Přátelé se mě občas ptají, k čemu je dobré vést dialog o ateismu s ateisty. Paradoxně si myslím, že je to mnohem důležitější, než se pokoušet vést tento dialog s věřícími. Nejde totiž jen o to, zavrhnout ideu osobního Boha, ale pochopit co je skutečně na náboženství špatné a osvobodit se od zažitých šablon.
Je to důležité právě v současnosti, kdy se zvěřinci světonázorů objevují nejrůznější hybridi. Někteří z nich jsou pokusy o názorné spojení neslučitelného, jako je právě kombinace ateismu a náboženství, nebo alespoň převzetí vnějšího vzhledu, rituálů a autorit.
Není to představa vůbec nijak nová, naopak takové ateisty bychom viděli už za Velké francouzské revoluce. Kult Rozumu (Culte de la Raison) zavedený na krátko mezi lety 1793 a 1794, byl v podstatě ateistický religiózní systém, téměř by se dalo říci náboženství, jenže ouha – byl bez Boha.
Obřad Fête de la Raison – dodnes dokáže některé křesťany tahle vzpomínka rozpálit do běla. Charles Louis Müller schválně zdůraznil protikřesťanský charakter klutu, nicméně na skutečných nosítkách samozřejmě žádné symboly křesťanství nebyly.
Obřad zvaný fête de la Raison se poprvé konal 10. listopadu 1793 a bohyni rozumu při něm představovala herečka Sophie Momoro.
Tohle zvláštní divadlo ale dlouho nevydrželo, už v roce 1794 se k moci dostali deisté v čele s Robespierrem, kteří udělali s ateistickými uctívači rozumu, představovanými hlavně hébertisty, krátký proces.
Odrůda ateistů milujících rituály stále existuje, byť není nijak početná. Hlásí se k ní například švýcarský filozof Alain de Botton, který je autorem knihy Náboženství pro ateisty. (1. recenze, 2. recenze, Ondřej Horák: Sekta pro ateisty)
Příspěvek Alaina de Botton na TED: Atheism 2.0 (angličtina)
Některé věci, které mohou existovat samy o sobě (a v sekulárním světě nezávisle existují) připisuje A. de Botton náboženstvím a snaží se jejich postup napodobovat. Zachází přitom tak daleko, že jeho ateismus 2.0 už opravdu začíná připomínat náboženskou sektu.
Zvláště pro ty, kteří nemají tu trpělivost, si teď dovolím citovat jeden odstavec z článku Filipa Tvrdého V centru Londýna má vyrůst chrám ateismu, který podle mě hodně přesně vyjadřuje o co jde:
Zíral jsem s otevřenými ústy, když ten pomatenec zdůrazňuje důležitost koukání na Měsíc (7:50) a po vzoru židovské mikve doporučuje rituální koupele, které očišťují tělo i duši (9:40). Zcela vážně požaduje, aby na vzdělávacích přednáškách posluchači povstávali a podporovali řečníka vykřikováním nějaké sekulární obdoby slova “amen”, například “pochválen buď William Shakespeare” (9:00)
(Jako by nestačilo řvát: “Super”, “Umí” nebo “Hobluj!”)
Je přitom příznačné, že tradiční oponenti ateismu přijímají jeho snažení poměrně nadšeně na rozdíl od většiny svobodomyslných ateistů, kteří se příslušností k církvi ani “církvi” vázat nechtějí.
Když A. de. Botton přišel s návrhem vybudovat “chrám ateismu” reagovala na to téměř všechna naše nábožensky motivovaná média právě proto, že věřící podvědomě touží vidět v ateismu jen jiný druh náboženství. Nikdo z našich náboženských teoretiků nepřišel s kritikou, že jde o založení nové sekty (na rozdíl od úchylného útoku Filipa Jaroše na knihu Boží blud).
Bottonův „chrám ateismu“
V důsledku by se Botton pravděpodobně nakonec dopracoval až k založení ateistické církve a budování ateistických katedrál. Proto je jeho ateismus spíše typu 1/2 než 2.0. Žel i když je takových Bottomů málo, je jich stále poměrně dost.
Ve filmu Čtyři jezdci upozorňuje Richard Dawkins na to, jak velkými obránci náboženství jsou někteří ateisté a to často včetně jeho nejhorších stránek.
S takovými ateisty mám dokonce osobní zkušenosti. Ano, je to paradox, že když někde pronesu, že jsem aktivní ateista a kritik náboženství, první se na mne většinou nevrhnou věřící, ale právě tito ateisté a zavalí mě monology o mé netoleranci a neschopnosti si prožívání věřících představit. Nikdy jsem nechápal, kde berou tu jistotu, že tomu tak je.
Jsou to ateisté věřící ve víru. Nevěří v Boha, ale ponechali si stejně špatnou a možná i horší stránku náboženství, tedy to přesvědčení, že věřit něčemu bez důkazů, usilovně a z celého srdce je správné. Tahle skupina má už všude jinde své označení, říká se jim faitheisté.
