tím dalšímu zmatení a mimoběžným argumentům. Wikipedie náboženství definuje takto:
Náboženství je organizovaná sbírka věr, kulturních systémů a světonázorů která vztahuje lidstvo k řádu existence. Mnoho náboženství obsahuje narativy, symboly a svaté historie, jejichž účelem je vysvětlit smysl života nebo původ života či vesmíru. Ze své víry o univerzu a lidské povaze potom lidé odvozují morálku, etiku, náboženské zákony a životní styl.
Pro naše potřeby je to definice dostatečná a řeší zároveň několik nejasností a nedorozumění. Do takto definovaného náboženství se s přehledem dají počítat i pro nás exotické směry jako Budhismus, Taoismus, Konfucianismus, náboženství Siuxů a mnoho dalších. Nebudu asi daleko od pravdy, pokud budu tvrdit, že takto definované náboženství odpovídá naší představě náboženství, tak jak jej chápeme a zároveň je univerzálií typickou pro všechny (nebo téměř všechny) lidské komunity.
Náboženství je špatné a měli bychom proti němu bojovat
Je nepochybným faktem, že mnohá náboženství poškozují společnost a své vyznavače a že intenzita a rozšíření náboženské víry koreluje s mnoha společenskými jevy, které pokládáme za patologické. Z toho by se dalo vyvodit, že náboženství je něco špatného a že bychom se náboženství měli zbavit, abychom se všichni měli lépe a radostněji. Učinit tak jednoduchý závěr bychom jako ateisté mohli a často tak činíme. Přesto bychom si měli klást důležitou otázku: tím, že vykořeníme náboženství, nepřipravíme tím sami sebe o něco důležitého o něco cenného? Proč je náboženství tak rozšířené, když je celé postaveno na špatných předpokladech a lidem nepřináší mnoho dobrého? Jak mohou lidé věřit primitivním bajkám o vzniku světa, když mají stejný přístup k pravdivým informacím jako my? To jsou otázky, které bychom měli vnímat jako červené varovné světlo před tím, než učiníme takto radikální závěr a pokusíme se jej aplikovat.
Povrchní pohled na náboženství nám může sdělit to, co mi podsouvá Petr Tomek ve svém článku: „Náboženství je vlastně možná spíše klamem narativity snažícím se vnutit dějinám podobu příběhu.“ Tak skutečně vypadá mnoho náboženství, pokud je a jejich texty chápeme na té nejnižší významové úrovni, že se jedná o popisy historie a pokusy vysvětlit některé jevy kolem nás. Toho se dopouští mnoho ateistů a pravděpodobně ještě více věřících. Mnohé z těch mýtů tak potom i skutečně vznikaly a chápal je tak i autor. Ve všech náboženských systémech máme vždy ale i druhou rovinu, kdy tyto (nejen!) historické narativy jsou nějakým způsobem vztaženy na náš osobní život. Má teze tedy není, že náboženství jsou mýty vysvětlující realitu a historii. To je příliš zjevné, samozřejmé a nijak nám to nepomáhá chápat atraktivitu náboženství v konkurenci s vědeckým přístupem k historii a přírodním vědám. Hypotézou k polemice je, že náboženství nám pomáhá konstruovat příběh našeho konkrétního osobního života. To je přitom úkol, který vysloveně neřeší žádná vědní disciplína a nejsou k němu ve společnosti vytvořeny téměř žádné sekulární mechanismy. Naskýtá se tedy otázka, jestli a proč je něco takového vůbec důležité. A pokud to důležité je, jestli na to nestačíme sami.
Jak přemýšlíme
Abychom na něco takového mohli odpovědět, podíváme se nejdřív obecně a velmi zjednodušeně na to, jak náš mozek zpracovává informace. Dále nám s tímto těžkým úkolem pomůže jeden ze čtyř jezdců apokalypsy, ateistický filosof Daniel Dennett, který vytvořil teorii narativního já.
