Epikúros ze Samu
Svou další exkurzi do starověku začnu zostra: Jan Sokol uvádí ve své knize Etika a život. Pokus o praktickou filosofii (2010) na straně 116 jednu z nejhorších kritik epikureismu, jakou jsem kdy četl:
Proto byl epikureismus výsadou lidí žijících v příznivém prostředí míru a prosperity, a to z takových vrstev, které nemusí žádnou odpovědnost za toto společenské prostředí nést. Mohli si tak dovolit žít jen sami pro sebe, a z jistého hlediska tedy parazitovat na prostředí, jež jim připravili a udržují jiní.
Uznávaný filosof se tak sám usvědčuje z nedouctví a hlouposti. Snaží se totiž o kritiku něčeho, co by měl jako filosof znát, ale nezná. K mé lítosti si toho ale málokdo všimne.
Co vlastně dnes víme o epikueismu a o tom co se v Epikurově škole – Zahradě učilo? Kolik lidí je vůbec schopno Sokolův nesmysl rozeznat? Co představuje idea ataraxie? A proč by měla zajímat právě nás? Možná proto, že je to recept na štěstí.
Epikúros ze Samu (341 př. n. l. – 270 př. n. l.) měl všechny předpoklady prožít značně nešťastný život. Podle některých pověstí byl synem léčitelky či snad zaříkávačky a tak jako dítě viděl mnoho nemocných a umírajících. Jeho zdraví bylo také chatrné, podle všeho trpěl mnohými bolestmi,způsobenými snad ledvinovými nebo žlučovými kameny. (Jeden ze spisů jeho školy dokonce nesl název O nemocech Epikúrových)
Ani politická situace nebyla tehdy v roce 306 př. n. l. kdy zakládal svou školu zrovna příjemná. Athénskou demokracii tehdy už dávno vystřídala oligarchie podle spartského vzoru a město čekalo mnoho dalších nepříjemných historických událostí.
Epikúrova nauka nebyla tedy určena k tomu, aby se parazitující boháč cítil dobře v době kdy mu nic nehrozilo, ale naopak učením jak si udržet radost ze života i tváří v tvář bolesti a smrti.
Moudrý člověk podle této nauky:
„Bude čeli osudu“
„Bude šťastný i na mučidlech.“
„I on bude ovšem při mučení sténat a naříkat.“
V tom, jak toho dosáhnout byl Epikúros následníkem (ne však žákem) Sókratova žáka Aristippa, zakladatele Kyrénské školy, která je známa jako hédonistická. Aristippos popsal slast (hédoné) jako mírný pohyb duše (leia kinesis), zatímco bolest měla být prudkým pohybem. První stav přirovnával k vlnkám na hladině zálivu, druhý k mořské bouři.
Právě z této představy vznikla idea ataraxie. Její název pochází od od a-tarachos – neotřesitelný, na rozdíl od stoické apatheiy (a-patheia) čili netečnosti proti hnutím ducha – vášním. V rozporu z častým výkladem se proto domnívám že nelze chápat pojem ataraxia jako „klid“ nebo „nehybnost“.
Dosažením ataraxie se neměl člověk stát netečným, ale odolným vůči vnějším otřesům. Měl se sám stát takovým zálivem, chráněným proti bouřím na veřejné scéně. V jeho duši se měly odehrávat pouze pohyby mírné. Proto cituji:
„Na mudrce budou působit citové dojmy jako na jiného člověka, ale nebudou mu bránit v moudrosti.“
Epikureismus patří do okruhu hédonistických učení. To ale rozhodně neznamená nezřízené pitky, obžerství a orgie. Ostatně i jeho filosofický předchůdce Aristippos varoval před neuměřeností a závislostí.
Epikurejci se naopak domnívají že prosté věci, prosté jídlo a prosté pití mohou přinést úplně stejné potěšení jako přepychové a drahé. Svým způsobem je epikureismus oslavou prostých čistých radostí, mezi kterými za jednu z nejcennějších považuje přátelství.