Faitheista je schopen vám zcela vážně říci:
Já nejsem věřící, ale neměli bychom kritizovat muslimský útlak žen, protože je to upřímné náboženské vyznání.
No ale přece právě proto je kritizujeme! Samotné modelní nebo nejedení vepřového není nic, proti čemu ba se mělo protestovat, ale zásahy do cizích práv a veřejného prostoru ano!
Jenže faitheista opravdu upřímně věří, že při diskusi nesmí být nikdy uraženo žádné náboženské cítění (ani to nejvíce morbidní) a přitom se snaží zůstat ateistou.
Název dal faitheismu asistent humanistického kaplana Chris Stedman když napsal knihu Faitheist: How an Atheist Found Common Ground with the Religious.
Kniha která dala faitheismu jméno
Stedman pravděpodobně nikdy nepochopil, že ateismus není jiné vyznání a vlastně to není ani “druhá strana barikády”. Ateismus je prostě to, co je vně náboženství, všechno co si věřící označili jako nepřátelské a co odmítají, protože to není v souladu s jejich vírou v Boha.
Proto je jeho snaha o “nalezení společného morálního základu pro teisty a ateisty” v principu nesmyslná, protože sekulární etika už dávno existuje, jenže věřící ji odmítají právě proto že “nepochází od Boha”.
Ateista s věřícím jistě mohou vést smysluplný dialog (protože mohou změnit své postoje), ale nikdy nemůže vést takový dialog ateismus s náboženstvím (protože to jsou postoje). Zařazení ateistů na seznam konfesí na tom nic nezmění.
(F)a(i)teisty mají věřící docela rádi. Označují je přídomky jako “moderní” nebo “osvícený” právě proto, že jim jejich pokrytectví nevyčítají.
Druhou stranou mince v tomhle kombinování víry a nevíry jsou křesťané nevěřící v Boha. Ano čtete správně, v lavicích kostelů na mnoha místech na světě klečí lidé, kteří nevěří v existenci nadpřirozené bytosti pro kterou byl kostel postaven. Bizarní? Jistě, ale je to tak.
Například Eurobaromatr 2010 ve Švédsku udává, že se 68 % obyvatel hlásí k luterské církvi. Ano, jenže v téhle zemi je 34% ateistů a agnostiků, a 45% věřících v “něco”, tedy v nějaký druh životní síly nebo jakéhosi světového ducha (v principu panteisté) . Pouze 18% Švédů opravdu věří v Boha. Ani součet věřících a “něcistů” ale dohromady nedá ani oněch 68% (natož 80% jak uvádí česká stránka Wikipedie).
Švýcarsko udává (Eurobaromatr 2010) kolem 38,5% katolíků a 28% protestantů, ale pouze 44% lidí věřících v existenci Boha a 39% “něcistů” a 11% ateistů. (Podle české Wikipedie katolíci 41%, protestanti 40 %)
Podobné údaje dostáváme také například z Francie (Eurobarometer Poll 2010), kde je údajně 40% úplných ateistů, 27% “něcistů” a 27% věřících v Boha, ale (podle české Wikipedie) údajně 83 až 88% katolíků!
A konečně při výzkumu v Kanadě (30% ateistů) vyšlo najevo, že z 33% respondentů, kteří se cítí být katolíky nebo protestanty, 23% lidí v Boha nevěří!
Co to znamená? I když jde o čísla značně nespolehlivá, nelze si nevšimnout, že je mezi nimi příliš velký rozpor. V některých případech církve prostě podvádějí, protože udávají počet lidí pokřtěných (u katolíků často v dětství) a nikoli aktivních věřících, nebo úplně smyšlená čísla. Je tu ale i nezanedbatelná skupina “věřících ateistů”, tedy lidí kteří přiznávají, že nevěří v Boha ale že by byli ateisté? Bože chraň!
A právě proto je potřeba aby spolu ateisté mluvili. Je příliš snadné se naštvat na církev, jejíž hodnostáři znásilňují malé děti, nebo tunelují státní rozpočet.
Mnohem těžší je zbavit se dalších, méně nápadných ale stejně škodlivých pověr, jako že iracionální víra dělá člověka lepším, že existuje nějaký diametrální kvalitativní rozdíl mezi religiózním prožitkem a jiným silným prožitkem, že nevíra v cosi je automaticky také vírou, že existují autority, na které se lze ve všem spolehnout…
Poznámka: Asi jste si všimli, že ve spojení s religiózním ateismem vůbec nezmiňuji komunistické kulty. Je to proto, že symbolika komunistických monumentů nevychází z konfliktu rozumu a slepé víry, ale z třídního boje, glorifikace práce a revoluce. Proto i když jde o nesmírně zajímavé téma, do tohoto článku nepatří.