Zafilosofujme si! Téma vědecké teorie obsahující Boha, které se opakovaně objevuje v diskusi k tomu vysloveně vybízí.
Může existovat naprosto vědecká teorie obsahující ideu Boha?
Je zřejmé, že tahle otázka má jeden zásadní problém – pokud by taková teorie mohla mít právo na existenci, musela by nejprve existovat nějaká idea Boha.
I kdyby do naší minulosti zasáhli astronauti z jiného světa, byl by to důvod nazývat je bohy?
Pravda různých idejí a podob Boha máme až moc, od těch dvounohých nebo zvířecích po kulovité a transcendentní. Vysloveně vědecky ale není definována žádná.
První božskou verzí, která automaticky vypadne z možnosti uplatnění ve vědeckých teorií je transcendentní Bůh, protože ten už podle své definice vlastně není, ale co ti ostatní?
Nejstarší typy bohů bychom dnes asi ani bohy nenazvali. Měli být mocní, ale ne všemocní a mohli zestárnout i umřít. Takové bohy dänikenovského typu si můžeme představit snadno, byli by snadno dokazatelní a vědci by s dokázáním nebo vyvrácením jejich působení neměli mít problém. Jenže jsou to „bohové“ v uvozovkách. Mohli bychom je stejně nazvat třeba „příslušníky vyspělejší civilizace“, „programátory z paralelní dimenze“ nebo „mimozemšťany“. Každé takové označení by bylo výstižnější než „Bůh“. Není tedy důvod jim tak říkat.
Vousatá verze naštvaného starozákonního Boha je prý v současné době již „out“. V zemích Afriky ale stále frčí.
Slovo Bůh by mělo označovat něco jiného, než to, pro co máme už jiný výstižnější výraz.
I když to může být poněkud sporné, je od boha očekávána osobnost, vůle a schopnost jednat. Kantův Bůh není tak docela bohem, protože osobnost nemá. Podobně některé filosofické představy tíhnou k představě nehybného nezasahujícího Boha.
Nehybní a nezasahující bohové mimo prostor a čas se ale vzpírají hned dvěma základním pravidlům vědecké hypotézy – byli by nedokazatelní a zároveň by nebyli vysvětlením. Z nevědecké hypotézy nelze udělat vědeckou teorii.
Vědecká teorie obsahující Boha musí počítat s takovou definicí Boha, v níž by do našeho světa zasahoval.
Dokonce i deistický Bůh, tedy takový, který do naší existence zasáhne jen jednou – stvořením, je problematický, protože i když lze mít představu prvotní příčiny, naprosto nic nás zároveň nevede k názoru, že by taková prvotní příčina musela mít zároveň osobnost. Přidáním osobnosti prvotní příčině se nic nevysvětluje, naopak všechno mnohonásobně komplikuje (kde se vzala, jak vznikla…), takže je opět nevědecké a navíc nám hrozí že narazíme na „programátora z paralelní dimenze“ což důsledně vzato také není Bůh.
Deistická symbolika Boha jako Velkého architekta – dnes představa oblíbená mezi věřícími vědci.
Zcela nepodstatný pro možnost boží idey je jeho vzhled a umístění. Je v principu jedno, jestli by bůh byl v tomto nebo paralelním světě, protože by do něj zasahoval a je i poměrně jedno, jestli by měl konkrétní fyzickou schránku, nebo byl jen jakýmsi zcela odhmotněným duchem, protože i pak bychom jej mohli nějak zaznamenávat z jeho projevů.
Všichni zatím uvažovaní bohové, vhodní pro vědecké hypotézy, až do tohoto bodu jsou bytosti v tom, že mají osobnost a jejich schopnosti jsou omezené ač z našeho pohledu zdánlivě nekonečné. Představme si teď tyto fyzické, časově i schopnostmi omezené bohy jako bod na pomyslném grafu předpokládaných božských schopností.
Dokud zachováváme jenom rozdíl ve vlastnostech, můžeme je mezi sebou porovnávat – jeden je mocný, druhý je ještě více mocný, jeden žije tisíce let, druhý miliony, jeden ví mnoho, druhý ví ještě víc. Jenže pořád jsme na nějak měřitelných škálách, na nichž by se daly boží schopnosti zaznamenávat. Žádný z takových „bohů“ ale není „skutečný“ Bůh, právě z výše uvedených důvodů.
Diametrální změna začne, když Bohu přisoudíme nějaké vlastnosti, které jsou absolutní. Když vymyslíme boha který je věčný, vševědoucí, všemohoucí dostane se mimo měřitelné parametry. Nemusí mít při tom všechny tyto vlastnosti, stačí jedna. Problém je, že kdyby byla jakákoli jeho vlastnost nekonečná, ztrácí parametr bytosti.
Lze si představit bytost, která je velmi vědoucí, ale pokud by věděla opravdu úplně všechno, neměla by žádnou možnost rozhodování, což je jedna z činností, která definuje bytost.
Pokud by taková bytost měla být jen věčná, bez počátku a konce, byly by s ní jiné problémy. Být věčný bez počátku a konce znamená být neměnný, což je ale další definice, která sahá mimo definice jsoucích věcí a bytostí zvláště, protože ty se neustále proměňují (tím jak působí na okolní svět a ten zase působí na ně) a z toho důvodu také zanikají. Život je směřovaný šipkou času a bez ní není možné žít, život je děj. Pro děje je ale charakteristické, že jsou konečné. Proto pokud je něco věčné, je to i neměnné a nemůže to být bytost.
Abych předešel případným rejpalům, tak teoreticky známe ještě tři druhy věčnosti – věčnost která má počátek, ale nemá konec, věčnost která má konec, ale nemá počátek a do sebe uzavřený cyklus. Neznám ale žádnou představu Boha, který by byl věčný ve smyslu budoucnost bez minulosti ani Boha který by byl věčnou minulostí bez budoucnosti.
Existují představy bohů s cyklickou věčností, ale u nich zase máme problém je chápat jako skutečné bohy, protože nemají vládu nad svým vlastním osudem. Podle této představy existují uzavřeni ve smyčce nevyhnutelných událostí.
S bohy, kteří mají nějaký parametr nekonečný, ten problém, že to nejsou bytosti, ale vlastně ani fyzicky neexistují (ani jako děj, ani jako myšlenka). Takovým bychom říkali prostě zákonitosti a bylo by to označení opět mnohem přesnější, než „bohové“.
Lovecrafovi bohové byli mocní, rozhodně však ne všemocní, multidimenzionální a téměř věční, ale jejich výklad dobra byl od toho lidského poněkud odlišný.
A aby nebyl ještě všem problémům konec, někteří věřící tvrdí, že Bůh má být zároveň dobrý, nedokáží se ale shodnout na tom, co to znamená. Prý se božské chápání dobra od lidského chápání dobra odlišuje.
Co z toho všeho usuzujete vy? Podle mě je těžké a pravděpodobně i nemožné vytvořit ideu Boha, která by byla použitelná ve vědecké teorii tak, aby takové bytosti bylo přiměřené říkat Bůh.