Možná si ještě někteří myslí, že informace chápeme a ukládáme v našem mozku jako holá fakta, podobně jako je ukládá počítač na svém disku. Ve skutečnosti je to ale tak, že náš mozek informace vnímá jako příběhy a také s těmi informacemi jako s příběhy pracuje. Důkazy toho vidíme všude kolem sebe. Naše zprávy nejsou databázovým výčtem o jednotlivých událostí s přiřazenými parametry, jako místo, čas, účastníci, … atd. Je to sled příběhů, které jsou nám předkládány. Televizní reportáž vyjme z reality ta nejdůležitější fakta (podle redaktora) a předloží nám je jako ucelený příběh. Dokonce i když o té události přemýšlíme, tak nám na mysli nevytane nějaká tabulka s daty, ale spíše něco jako: “ Na dálničním obchvatu Frýdku Místku havaroval opilý řidič …“ prostě příběh se vším všudy.
Podobně potom vnímáme sama sebe. Nepřemýšlíme o sobě jako o tabulce s jednotlivými parametry, kde je uvedena váha, výška, věk, povolání, manželský stav. Dokonce i když třeba chceme někomu sdělit svoji váhu, nevytane nám na mysli „váha: 82, jednotka: kg“ ale spíše zárodek příběhu: “ Vážím 82 kilo.“ Daniel Dennett proto formuluje zajímavou teorii Já jako narativní těžiště. Naše já není ukryto nikde v mozku, ani to není jakýsi efemérní koncept nematerialistické duše. Podobně jako těžiště předmětu není skutečný materiální bod, ale ani to není nehmotný spirituální objekt mimo náš prostor a čas. Oboje jsou užitečné teoretické koncepty, které nám pomáhají orientovat se ve světě kolem nás. Naše já jsou příběhy, které jsou o nás vyprávěny, buď přímo námi samými nebo dokonce lidmi kolem nás. Ty příběhy se vzájemně ovlivňují, některé jsou řečeny nahlas, některé jsou napsány a některé si třeba myslíme jenom sami pro sebe.
Tohoto pohledu je dnes využíváno v praktické psychoterapii a rozklad soudrženého příběhu o nás samých byl implikován v případech psychóz a mentálních chorob. Oprava takových příběhů potom podle některých hraje významnou roli při jejich léčbě.
V čem je náboženství skutečně užitečné
Nyní se dostáváme k hypotéze, která jistě není nijak originální, ale nejsem si vědom, že by ji někdo formuloval tímto způsobem v ateistickém kontextu. Cílem hypotézy není vytvořit jediný možný pohled na náboženství, ale pomoci pochopit jeden z důležitých významů, který má náboženství pro jeho vyznavače a společnost. Zároveň potom vytvořit struktury, které se vyhnou zjevným náboženským negativům, aniž bychom přitom s vaničkou vylili i jeho užitečné aspekty.
Řekněme, že náboženství je především struktura, která pomáhá lidem vytvořit si individuální příběh vlastního života. Odpovídají této hypotéze předběžná pozorování, které můžeme učinit? Podle mě ano. Když se podíváme nahoru na definici a popis náboženství, tak každá z jeho částí může sloužit právě v tomto směru. Rituály nám pomáhají oddělit a dát význam jednotlivým obdobím našeho života: narození, dětství, dospívání, dospělost, stáří a smrt. Stejně tak společenské rituály pomáhají vytvářet příběhy celospolečenské: novoroční projevy prezidentů, slavnostní přísahy, kladení věnců a předávání ocenění.