Proto také podle Epikúra moudrý člověk „Nikdy nezradí přítele.“ ba i „Zemře pro přítele bude-li třeba.“
Mylné je proto chápání že by epikurejský přístup měl vést k vyhýbání se odpovědnosti. Epikurejci nejen vyhledávali slast pramenící z těch nejprostších věcí, ale také aktivně bojovali proti bolesti a utrpení.
Umístění čtyř velkých Athénských filosofických škol – Platónské Akademie, Epikurovy Zahrady, Aristotelova Lykeionu a Zénónovy Stoy
Epikurejské učení přitahovalo mnoho žáků a on neodmítal nikoho, kdy měl skutečnou snahu se učit. V jistém směru byla Epikúrova Zahrada (Képos) jakýmsi vzdáleným předchůdcem lidových univerzit. Učili se v ní bohatí i chudí, svobodní i manželské páry, muži i ženy, občané, otroci i prostitutky. Někteří a některé z nich dosáhli ještě za svého života věhlasu jako filosofové.
Jeho žákyně Leontion, původně asi hétera, (jistý čas asi Epikúrova milenka, později konkubína Epikurova žáka Metrodota) se dokonce odvážila kritizovat věhlasného peripatetika Theofrasta, za což si vysloužila nejen obdiv ale i dost urážek.
Sám Epikúros rozhodně nebyl ateistou i když někteří jeho nástupci ano a to i podle dnešních měřítek. Byl to ale on, kdo se postavil proti tehdejšímu hlavnímu proudu a bohy vlastně úplně odzbrojil.
Jeho bohové jsou hmotní, obývají jiný svět a o lidské záležitosti se nestarají. Po smrti nenásleduje žádné pokračování, žádné posmrtné tresty ani odměny. Smrt je konec.
„Když jsme tu my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme tu my.“
Učením o aktivním odstraňováním bolesti a hledání vnitřní rovnováhy je epikureismus podobný jinému myšlenkovému směru – buddhismu, kterým mohl snad být skutečně jistým způsobem myšlenkově inspirován.
Podobně jako má buddhismus své čtyři vznešené pravdy má i epikureismus svůj Čtyřlék proti bolestem světa, který ukazuje, že největší lidské obavy jsou zbytečné:
„Bohů se netřeba bát, smrt netřeba podezírat, dobro lze snadno získat, zlo lze snadno vydržet.“
Dobrá, jak se ale z Epikúra – filosofa, přítele chudých a symbolu skromnosti stala ikona obžerství a pijáctví?
Už ve starších dobách se jistě objevovaly pomluvy zapříčiněné spory mezi filosofickými školami, ale teprve nástup křesťanství znamenal opravdový začátek mohutné očerňovací kampaně. V začátcích křesťanství totiž bylo epikurejství významným konkurentem nového náboženství.
K velké lítosti mnoha filosofů se k tomu také pojilo ničení spisů. Epikurejci měli bohatou literární činnost. Už v době Epikurovy smrti (270 př. n. l.) čítala knihovna Zahrady na 300 vlastních knih (svitků).
Do dnešních dnů se zachovaly z Epikúrových vlastních děl jen List Hérodotovi o přírodě, List Pýthokleovi o zjevech nebeských, List Menoikeovi o etice, Kiriai doxai (základní články učení), Vatikánský gnómón a Epikúrova závěť. Dohromady by daly sešit, který by neměl tloušťku ani čtvrt centimetru.
Tak vypadají svitky z Herculanea
Přesto možná není dílo epikurejců zcela ztraceno navždy. Ve Vile papyrů v Herculaneu zasypané sopečným popelem roku 79. byly objeveny zuhelnatělé starověké svitky, které se postupně daří pomocí moderních metod rekonstruovat díky projektu Philodemus.
Epikurejské učení ovlivnilo mnoho známých osobností jako byli: Thomas Jefferson, Pierre Gassendi, Walter Charleton, François Bernier, Saint-Evremond, Ninon de l’Enclos, Diderot, Jeremy Bentham a Christopher Hitchens. V současné Francii je pak jeho velkým obhájcem Michel Onfray.