Vědci se snaží fenomén náboženství uchopit mnoha způsoby, přesto z obecného hlediska poměrně spektakulárně selhávají. Dodnes není jasné, proč je náboženství univerzálním fenoménem ve všech lidských společnostech. Z evolučního hlediska není jasné, jestli je náboženství spandrelem (vedlejším vývojovým znakem) nebo nějakým způsobem zvyšuje evoluční zdatnost jedinců. Není ani jasné, jestli je náboženství společensky užitečné nebo naopak škodlivé. Stejně se můžeme hádat, jestli je náboženství lidem obecně prospěšné individuálně z psychologického hlediska nebo není. V tomto článku se pokusím poodhalit roušku tajemství, proč vůbec něco jako náboženství existuje a proč je dnes pro lidi nenahraditelné.
Důvodem, proč je pro nás náboženství tak těžko uchopitelné, je obrovská rozmanitost náboženských forem, mezi kterými se těžko hledají jednotící prvky. Třeba jen v rámci křesťanství existuje bezpočet přístupů a dá se snad prohlásit, že co věřící, to individuální víra v nadpřirozeno.
Možná bychom se na náboženství měli podívat z jiného, užitečnějšího úhlu pohledu. Jako ateisté chápeme, že neexistují nadpřirozené bytosti – bohové, v jejichž existenci téměř univerzálně doufají věřící. Podíváme-li se na náboženství očištěné o tyto bytosti, co nám zbude? Zůstanou pohádky pro dospělé, mýty plné symbolů a archetypů. Tím se ale dostáváme na poměrně známou půdu narativního paradigmatu.
Dnes široce uznávaná teorie Waltera Fishera postuluje, že lidské bytosti v zásadě uvažují a komunikují pomocí příběhů. Náš život a svět kolem nás chápeme jako sérii příběhů, ze kterých si neustále vybíráme ty, které jsou blízké našim zájmům, hodnotám a vědomostem. Náboženství je potom nástroj, který nám umožňuje efektivně tento příběh našeho života vyprávět. Různá náboženství nám dávají poměrně efektivní nástroje a šablony k interpretaci našeho života jako uceleného úspěšného příběhu zakončeného happyendem.
Všimněme si, jak věřící poměrně oprávněně kladou otázku po „smyslu života“, která je pravděpodobně jednou z nejdůležitějších otázek všech náboženských systémů a která velmi nápadně chybí v systémech ateistických. Z pohledu ateismu nemáme schopnost na tu otázku vůbec relevantně odpovědět, protože ateista vidí svůj život jako sérii poměrně nahodilých událostí řídících se přírodními zákony. Otázku po smyslu života je možné položit až v rámci uceleného příběhu a jeho směřování. Příběhu, který posuzujeme z hlediska konzistence a vztahů mezi jeho aktéry.
Pohled na náboženství, jako na servisní konstrukci k vytváření životních příběhů jednotlivců a celých společností, umožňuje položit otázky, jejichž zodpovězení bude užitečné a umožní nám porozumět světu věřících. Při rozhovoru s věřícím člověkem si můžeme všimnout, jakou důležitost přikládá termínům, které jsou pro nás spíše iluzorní. Věřící mluví o svém životě jako o příběhu, který musí dávat smysl a události, které se mu dějí se snaží v rámci tohoto příběhu interpretovat. Náboženská literatura je potom plná archetypálních příběhů a symbolů, se kterými se může věřící ztotožnit a kde může čerpat inspiraci k interpretaci vlastního života. Plasticky nám tu vyvstává náboženský slovník: smysl, symbol, příběh, vztah …
Tento slovník je nápadně podobný pohledu a pojmům se kterými pracuje snad všudypřítomný obor reklamy a marketingu. Dnes není těžké napodobit výrobek nebo službu. Proto se firmy snaží svůj produkt odlišit za pomoci příběhu se kterým se mohou zákazníci ztotožnit. V dnešní době se často kupují firmy ne kvůli svým výrobním kapacitám a know how, ale z důvodu vlastnictví cenných značek – symbolů, se kterými se spotřebitelé nějakým způsobem identifikují. Symbolů, které jsou nedílnou součástí životů lidí, od jejich dětství až do jejich stáří. Coca-cola, Škoda, Kofola, Google … Není těžké vyrobit limonádu jako Coca Cola a prodávat ji levněji než originál. Přesto to není zárukou úspěchu, protože Coca Cola se stala symbolem západní civilizace. To je nakonec i důvodem, proč je „konzumerismus“ úhlavním nepřítelem a konkurentem samotných náboženských systémů, které se proti němu brání. Symboly a ikony nejsou něco neskutečného a zdánlivého. Jsou to věci, jejichž hodnota se dnes vyjadřuje i v miliardách dolarů a jako k takovým bychom k nim měli přistupovat.
Některé příběhy fungují lépe než ty jiné. Těm příběhům se říká archetypální a vystupují v nich ikonické, archetypální postavy. Můj názor je takový, že k tomu abychom se zbavili náboženství s jeho nepravdivými předpoklady a nepodloženými závěry, je nutné umět vyprávět příběh lidského života minimálně na stejné úrovni, jako to dokáží různé náboženské systémy. Všechno ostatní jsou potom z hlediska našeho úspěchu spíše podružnosti. Schopnost vyprávět příběhy je zároveň hledisko ve kterém jako ateisté spektakulárně selháváme.