Mýtické příběhy nemusí sloužit jen jako záznam historie a vysvětlení některých reálií, ale velmi často jsou brány jako měřítko toho, co je dobré nebo špatné a toho, jak bychom se měli chovat. Mnozí lidé se ztotožňují se svatými, s postavami mýtických příběhů a hledají inspiraci pro to, jak mají chápat svůj život. V článku Příběh našeho života jsem potom nadnesl, že tyto mýtické postavy mohou primárně fungovat jako Jungovské archetypy, kdy příběh je tím účinnější a my jsme ho schopni lépe použít, pokud nám umožňuje lépe se identifikovat s jedním ze známých archetypů Jungiánského panthenonu v jednom z mnoha přebohatých archetypálních příběhů, jimiž jsou náboženství prosáklá.
Důraz na vyprávění příběhu je potom kladen i v jednotlivých proslovech náboženských vůdců nebo představitelů. Katolická příprava na manželství, tak jak jsem ji poznal na vlastní kůži, spočívala hlavně v diskuzi o tom, jaký význam má manželství v kontextu našeho života z pohledu dnešního světa a katolické nauky. Teologové si potom správně všímají, že pojem smysl nemá žádnou oporu ve vesmíru, který je řízen neosobními silami fyzikálních zákonů a k tomu, abychom jej postulovali potřebujeme něco „navíc“. Odtud se jeví potřeba Boha nebo „Dharmy“ či „Cesty“ k tomu, abychom svoji silnou touhu po smyslu mohli uspokojit.
Smysl života ateisty
Náboženství tuto roli plní, ale spíše nevědomě. Pozorujeme tak zajímavý fenomén. Věřící, který svůj životní příběh staví na náboženském narativu většinou tvrdí, že náboženství mu smysl života poskytuje. Je-li mu potom někým tvrzeno, že jeho náboženství není pravdivé, chápe to tak, že není pravdivý on sám. Chápe to jako přímý útok na své já, na své ego. Toto lze podpořit pozorováním, kdy jsou náboženské ideologie chápány jako hodné speciálního společenského zacházení a zvláštních ohledů. Naopak mnoho ateistů, kteří dříve věřili, považuje za hlavní důvod odpadnutí od své víry to, že jim náboženství nebylo schopno poskytnout koherentní narativ o jejich životě a jeho vztahu ke světu kolem nich.
To, jak je schopno náboženství plnit tuto funkci totiž závisí na tom, zda jeho víceméně heuristicky a evolučně vytvořená pravidla a narativy odpovídají pozorovaným faktům, ale i povaze a životním preferencím konkrétního člověka. Pokud se tak nestane, je svobodné odpadnutí od víry možná tím nejlepším řešením. Alternativy jsou většinou pro osobnost takto zasaženého člověka poměrně destruktivní. Od lehčích psychóz a mindráků, přes společenskou ostrakizaci až po drakonické tresty ve společnostech, kde lidé nemají svobodu volby.
Jako ateisté chápeme, že žádný „nadprincip“ existovat nemusí. Smysl svého života proto musíme najít ve světě kolem nás, který je nejen proměnlivý sám o sobě, ale navíc se vyvíjejí i představy, které o něm máme. Smysl musíme odvodit z věcí přízemních, materialistických, které nás ale nějakým způsobem přesahují. Je jistě mnoho ušlechtilých cílů a celků, které mohou dát našemu životu smysl. Cílem by proto mělo být najít si roli, která nám vyhovuje, roli ve které budeme šťastní a se svým životem ztotožnění. Náš život by měl být příběhem, který má hlavu a patu a který budeme rádi vyprávět.
K tomuto cíli vede mnoho cest a je jisté, že někteří z nás v tomto směru potřebují pomoci. Můžeme se dostat do situace, kdy smysl našeho života nevidíme. Existují staří lidé v domovech pro seniory, které nikdo nepotřebuje a jejichž prožitý život jim přijde fádní. Existují lidé, kteří se dostali do životní situace ve které jsou ostatním na obtíž: bezdomovci, lidé bez práce a uplatnění. Naše role se v průběhu života přirozeně mění a není zase tak těžké v tom shonu ztratit cíl a … smysl. Nemohlo by být životním smyslem alespoň některých z nás pomoci vyprávět jiným jejich životní příběhy?