Než se dostanu k oné úvaze, musím upozornit, že oba tyto argumenty jsou vlastně jeden a sice ten, který se jmenuje po Hitlerovi:
Pravděpodobnost, že se v internetové diskuzi na libovolné téma objeví srovnání s Hitlerem, nacisty apod., se s růstem délky diskuze blíží jedné. – Godwinův zákon o internetových diskuzích
Zvláště v diskusích mezi ateisty a věřícími se k tomuto “argumentum ad hominem” samozřejmě přidává onen vítězný pocit že “tohle je taky ateista!” V důsledku by to nám (ateistům) mohlo být vlastně jedno. Ateismus ukazuje odolnost člověka vůči jedné pověře, ale neříká jinak vůbec nic o jeho dalších povahových rysech.
Jeden ateista tedy může být diktátor, aniž by to nějak mělo vliv na miliony jiných ateistů. Mimochodem Hitler byl proti kouření, čistil si zuby a měl rád psy. Přesto se antinacista nepozná podle toho že by pálil jednu od druhé, měl zkažené zuby a psy střílel na potkání.
Hitler také rozhodně ateista nebyl, i když jeho vztahy s církvemi nebyly vždy hladké. Nicméně to nic nemění na tom, co bych teď v obou případech chtěl popsat. Dobrá, máme tu dva diktátory – Hitlera a Stalina. První z nich ateista není a druhý velmi pravděpodobně ateista je.
Jenže, a teď se dostávám k historické hádance, každá diktatura potřebuje legitimizaci. Jinými slovy jí musí věřit dost lidí na to, aby byla stabilní. Ať byly nacistická a komunistická diktatura jakékoli, musely mít podporu dostatečné části obyvatelstva.
Jenže obyvatelstvo v Německu bylo roku 1933 v podstatě 100% křesťanské. Oficiálně se 67% Němců hlásilo k protestantismu a 33% ke katolicismu. Podobně v samotném (centrálním) Rusku bylo těsně před převratem roku 1917 oficiálně 100% věřících (převážně pravoslaví).
Oficiální doktrína Mikuláše I. měla tři body: pravoslaví, autokracii a nacionalismus. Popravdě vypadá ta Mikulášova doktrína hodně podobně jako ta rakousko-uherská a je rozhodně velmi totalitní.
Když se Ruské impérium zhroutilo a bojovné skupinky se začaly přetahovat o moc, které byla stále více iluzorní než reálná, byli i komunisté sotva viditelnou hrstkou nepraktických intelektuálů.
Než převzali moc a začali vytvářet nějaký nový systém správy, nějakou dobu to trvalo. Ta doba ale nebyla zas až tak dlouhá, aby se stačila úplně obměnit celá generace.
Sovětský socialismus museli budovat lidé, kteří se ještě krátce před tím hlásili ke křesťanství.
K diskreditaci pravoslavné církve v Rusku jistě přispěla její vydatná podpora Bílé armády která se dopouštěla mnoha zločinů na civilistech. Nicméně faktem zůstává, že ateistické impérium prostě museli stavět lidé-křesťané, kteří se narodili do křesťanských rodin a dostalo se jim křesťanské výchovy.
Ještě více si podobnou situaci musíme uvědomit při pohledu na nacistické Německo. Ačkoli uvnitř docházelo k štvanicím proti některým neoblíbeným církvím (např Jehovisté), není možné tuhle diktaturu chápat bez vědomí, že měla podporu společnosti která byla naprosto křesťanská.
Mezi rokem 1933, kdy byl Hitler jmenován kancléřem a rokem 1939, kdy vypukla 2. světová válka je pouhých šest let.
Hitlera do jeho diktátorské funkce tedy vynesla křesťanská společnost a za nacistické Německo bojovali lidé-věřící vychovaní v duchu křesťanství.
I tam, kde se na diktaturách minulého století nepodílely církve přímo (podílely se ve Španělsku, Chorvatsku nebo na Slovensku), měly církve na legitimizaci diktatur svůj podíl. Tentokrát ale nešlo jen o rozhodnutí církevních hierarchií, nýbrž o rozhodnutí milionů věřících.
Pokud tedy uvádí věřící jako příklady zločinů ateismu éru nacismu a “komunismu”, měl by si nejprve uvědomit, že uvádí právě příklady, kdy víra, jako (pověrečný) způsob ochrany před zlem, naprosto zklamala.